Strážci Země 2 Nesmrtelní

4.Co může být silnější, než my?!

"Co...? P-proč jste...proč jste po mě hodili ty energetické koule?"zasípu. Emmet si poposedne na trávě, neodpoví a jen a kývne na někoho za sebou. Než se se nad tím stačím zamyslet, z druhé strany se ke mně vrhne Amanda s očima rozšířenýma strachem."My mysleli, že se snad nikdy neprobereš!" Zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Strážci jen tak němě posedávají okolo mě a až teď registrují, že jsem se probrala. Počkat..."Jak dlouho jsem byla mimo?"šeptnu. Emmet s Amandou se na sebe podívají, než odpoví oba dva najednou. "Tři dny." "Tři dny?!"hlas mi zakolísá. Pochmurně přikývnou. To je ještě horší, než zaspat do školy! "Proč jste mě sakra neprobudili?!" klekne si ke mně Nataša a obrátí oči v sloup." A myslíš, že jsem to nezkoušeli?"prohlásí jízlivě. Emmet po ní střelí vzteklým pohledem."Nataša chce jen říct," otočí se ke mně a jeho pohled změkne jako máslo na slunci."že tě nešlo probudit. Třásli jsme s tebou, štípali tě, fackovali tě, mlátili tě...nic nepomohlo. Jako kdybys byla v kómatu nebo-" "Mrtvá."doplní to Jasper chladným tónem kdesi zezadu za mou hlavou. Podepřu se lokty a o měkkou podestýlku a vyčkávavě a s nadějí si prohlížím dav. A moje naděje pohasne jako sfouknutá svíčka...není tady. Znovu se podívám na Emmeta, ignorujíc všechny ostatní, kteří se kolem mě nashromáždili. "Kde je Thunder?"vyhrknu. Zatváří se trochu dotčeně a mě to hned zamrzí. Těmihle otázkami ho jen zraňuju. To trapné ticho zachrání Amanda, která se nějakým způsobem probudila k životu. "Není tady. Nevíme, co s ním je." Srdce mi vystoupá až do krku. Thundere, ty idiote, kde jsi?! Pomalu se zvednu do sedu a z něho se vyškrábu na nohy. Emmet mě hbitě chytne kolem pasu a pomůže mi vstát. Ani po třech dnech spánku se necítím svěží. Právě naopak. Jako kdyby mi vzali poslední špetku energie. Tělo mám zdravé, ale duchem jsem nepřítomná. I přesto, že už pevně stojím na nohou, Emmet mě nepouští. Podpírá mě a já jsem mu za to vděčná. Potřebuju se o někoho opřít. Najednou si vzpomenu na jeden, celkem důležitý, detail, který jsem jim zapomněla říct. "Lidi."hlesnu. Upřou se na mě barvy všech odstínů a lesků. "Musím vám něco říct." Několik z nich se zatváří nedůvěřivě, ale všichni se ke mně nahrnou, aby lépe slyšeli. Emmet na mě vyčkávavě pohlédne, ale já se mu do očí nepodívám. Prohlížím si všechny tváře. S překvapením zjišťuju, že se mi změnil pohled na Nathana. To, jak se ke mně zachoval během obřadu mě...znepokojilo. Zhluboka nasaju vzduch do plic a nahlas řeknu:" Našla jsem Angiina nástupce." Ozve se několik zalapání po dechu a všichni, nevyjímaje Emmeta, ztuhnou úžasem. A pohled mi nevědomky zalétne k Jasperovi. Tváří se překvapeně. Opravdu a upřímně překvapeně. Ticho jako první přeruší, nečekaně ten nejmoudřejší z nás, Nathan."Jaký je?" Krásný, pomyslím si a sama se tomu podivím. "Je ještě maličký a vypadá...šťastně." řeknu zadumaně. A pak se Jasper probere z překvapení jako z transu a vztekle na mě vyprskne, až mi pár slin dopadne na obličej."