Strážci Země 2 Nesmrtelní

15.Já k vám nepatřím!

Trvalo nám zhruba necelé dva dny, než jsme dorazili do Milána. Druhé největší město Itálie. Město módy a obchodu. Tady v Itálii už se nevyskytuje tolik lesů, takže jsme si v nejbližším městě koupili normální oblečení, batohy a obaly na naše skvělé a neskladné zbraně. Když tady teď stojím a  hledím na tu nádhernou kolosální stavbu přede mnou s nesčetným množstvím zdobených věžiček a vysokými okny, čelist mi spadne až na zem. Piazza del Duomo. Nejsem si jistá, jestli se tak nazývá jenom ta katedrála, nebo celé náměstí, každopádně je to nádhera. Inna se tváří znuděně, jelikož už tady kdysi byla a viděla to, ale nikdo jí nevěnuje pozornost. Vždycky mě zajímalo, jak mohli lidé v dávných dobách postavit takový kolos...Prostě úžasné. Někdo mi poklepe na rameno. Trhnu sebou a polekaně se ohlédnu. Stojí za mnou Volt a zpocené bílé vlasy s tyrkysovými pramínky se mu lepí na spánky a k čelu. "Musíme jít."uculí se a kývne ke vzdalujcímu se hloučku Strážců. Málem bych zapomněla, proč tady vůbec jsme. Natalie. Naše nová a těžce očekávaná Strážkyně vody. Nevím, jestli mám být zvědavá, nebo nevrlá. Každopádně to, co jsem o ní slyšela, neznělo zrovna vábně, tudíž si s touhle holkou nebudu moc rozumět. Nejspíše jí zajímá jen móda, móda a zase móda. Takový ten maminčin mazánek, který dostane všechno po čem lační. Vydám se za Strážci a Volt kráčí mlčky vedle mě se vší svou mohutností. Odkašlu si. "Ehm...takže...ty jsi afričan...jaktože jsi bíly?" Volt po mě šlehne pohledem svýma tmavě modrýma očima s kapičkami tyrkysové a já mám na chvíli pocit, že mě označí za rasistu, ale on se místo toho srdečně rozesměje. Trochu mi zacukají koutky a jen ho sleduju jak se ohýbá v pase a hýkavě se směje, zatímco se za ním lidi otáčejí s pohledy typu: Co to sakra ten blázen dělá? Když se konečně Volt uklidní, podívá se na mě. "Mí rodiče byli řečtí uprchlíci. Byli hledaní zločinci, ale nikdy mi neřekli, co udělali. Vždycky, když jsem se jich na to zeptal, tak mi dali pořádný výprask. No a utekli do Afriky. Mysleli si, že je tam nebudou hledat, protože to je to poslední místo, kde by člověk chtěl dobrovolně žít. Žádné nijak zvlášť obydleno a zcivilizované části podle tehdejší doby, nedostatek vody a tak celkově. Rodiče se tam ukryli mezi jedním kmenem křováků, naučili se jejich jazyk a potom..." Zčervená a odvrátí obličej. Celou dobu ho poslouchám a teď se uculuju jako malé dítě. "Potom přiletěl čáp a narodil ses ty."doplním ho s potlačovaným smíchem z Voltovy stydlivosti. Podívá se na mě a zazubí se od ucha k uchu. Člověk by řekl, že takhle starej kluk, ačkoliv na to nevypadá, bude podobně zatvrzelej a děsně upjatej na moudra jako...jako Nathan, dejme tomu. Ten už by měl mít dávno Strážcovskej důchod. Ale Volt se nechová jako někdo, kdo je nejméně pětkrát starší než vy a neohání se kolem sebe opatrností a ...no, stejnými věcmi jako Nathan. No co. "Ale řekové bývají trochu...ehm..."chci říct ten správný výraz. Volt na mě shlédne ze své výšky. "Přismahnutější?"navrhne a já se zasměju. "Tak nějak." "Jo, to