Strážci Země 2 Nesmrtelní

19.Dočista vypěním vzteky

"Takže ty kouříš?" zeptám se zdráhavě, snažíc se, aby to nevyznělo jako výtka, nebo něco horšího. Bastien se na mě prudce otočí a zamračí se. "Ne." To mě přiměje přidušeně vyprsknout smíchy a zavrtět hlavou. "Děláš, jako kdybych tě snad neviděla. I psi mají oči!" Bastienovi se v mladičké tváři objeví překvapení a po něm náhlé pochopení. "Jo, jasně, já zapomněl...ehm...jo, kouřím...no a co?" Poslední slova prohlásí trochu útočněji než zřejmě zamýšlel a jde to na něm poznat. Erik se vedle mě zlomyslně šklebí našemu rozhovoru zatímco kráčí vedle mě a Nataša s Tamarou se ostražitě rozhlížejí kolem sebe, já však poznám, že taky poslouchají. Ale ono je to vlastně jedno. Mezi Strážci stejně žádné tajemství dlouho nevydrží. Jsme totiž hrozné drbny. Tedy až na pár výjimek..."No, je to hnusný a myslela jsem si, že máš nějakou úroveň." odpovím na jeho útočnou otázku. Bastien zamrká a tvář se mu zkřiví do rozmrzelého úšklebku. "Ty mě chceš soudit?" Povzdechnu si. "Když jsem tě viděla jako osmiletého kluka, byl jsi šťastný i bez toho, aby ses bavil s takovýma grázlíkama, jako byli ti, kteří tě otravovali tam před školou. Tak co se změnilo?" Bastien se zatváří nechápavě. "Jak víš, co se-" "Byla jsem ten pes. A pozdější události si zřejmě nepamatuješ...A teď mi odpověz." Pořád se tváří zaraženě, ale nejspíš už si uvědomil, že jsem tam byla taky. "No tak jsem chtěl patřit do party, no a co?! Být lepší než jen ten vyvrhel s bílýma vlasama. A kouření je náhodou super!" Dřív než stačím něco namítnout, Erik se vedle mě hlasitě uchechtne promne si kořen nosu. "To jsou jen plané výmluvy. Mluví z něj hormony! Je v těžce pubertálním věku, tak se mu nediv, že touží po pozornosti a důležitosti." Mrkne na Bastiena, který se zatváří výjimečně popuzeně. Erik je samozřejmě tak, jako většina mužských Strážců, o dobrých deset centimetrů vyšší než já a jelikož bastien by se se mnou mohl hádat a post vyššího člověka, stejně se na Erika dívá do výšky. Trochu to vypadá, jako kdyby starší bratr popichoval toho mladšího, který se nafoukne jako čtverzubec, taková ta ryba co se nafoukne v nebezpečí, a paličatě a s ubohými argumenty se pokouší setřít svého staršího sourozence. Ano, takhle to vypadá. Nataša se na nás pobaveně otočí a svaly v obličeji má zatnuté vypjetím. To aby se nerozesmála. "Jsem normální kluk! Žádné hormony v tom nejsou! Dělám svá vlastní rozhodnutí z vlastní vůle a-" "Ale ale ale! Bastík se zlobí! Nepotšebuješ pšebalit? Nebo nabumbat? Všechno ti šplníme!" Erik se kření a nejspíše se dobře baví, jenom Bastien vypadá jako kdyby mu nejraději ejdnu vrazil. Nataša už se teď neovladatelně a podivně hrubě řehtá a Tamara se s napůl soucitným a napůl pobaveným výrazem otočí na Bastiena. A já si přidržuju ruku u úst, abych nezačala smíchy hýkat jako osel. Bastien nejspíše nemá slov a Erik se zatváří vítězoslavně. Natáhne ke mně zatnutou ruku a já si s ním ťuknu pěstí. Bastien si založí ruce na hrudi a přidá do kroku. "Ale noták Bastíku! Nebuď nabručenej!" Erik se přesune za něj a rozcuchá mu  kudrnaté vlasy. "Hej! Já určitě nemůžu být nejmladší! Ještě tu jsou další mladší Strážci ne?!" křikne rozčileně Bastien a hodí po mě vyčítavý pohled, která jasně říká: Proč mě ho nezbavíš? Zakřením se podívám se do dáli. Už vidím hustý les a u něho několik černých pinšlíků, Strážců. "Vlastně tady Neitiri, je v podstatě ještě mlaďoučká křepelka."řekne Erik a mávne rukou směrem ke mně. Vrhnu po něm zaražený pohled. "Křepelka?!" Když se Erik setká s mýma očima, ohne se v pase a spustí salvu opakovaného smíchu, že by s tím vydržel v sedmi hodinové opeře. S úsměvem na rtech zrychlím a pocítím příval touhy si lehnout a chvilku si odpočinout. Ta proměna na nemejského lva mě přece jenom unavila. Když dojdeme ke Strážcům, zpozoruju několik jevů najednou. Scarlet, Moos, Rebeka a Jasper hrajou Strážcovské člověče nezlob se. Abych to upřesnila, jde o stejná pravidla, jenom vzhled je patrně jiný. Místo panďuláčků má každý Strážce čtyři nějaké svě věci, svého živlu. Moosovi se už v domečku plácají na svých polích dve miniaturní rybičky v maličkém obdélníčku vody a zbývající dvě jsou v poli s bublinami vody u tlamiček a jedna skákavými a plácavými pohyby postupuje o tři místa dál a vyplácne ven