Šťastně?! To škvrně nahradilo nádherný život Angie a je šťastné?! Děláš si ze mě srandu? Já ho srovnám až uvidí!! A tebe taky!!" Vrhne se proti mě a uštědří mi ránu do obličeje. Zatemní se mi před očima a z nosu se mi vyřine krev. Emmet mě pustí a vrhne se proti němu. Ostatní Strážci se taky pohnou ječí po Jasperovi varovná a udivená slova a někdy i nadávky. Dalton své mohutné paže obtočí kolem Jasperova útlého trupu, ale ten se mu bohužel prudce a obratně vyškubne. Vyhne se Emmetově pěsti a namíří si to přímo ke mně. Je mi jasné, že je rychlejší než já. O mnohem rychlejší. Ale ta rána mě probudila. Dostala mě z omámeného stádia do stádia ostražitosti. Zlomený nos mi pulsuje bolestí, ale v návalu adrenalinu ho příliš nevnímám. Prudce se vyhnu další ráně a uštědřím mu podpásovku do břicha. Trošku sebou trhne, ale hned proti mě zase vyrazí."Za všechno můžeš ty!!!"ječí zběsile."Mohla jsi jí pomoct! Mohla jsi ji zachránit! Ale ty jsi tam jen tak stála!!!!" S každou větou je čím dál rozzlobenější a tím více neopatrnější. Je zcela ovládnutý vztekem. Strážci se ho snaží uklidnit a chytit, ale vždy se jim vyškubne. A všimnu si lesku v jeho očích. A ten lesk jsem naposledy viděla ve válce. Když oči nádherné dívky vyschly a vyhasly a ty jeho zvlhly. A to mě dostane. On mě nenávidí. Dává mi to, co se Angie stalo, za vinu. A ve mně se znovu probudí ten hlodavý pocit, že má pravdu.Tohle mě trápilo celých pět let. Celou tu dobu jsem se to snažila potlačit. A teď se to znovu vrátilo, jako kdyby se to stalo včera. A právě proto se přestanu bránit. "Já vím!"zařvu. Jasper se překvapeně zastaví a po tváři se mu skutálí slza, ale nenávistný výraz stále nevymizel. "J-já...mě to mrzí."dostanu ze sebe a sesunu se na zem. Pohled zabodnu do země a po tvářích se mi spustí vodopády slz, o kterých jsem si myslela, že už postupem času vyschly. Přiřítí se ke mně Lilith a Scarlet a ostatní se postaví za mě, kromě Nathana, Emmeta, Daltona a Brandona, kteří přudce popadnou Jaspera zezadu a nenechají ho jít. On se jim zmítá a nepřestává na mě chrlit zlostná slova a nadávky."Mrzí tě to?!! To tě nemůže mrzet! Nebýt tebe, ještě by tady byla! Kdyby jsi nebyla takovej zbabělec a zachránila bys ji, byla by ještě-" "TO STAČÍ JASPERE!!!"zeječí vedle mě Amanda. To ho ulmlčí. Vlastně to umlčí všechny. Roztřeseně se nadechnu a chci ji říct, ať se do toho neplete, ale ona pokračuje. "PŘESTAŇ JI OBVIŇOVAT Z NĚČEHO ZA CO NEMŮŽE! SAKRA CHLAPE, VŽDYŤ ANGIE ZEMŘELA VE VÁLCE! VE VÁLCE! CHÁPEŠ TO?? A ONA SE SAMA ZASTŘELILA! A BYLO TO ODVÁŽNÉ A ŠLECHETNÉ ROZHODNUTÍ!! ONA SE PRO TO SAMA ROZHODLA, PROTOŽE VĚDĚLA, ŽE UŽ JÍ NEMŮŽE NIKDO POMOCT! KDYBY TO NEUDĚLALA, XANDLER BY JI DOSTAL A NEJEN ŽE BY TU NEBYLA ONA, ALE VYMIZELA BY CELÁ JEJÍ LINIE!!! NEITIRI ZA TO NEMŮŽE!! NÁS VŠECHNY TO BOLí STEJNĚ JAKO TEBE!! JÁ VÍM JAKÉ TO JE ZTRATIT NĚKOHO, KOHO MILUJEŠ!! SAMA JSEM TO ZAŽILA!!!" Vychrlí to ze sebe, jako kdyby to zadržovala celé věky. Ale jakmile přestane křičet, nastane ticho a pročísne ho jen tichý vzlyk, který ze sebe vydá. Jasper teď vyjeveně hledí kolem sebe. Kluci ho opatrně pustí, ale nespouštějí z něj oči. Já se nezmůžu na slovo. Amanda se za mě právě postavila.  