bývají, ale já jsem vodní Strážce, narodil jsem se o odstín bledší, než moji rodiče." To mi stačí. Podívám se před sebe a chvíli hledím na Innu a na její černorudý drdol pohupující se na její hlavě přede mnou. Inna je ve své podstatě trochu tmavší pleti, ale není černoška. Je spíš něco jako-"Egypťanka."ozve se vedle mě znovu Volt svým vysokým, ale ani trochu ne zženštilým hlasem. Podívám se na něho s povytaženým obočím. "Ty mi čteš myšlenky nebo co?" Volt se zakření. "Ne, ale není těžké uhodnout, na co myslíš. Zvlášť, když tak zuřivě probodáváš Innu pohledem." Zavrtím hlavou a raději na to ani nereaguju. Vždy si připadám jako billboard, který si může každý přečíst, když jde kolem. A já si vždycky říkala, proč má Inna tak zvýrazněné oči. Takže to máme dva, ale..."A co Kevin?" vyhrknu. "Ten je taky běloch a je Strážce Afriky." Volt se pohotově nadechne. "Jeho matka byla Švédka cestující po celém světě. Něco jako dobrodružka. No a když byla v Tanzánii, potkala tam jednoho černocha. A pak už si asi domyslíš, co bylo dál." Zase zrudne jako rajče, což se vyjímá na jeho bledém obličeji skoro stejně, jako kdybyste mu prskli do obličeje kečup. "Jaktože teda vypadá jako stoprocentní běloch?"namítnu a potlačuju smích. Volt pokrčí rameny. "Větrem ošlehané tělo? Žeby? Nebo jeho matka měla prostě silné geny a většinu ze svého nynějšího vzhledu zdědil po ní." Drcne do mě loktem a ukáže na Kevina s rozcuchanými světlými vlasy oblečeného do světlých džínů a šedého trička. "Koukni se na něj. Typickej švéd. Světlý vlasy a modrý oči." V duchu se zakřením a nechám Volta v jeho nevědomosti. Kdyby jen věděl, že ve skutečnosti nemá modré oči. Nebo aspoň obě dvě ne. "Kevin vlastně ani není nijak zvlášť starý. Myslím, že jsme ho objevili v roce 1899 a to mu byl asi jen jeden rok." Překvapeně na něj pohlédnu. "V jendom roku?! Jak...?" Volt jen pokrčí širokými rameny. "Roznese se zpráva, že se v Africe narodilo dítě s hrůznými výstupky vyrůstajícími ze zad." Zamrkám. "Takže křídla rostou už tak brzo?"optám se tiše. "V podstatě asi tak po půl roce začnou klíčit, ale myslím, že drát na povrch se začnou až tak nějak zhruba kolem toho jednoho roku." Dlouho nad tím přemýšlím, než se znovu zeptám. "A co na to jeho rodiče? Vlastně, co na to říkali rodiče nebeských Strážců?" Volt si povzdechne. "Já si nepamatuju všechny příběhy. Už jsem viděl tolik Strážců, které jsem přežil a znal jsem jejich příběhy..." Na chvíli se zahledí kamsi do dálky a já mu musím stisknout svalnaté rameno, aby se na mě znovu otočil. Nepochybuju o tom, že je to smutné žít tak dlouho a vidět umírat tolik Strážců. Volt sebou trhne a znovu na mě pohlédne. "Vím, že Kevina se jeho matka pokusila utopit v řece plné krokodýlů, ale jeho otec ho zachránil i přesto, že taky cítil jakýsi odpor vůči těm 'výrůstkům' mezi lopatkama. A takhle ho vychovával, dokud se to Kevin nenaučil nějakým způsobem skrývat. Tak to vlastně bylo u každého nebeského Strážce. A Thunder měl jako jeden z mála velké štěstí. Toho jeho otec miloval nadevše a skrýval ho před zraky osatních. Thunder se hodně brzo naučil si křídla zneviditelnit, takže později mohl chodit ven. A momentálně se mi nechce myslet na ostatní." Když mluvil o Thunderovi, rozbolelo mě srdce, stejně jako vždycky, když si na něho vzpomenu. Není mrtvý. Nepanikař, Nei! Už to na tebe zase leze! Ne, nesmíš brečet! Zkus si někdy zahrát na pařez a nebýt tak neuvěřitzelně přecitlivělá! Mrkám, abych zahnala slzy, ale Volt si toho bohužel všimne. "Hej, to bude dobrý."utěšuje mě a bere mě okolo ramen. "Najdeme ho. Uvidíš." Umíněně zatnu čelisti a trhaně přikyvuju. Místo toho se zeptám na další otázku. "Takže nebeští Strážci už dřív nějak věděli, že nejsou normální, že s nimi něco je...něco zvláštního?" Volt jen přikývne. "Jsou to vlastně asi ti nejméně překvapení Strážci, pokud dojde na objevení jejich identity." Zamyslím se nad mým příběhem, tedy kdy došlo na lámání chleba. Hlasitě se rozesměju a slzy už jsou pryč a dokonce ani jedna neukápla. Volt se na mě zadívá, jako kdybych právě prohlásila, že miluju telecí maso a očekává vysvětlení mého záchvatu. Zajíkavě se nadechnu a konečně můžu normálně mluvit. "Takže jenom já jsem spadla ze střechy, co?" Volt vyprskne smíchy. "To-to jako fakt?" Taky se směju a hořečně přikyvuju. "Když-když jsem viděla Thunderovy k-křídla, tak jsem spadla ze střechy." Volt se hýkavě nadechuje, aby mohl položit otázku. "A co-co potom?" Trochu se uklidním a odpovím:"Chytil mě, naštěstí. Když jsem ho viděla ještě předtím, tedy úplně poprvé, dala jsem mu pěstí do obličeje." Volt se znovu rozesměje, ale tentokrát tak, že se lidé procházející kolem s leknutím otočí. Dokonce i Inna se ohlédne a s povytaženým obočím nás sjede očima. Zavrtím hlavou a jen mávnu rukou na znamení, aby si nás nevšímala. Inna to ale ignoruje a trochu zpomalí, takže teď kráčí vedle mě v černých džínách a oranžovém tričku. Její ostnatý kruh byl bohužel moc velký, takže jsme ho spolu s Voltovou kosou a pár dalšími museli zahrabat v jednom křoví za městem. Já jsem si přes rameno nesla pouzdro na florbalku s mou holí, která se tam jen tak tak vešla, ale Emmet trval na tom, že mi ji ponese. Inna pokývne hlavou k Voltovi. "Hýká tu jak osel. Co ho tak hrozně pobavilo?" Zacukají mi koutky a jen zavrtím hlavou. Inna se ušklíbne a vyčkávavě na mě hledí. Odmítám jí něco říct, ale Volt mě zradí. "On-ona s-padla ze střechy, k-když viděla T-Thunderovy křídla." Prvních pět sekund se Inna solidně drží, aniž by jenom pohla koutkem úst, ale potom tak mocně vyprskne smíchy, až na mě i na Volta doletí její sliny a všichni lidi do jednoho se za tím vysokým skřípavým zvukem otočí, včetně všech Strážců. "Co je?! Co se děje? Čemu se smějete? Jsem pro každou špatnost lidi!" Přiřítí se k nám Lilith a těká perleťovýma očima z jednoho na druhého. Celou dobu se držela vepředu s Austinem, který společně s Lucy vede náš zástup. Ano s Austinem. Ale kdykoliv se jí zeptám, jestli jsou jenom kamarádi nebo ještě něco, tak schytám elektrickým výbojem ránu do hlavy. Teď se vetře mezi Volta a mě a uštědří Voltovi takovou herdu do zad, až klopýtne a ze smíchu se stane kašel. "Co se děje? Proč