A málem se nervově zhroutila. Otřu si krev z nosu spolu se slzami. Najednou se ve mě vzedme hněv. Nesmím být takhle slabá. Už nikdy. Jen mě to ničí. Emmet ke mně přistoupí a podívá se na mě. Rozbuší se mi srdce, jelikož z jeho pohledu poznám, co by právě teď chtěl udělat. Jenže moje mysl je moc neklidná, už jenom z nevědomosti o současné poloze Thundera a pocitu viny. Lilith mi poklepe na rameno, bílé oči zlostně upřené na Jaspera."Uklidni se Jaspere. Už dost."řekne jen. Já se pořád nezmůžu na slovo. Jasper jen zavrčí a už už se chce proměnit na zvíře, když v tom se něco pokazí. V polovině proměny, která normálně netrvá ani sekudu, zavřískne bolestí a začne se zmítat. Zatíná zuby, kleje a heká. Všichni se k němu vrhnem, včetně mě. "Co se děje?" "Jaspere, co je ti?" "Co se stalo?" Jenže on nás nevnímá a dál se neovladatelně svíjí v křečích. A když to přestane, vyčerpaně se svalí na zem v lidské podobě. Ztěžka oddechuje a oči má zděšeně vytřeštěné dokořán. Mezi nás se vmáčkne Nathan a zatřese s ním. "Hej! Mluv! Co se stalo?" jeho hlas je neklidný. Vyjadřuje pocity nás všech. A všichni na to máme právo. Jasper se ještě dlouho třese, než odpoví."M-má moc...n-něco j-jí b-brání..." Mezi Strážci se ozve neklidné mručení a šeptání, dokud ho zase neztiší Nathan. "Jak brání?" vysloví otázku, na kterou všichni myslí."N-něco ji bl-okuje...z-zaútočilo to n-a mě. B-bylo to silnější než j-á." sípá a snaží se popadnout dech. Nechápavě se po sobě díváme. Jaká vyšší moc může být silnější než my? Nebo aspoň tak silnější, aby nám bránila používat vlastní schopnosti?! Jestli jsme se ještě před pár sekundama hádali a nenáviděli se, tak teď to bylo zapomenuto. Dalton se ohlédne po všech ostatních."Lidi...zkuste použít...svou moc." Zatajíme dech. Přece se nic nemůže stát...je to naše moc. Podívám se na sebe a hromadně přikývneme. Poodstoupíme pár kroků dál a všichni se soustředíme. Ponořím se hluboko do své mysli a snažím se vnímat všechny vlny, které vyzařujou z mé energie. Chci, aby ze země metr přede mnou vyrostla borovice. V okamžiku, kdy do toho vložím svou moc, je něco špatně. Jako bych narazila do zdi. Blokuje to volný průchod mé moci. Zvýším své soustředění a hledám skulinku, kudy bych mohla proklouznout, stále šokovaná. Když už ale nějakou štěrbinu najdu, zeď se pohne a omotá se kolem mě jako svěrák a já vyjeknu zděšením. Kolem sebe taky uslyším hekání a výkřiky a dodám si odvahu. Co to má bejt? Myslí se probojuju skrz to 'něco' a moje moc zase získá svobodu. Otevřu oči a ze země vyrůstá bohutná borovice. Rozhlédnu se kolem a zděšením zůstanu jako přikovaná stát na místě. Většina Strážců se znaveně válí po zemi, čela skropená potem a někteří ještě bojujou. Nikdo to nezvládl. Kromě mě.

Tak jo, zde je další kapitola a prosím neukřižujte mě za to, že ještě stále nevíte, co se stalo Thunderovi...buďte trpěliví. jinak by to nebylo zajímavé. Dám vám nápovědu. Rozhodně si nezašel do KFC pro nějaký tučný kyblík a colu. Ne :D Prostě to zjistíte později ;) Jinak se omlouvám za chyby a napiště, jaký je váš názor ;)