se smějete jak iditoti?" Tvrdohlavě se zadívám dopředu a ignoruju její otázku. Nepotřebuju dalšího člověka, co se mi bude smát. Lilith se na mě zahledí a přimhouří oči. Zacukají mi koutky a znovu se rychle odvrátím. "Čemu-se-smějete?"ptá se výhružně Lilith. Odfrknu si. "To neřeš. Ničemu důležitýmu." Než tomu ale stačím zabránit, Inna už se nadechuje a vykřikne:"Spadna ze střechy, když uviděla poprvé Thundeovy křídla!" Vrhnu na ni rozhořčený pohled, ale ona se dál směje a s ní se ozve i čistý Lilithin smích. Takhle se směje dokonalá holka. Teprve teď si všimnu, že se po některých z nás kluci, holky, ženy i muži ohlížejí. Ti tři se dál smějou a já je v tom nechám a postoupím dopředu. Bohužel zjistím, že už se mi smějí úplně všichni, včetně Emmeta, jenom Amanda se tváří nabubřele. Austin se vepředu ohlíží a zaujatě hledí kamsi dozadu. Když se podívám tím směrem, uvědomím si, že se dívá na Lilith, která si svírá břicho a Volt jí teď oplácí plácnutí do zad desetkrát silněji. Přinutí mě to se nad tím zamyslet, dokud ze sebou neuslyším jakési hvízdnutí. "Hej! Hej ty brunetko!" Podmračeně se otočím tím směrem, překvapená, že na mě někdo mluví anglicky, a uvidím skupinu mladých kluků, přibližně ve věku, na jaký vypadám já a ukazují na mě. Vypadají stoprocentně jako američani, to se nezapře. Nejspíš na mě pokřikovali i něco italsky, ale když jsem nereagovala, tak to zkusili anglicky."Jo ty! Jak se jmenuješ?"křikne na mě jeden z nich, hotový model s modrýma očima, vypracovanou postavou a světle hnědýma vlasama. Kousnu se do rtu a trochu zpomalím. "Neitiri!"křiknu na něj zpátky. Emmet po mě šlehne očima, jako kdyby říkal: Buď opatrná! Ten kluk se mnou srovná krok a je jen metr a půl ode mě se svou skupinkou sexy kluků v patách. Emmet ho zuřivě probodává pohledem, ale on si ho nevšímá. "Moc hezké jméno! Dáš mi svoje číslo?" mrkne na mě dlouhýma řasama, za které by každá holka vraždila. Usměju se a zavrtím hlavou. "Promiň, máme naspěch." Kluk po mě hodí štěněčím kukučem. "Noták! Tak aspoň ta tu hezkou blondýnku vedle tebe!" Scarlet trhne hlavou, až se jí kolem hlavy rozvíří kudrlinky a nadzvedne udiveně obočí. Podívám se na ni a mám co dělat, abych se nerozesmála. Scarlet semkne rty a přesune se vedle mě blíže ke klukům s potutelným úsměvem ve tváři. "Copak bys ode mě chtěl?" Kluci zahvízdají a ten modrooký se na ni svůdně usměje. "Opravdu to chceš vědět?" Scarlet si skousne spodní ret a překvapuje mě, že při tom vypadá tak hezky. Zřejmě má v sobě jisté kouzlo. "Můžeš mi to ukázat."řekne Scarlet a mrkne na něj. Kluk vykulí modroučké oči a přiblíží se k ní. A v tu chvíli se vedle Scarlet objeví Erik a popadne ji za paži, přičemž si nevšímá jejího nesouhlasného vrčení. "Dej si odchod jo?"zavrčí na toho kluka a odtáhne Scarlet trochu dál. Udiveně je sleduju. "Co to sakra vyvádíš?"stěžuje si nabroušeně Scarlet a vymaňuje se z jeho sevření. "Víš jak dlouho jsem neflirtovala?!" Erik jen nesouhlasně vrtí hlavou. "Chtěl tě jenom dostat do postele." Scarlet si odfrkne. "No a? Stejně nemůžu být s žádným smrtelníkem, takže co?" Erik zatíná čelisti a usilovně se mračí. "Máš na lepšího."procedí skrz zaťaté zuby. Scarlet si založí ruce na hrudi. "Jo? A koho?" Nenechá ho odpovědět, protože odkráčí dozadu za Lilith, která se konečně přestala smát. Erik se za ní ohlíží a tmavé obočí mu tvoří stíny v modrých očích. Kluci už se mezitím přemístili trochu dopředu a teď něco pokřikují na Lucy. "Hej!" volá na ni jeden s černýma vlasama sestříhanýma do módního sestřihu. Lucy se otočí a tázavě se na skupinku zahledí, zatímco Austin si je měří se znechuceným výrazem na tváři. "Dáš mi svoje číslo?"ptá se ten samý kluk. "Ne."řekne Lucy rovnou, bez jakékoli omáčky. Ten kluk se ale nenechá odradit. "Jak se jmenuješ?" Lucy ho probodne svýma černýma očima a ignoruje ho. "Čím rezavější střecha, tím vlhčí-" Než to stačí doříct, přiletí mu její noha přímo do rozkroku. Zapiští jako sysel a zkroutí se bolestí. Ostatní kluci se k němu nahrnou a zahrnou Lucy slovníkem vybraných nadávek. Mám co dělat, abych se nerozesmála a vidím, že Austin je na tom podobně, jenže už se bohužel otřásá a Lucy ho zuřivě plácne do ramene. Emmet, kráčící stále vedle mě, se mračí a vrtí nesouhlasně hlavou. "To si zasloužil."zavrčí. Zazubím se na něj. "Copak, snad nežárlíš?" Tvrdě se na mě podívá, což mě přinutí se přestat smát. "Jasně že žárlím, Nei. Vždyť se za tebou ohlíží každý chlap na ulici." Obrátím oči v sloup. "To si jen vymýšlíš."mávnu nad tím rukou. Emmet semkne rty a zavrtí rozhodně hlavou. "Nevymýšlím. Rozhlédni se kolem sebe. Nejméně každý druhý chlap se po tobě ohlédne s takovým tím výrazem." Zamračím se. "Jakým výrazem?" Poškrábe se na zátylku. "Takový ten pohled, který jasně dokazuje, že je z dané holky úplně mimo." Zamyslím se a rozhlédnu se kolem sebe. A opravdu. Upírá se na mě hodně očí a když se ohlédnu dozadu, vidím několik ohlížejících se kluků i starších chlapů. Rychle se zase podívám dopředu. "Zas tolik jich není."namítnu nepříliš přesvědčivě. Emmet se hořce ušklíbne. "Tak to jsi asi úplně slepá." Zavrčím a vzdálím se od něho dál. "Nei, promiň já-" "Co máš za problém Emmete?"štěknu na něj když se ohlédnu. Stáhne ruku, kterou mě chtěl zadržet a zamrká. "Nic já-" "Chováš se jako majetnický pitomec!" A pak už zrychlím a vetřu se až úplně dopředu, ale až pozdě zjistím, že jsme se zastavili. Dorazili jsme na místo. Stojíme před obrovským proskleným mrakodrapem lemovaným několika opečovávanými stromy. Tělo mrakodrapu je trochu zatočeno do spirály. Nejspíš jeden z mála obytných mrakodrapů, jenž si můžou dovolit jen ti největší snobi a zazobanci. Ostatně to není nic pro mě. "Tak to musí být pořádná fiflenka když bydlí v tomhle."ozve se Kevin. Strážci na to sice někdy nevypadají, ale ještě zdaleka neví o současné době všechno. Většina z nich je nejméně přes sto let stará a ten výlet do Paříže, který jsme podnikli před pár lety moc nestačil na to, aby se rozkoukali. Ale statečně to na sobě nedávají znát. "Takže...opravdu bydlí tady?"zeptá se přiškrceně Erik. Austin, vychutnávajíc si překvapené obličeje Strážců, důležitě přikývne. "Fajn. Nemůžeme tam jít všichni."prohlásí Nathan. Ozve se souhlasné mručení. "Navrhuji, aby nahoru šel Austin, Lucy a Emmet." Emmet okamžitě ožije a nadějně se zahledí na Nathana. "Beru s sebou Neitiri." Vykulím oči a syknu na něj. Podívá se na mě a vyplázne jazyk. Rozhořčeně si dupnu a ukážu na Nathana gesto, které ukazuje, jak si podřezávám krk. Nathan jen pokrčí rameny. "Fajn jdi s nimi. Volte! Jdi taky! Musí tam být aspoň jeden vodní Strážce!" Austin, Lucy a Emmet předají své ukryté zbraně ostatním, aby jim je pohlídali a nechají si jen dýky.Povzdechnu si a neochotně se vydám s nimi, zatímco ostatní se rozejdou jinam, aby nevypadali tak nápadně. Emmet s výrazem zadostiučinění na tváři si poklidně kráčí vedle mě. Mám co dělat, abych mu nepodrazila nohy aby ho dav lidí ušlapal. Vejdeme do vstupní haly a zamíříme k výtahu. Nastoupíme spolu s dalšími třemi lidmi do útlé kabiny a Lucy zmáčkne číslo 53. Austin se nenápadně krčí úplně vzadu, aby nebudily podezření jeho ,sice neviditelná, ale stále hmatatelná, křídla. Když konečně vystoupíme z toho zatuchlého výtahu, zastavíme se před třetími dveřmi na které narazíme. "Fajn, nedělejte blbosti lidi, já to zařídím."řekne Austin a zazvoní. Po nějaké chvíli se dveře rozletí a objeví se v nich dívka. Během těl několika sekund si ji dokážu prohlédnout od hlavy až k patě. Očekávala jsem, že bude mít bílé vlasy, ale namísto toho je má protkané světlounce medovými a blond pramínky, takže ta bílá vypadá, že k tomu patří, nebo úplně zaniká. Její obličej není bledý, jak by jste si mysleli, nýbrž do bronzova opálený, což má nejspíše na svědomí solárko. Zakulacený obličej je zcela určitě pokrytý tím nejdražším a 'nejšetrnějším' make-upem jaký lze sehnat a s úzkými rty potřenými průhledným třpytivým leskem. Nos má dlouhý a zahnutý k nebi jako skluzavka. Naštěstí má možná dost rozumu na to, aby si nevytrhala všechno obočí a nakonec z něj neudělala dva slimáky. Má ho dokonale upravené a jen trochu probarvené světle hnědou, jelikož ho má přirozeně úplně světlé. A oči? Kromě silné vrstvy řasenky a tenkých linek na nás hledí dvě tmavě modré duhovky, ještě tmavší než kdy měla Angie, s tyrkysovými odlesky.Celkově je Natalie malého vzrůstu, menší než já, útlé postavy s ňadry za které se čtrnáctiletá holka vůbec nemusí stydět a celkově dosti ženskými rysy. A oblečení je, jak vidím, všechno značkové. Na sobě má volný lososový crop top s riflovýma světlýma kraťasama a nohy s růžově nalakovanými nehty má bosé. To všechno jsem stihla zachytit během těch pár sekund, než jí došlo, kdo před ní stojí. "Pora puttana! Zase vy?!"štěkne Austinovy vysokým hlasem s italským přízvukem do obličeje. Austin sebou ani necukne."Taky tě rád vidím Natalie." Natalie něco zavrčí a pohodí si dlouhé rovné vlasy dozadu. "Vaffanculo!"křikne, ustoupí o krok dozadu a prudce zavírá dveře, ale Austin strčí botu dovnitř. "To není moc milé přivítání. Můžeme dál?" Natalie zavrčí. "No!" a pokusí se přibouchnout, ale Austin jen obrátí oči ke stropu, odstrčí ji a vejde dovnitř. Lucy, Emmet, Volt a já ho následujeme. Vevnitř to vypadá dost stylově. Všechno vymalované bíle, moderní nábytek a spotřebiče. Vejdeme do obýváku, celá levá strana je prosklená a napravo je kuchyně s jídelnou. Hned u dveří byla toaleta a někde vzadu jsou ložnice. Všechno je dosti prostorné a z prosklené stěny sem proniká denní světlo. Sedneme si na bíle potaženou pohovku a sledujemem jak k nám Natalie zuřivě dupe. "Říkala jsem, že už vás nechci vidět! Mai! Nikdy!" Lucy si odfrkne. "To jsi nikdy neřekla. A navíc se musíš konečně chopit své povinnosti." Natalie si založí ruce na prsou a zuřivě si poklepává nohou o zem. "Ale já nikam nejdu! Nechci!" "Ale musíš."ozve se vedle mě Emmet. Natalie jako by jsi teprve teď všimla, že jsme tady i my. Když se na Emmeta podívá, jako kdyby ji vztek trochu opustil. "Jestli moc dlouho zůstaneš tady, bez pořádného výcviku, ohrozíš nejen sebe, ale i svou rodinu."pokračuje klidně Emmet. Bolestně si uvědomím, na co naráží. Mě našli Strážci až v šestnácti letech, můj pach samozřejmě přitahoval nestvůry čím jsem byla starší a bohužel kvůli tomu zemřeli mí rodiče. Natalie se zamračí, ale tentokrát neřekne nic. "Ale já už jsem výcvik podstoupila a byla to ztráta času."odsekne po chvíli a hodí vražedný pohled na Lucy. "Nebyla to ztráta času. Našla jsi svou zbraň, teď už stačí jen odsud odjet za Efriliem, aby ti vyrobil oblek a zbraň a je hotovo." Natalie zkřiví obličej do posměšné grimasy. "Já vám kašlu na zbraně a obleky. Říkejte si co chcete, ale já do vašeho světa nepatřím. Patřím sem!" rozpřáhne ruce, aby mohla obsáhnout celou místnost a ještě více. "Mám všechno co potřebuju. Oblečení, šperky, líčení, mobil, tablet, notebook, televizi, x-box, vlastní pokoj, fůru nápadníků, dostatek peněz...Co víc potřebuju? Nechci to všechno zahodit, toulat se lesy a zabíjet nějaké příšery! A nessun patto!" Křečovitě se držím opěrky pohovky, abych se na ni nevrhla a nevlepila ji takovou ránu, že by odletěla na druhý konec místnosti. Očividně nejsem jediná, kdo se jen tak tak ovládá. Voltovi zbělaly klouby na rukou ještě víc, než je vůbec možné. A Emmet se tváří neproniknutelně. "Je to tvoje povinnost."zavrčí Volt a odhrne si vlasy z čela. Natalie se na něho zahledí. "Ty jsi Strážce vody?" Volt přikývne. "Kterého kontinentu?" "Afriky."odpoví Volt. Natalie se zatváří nechápavě. "Jestli jsi z Afriky tak proč jsi-" "To teď neřeš."řeknu rychle. Natalie se na mě podívá. Prohlédne si mě od hlavy až patě a zamračí se. Jo holka, taky se mi nelíbíš. "A ty jsi kdo?" Odfrknu si. "Jsem Neitiri. Strážkyně země. Severní Amerika." Natalie zamrká a opatrně sjede pohledem k Emmetovi. Její pohled jako by se trochu uvolnil. "A ty?" "Taky země. Evropa." Jako kdyby se v jejích očích mihl jakýsi záblesk, ale okamžitě se vytratil. "A jak se vlastně jmenuješ ty? To jsi mi neřekl."otočí se zpátky na Volta. "To bys chtěla vědět co?"ušklíbne se a Austin se rozesměje. Natalie si pohoršeně založí ruce v bok. "Volt."odpoví nakonec Volt. Natalie si nás všechny znovu prohlédne, přičemž se tváří tak kysele jako jako kdyby snědla citrón. "Takže vy všichni zabíjíte nestvůry, zabraňujete katastrofám a chráníte Zemi. Mám pravdu?"zeptá se. Všichni přikývneme. "A já mám být jednou z vás?" zase přikývnutí. "Tak na to zapomeňte. Najděte si nějakého náhradníka, protože do tohohle nejdu. Už jsem to říkala vám dvěma, tak to říkám i vám třem." Lucy ohrne horní ret v úšklebku. "Budeš muset jít s náma, protože jsi ve vážném nebezpečí." Natalie si hlasitě odfrkne a ušklíbne se. "Ale prosímtě. Jen kecy! Chcete mě zastrašit, abych šla s váma! Na to zapomeňte!" Austin hbitě vyskočí a najednou se mu mezi lopatkama znovu objeví bílá křídla, napínající se nad jeho hlavou. "Tady nejde jenom o tebe! Jde o celou Evropu! Musíš ji chránit! Zvlášťě teď! Zrovna teď se musí všichni Strážci držet pohromadě! Bohové nabývají na síle a snaží se nás vyvraždit a zrovna s tebou nebudou mít nejmenší problém, jestli zjistí, že jsi Strážkyně!" Natalie ho pozoruje a trochu ucouvne dozadu s očima doširoka rozevřenýma. A najednou někdo zazvoní. Všichni sebou trhneme. Austin se trochu uklidní a znovu ohne světlo, takže má neviditelná křídla. Natalie po nás hodí varovný pohled, abychom nic nedělali, což je ironické, vzhledem k tomu, že jí bude teprve čtrnáct. Dojde ke dveřím a otevře je. Ve dveřích stojí usměvavá, Natalie dosti podobná, žena po boku s elegantním mužem v obleku. "Ciao Natalie!"vypískne žena s blond vlasy a stejně nápaditým líčením, opálením i oblečením. Začne něco mluvit na dceru italsky a seznamovat ji s neznámým mužem. Potom Natalie mávne rukou směrem k nám. Její matka se na nás zářivě usměje a zamává. Oplatíme jí to nejistými úsměvy a já najednou cítím podivný pach. Jakobych cítila rybinu a suchou poušť. Zamračím se a soustředím se na pachy. Ten smrad se line  z toho muže v obleku. Podívám se na ostatní. Očividně to taky zaregistrovali a teď už jsou na sedadle posunutí až ke kraji. Nataliina matka ji s mužem seznamuje a ti si potřásají rukou. Muž vstoupí dovnitř a dojde až do obýváku směrem k nám. Natalie jde za ním se sevřenými rty a matka po jeho pravé ruce. "Můj pán mi nařídil, abych vás přivedl."promluví plynulou angličtinou muž. Nataliina matka se na něho nechápavě otočí. Než vůbec stačíme zareagovat z ramene mu vystřelí obrovské chapadlo a odmrští Natliinu matku na zeď. Natalie vykřikne, ale to už ji sráží další chapadalo vystřelující z jeho lopatky. Natalie narazí do stěny, která se proboří a zavalí ji pod sebou. Její matka nehybně leží na druhé straně v kaluži krve. Vyskočíme na nohy.Už to není muž, nýbrž obrovský štír velký jako dospělý slon s třemi chapadly, celkem jich je šest, každé vyrůstá nad jednou nohou z článkovitého těla. Vyskočíme na nohy a zběsile uhýbáme jak chapadlům, tak jedovatému ocasu a klepetům. Teď lituju, že jsme si s sebou nevzali pořádné zbraně.

Tak tohle bylo dlouhý a nejspíše i nudný lidi :D Omlouvám se :D Přístě to bude lepší, což jste asi pochopili. Jinak mi prosím napiště, jestli vás baví takovéhle dlouhé kapitoly, nebo mám psát trochu kratší...A samozřejmě váš názor určitě ocením, ať už bude kladný či záporný ;) A na obrázku je, jak jste zjevně pochopili, Natalie, akorát si ji přestavte s tmavě modrýma očima :D