Jasperova malého, ale dost viditelného, broučka. Scarlet se se svou poslední vážkou zrovna posunuje blíž a blíž k domečku a Rebeka se jí s úšklebkem snaží zastavit svými žhavými uhlíky a šeptá patřičné číslo kamenné kostce. Hrací plocha je vyrobená z přírodnin a každý domeček je vybaven určitým živlem. Poslední dobou, uvědomím si, se Jasper chová uvolněněji...tedy, aspoň po mě méně často hází nevraživé pohledy a častěji se směje s ostatními. Dalo by se říct, že se pomalu vrací do starých kolejí, do těch, ve kterých nás s Thunderem probudil na stromě a s Rafaelem vyprávěl vtipné historky. Další uvidím Nathana ženoucího se k nám a urputně zkoumajícího Bastiena, a pak Natalie a Emmeta. Oba dva na sebe cosi ječí a zuřivě rozhazují rukama. Podaří se mi rozlišit útržky." ...úplný idiot!" "A ty jsi teda co?!" "Já jsem slušně vychovaná italka..." A dál už raději přestanu poslouchat, protože bych se zase rozesmála. "Takže ty jsi Bastien?"zeptá se Nathan, který už mezitím dorazil až k nám. Bastien na něho vyjeveně pohlédne, potom na ostatní a znovu na něho. Jo, je to síla. Taky jsem byla takhle překvapená z té vší různorodosti. A co je nejzvláštnější? Nedokážu si představit ošklivého Strážce...Ne vážně, každý, na koho se kouknete je krásný, bez obalu a jakýhkoli retuší. Každý sice jiným a vlastním způsobem, ale každý je krásný. To platí i pro Bastiena a, hrozně se mi příčí to říkat, pro Natalie. A to na Bastiena nejspíše zapůsobilo. "Jo, jsem."odpoví pomalu. Erik se uchechtne a zamíří k Austinovi, který si s Kevinem dává páku na kusu šutru, oba dva křídla napnutá vypětím. Já tady s Bastienem zůstanu, zatímco Tamara se přidá k Fleur, která sedí v trávě a leští si před sebou fialovorůžové šupiny svojí ploutve. Nataša do Bastiena drcne a vetře se mezi Innu a Lucy, které hrajou ohnivé karty. "Už ti vysvětlovali, co-"začne Nathan opatrně, ale Bastien mu skočí do řeči."Jo, řekli mi to. Pokud to tedy bylo všechno." Podívá se na mě a já se zatvářím dotčeně. "Jasně že jsem ti řekla všechno! Co bych asi tak před tebou chtěla tajit?" Bastien přimhouří oči a otočí se k Nathanovi. "Tak tedy konečně zase o jednoho víc a už nám chybí jenom jeden, ale ten není nováček..." Bastien zpozorní a loupne po mě dalším vyčítavým pohledem. V očích se mi nejspíš muselo objevit zjevné znechucení, zlost a bolest, protože se najednou jeho rysy uvolní a zatváří se omluvně. Než ale stačí něco říct, otočím se na podpadku a odkráčím směrem k Emmetovi. Bastien zůstane za mnou a pustí se do zdráhavého rozhovoru s Nathanem. Nehodlám se s ním bavit o Thunderovi. Mám sto chutí to všechno urychlit a začít znovu pátrat po nějakých stopách, ale kde začít? V mozku se mi ozývá kousavý hlásek: A co když už ho zabili, po tom, co jsi utekla z té kobky? Ne! To není možné! Pak nás nemají na co nalákat...Ale mě je jedno, jestli padnu do pasti. Já ho chci vidět. Už takovou dobu si v mysli uchovávám jenom jeho nádherné, pruzračné, stříbrné oči, srdcovitě vykrojené rty, rovný nos přesně jako z antického světa,  ostře řezaná čelist, vlasy barvy jasného slunečního žáru. A nakonec ten jeho typický pohled. Ten pohled říkající všechno.Lásku, něhu, starost, obdiv...po tím pohledem jsem si vždy připadala výjimečná. Jako kdybych se vedle něho nemusela bát žádného nebezpečí, protože on se vždy postaral o to, abych byla v bezpečí, ikdyž jsem to nepotřebovala. Snad jen jednou se mu to nepodařilo, ale to v žádném případě něbyla jeho vina. Já nepotřebuju chránit. Jako ta malá šestnáctiletá holka možná, ale dnes ne. Dnes už ochranná křídla nepotřebuju. Ale chci jen říct, že Thunder by mi nikdy vědomně neublížil. Na to je až moc laskavý a ohleduplný, ale ne slabý. Až moc dobře si vybavuju, jak moc dokáže napnout tětivu, přičemž se mu svaly na pažích napnou jako struny, a do jaké dálky a s jakou silou dokáže dostřelit a ještě při tom vypadat ladně a lehce jako pták. A taky krásně. Jako kdybych viděla skrz kůži, jako kdybych viděla jeho přesné pohyby každého svalu, nervu a kloubu. Dokáže ten pohled změnit na neproniknutelnou bariéru, nebo na odhodlaný výraz při boji. Ty hřejivé ruce mě vždy ovinuly a přitiskly na jeho pevnou hruď a já zvláčněla jako marsmallow...Ty rty-"Neitiri!" Prudce zamrkáma  setkám se s Emmetovýma oříškovýma očima. "Volám tady na tebe dobrou minutu a ty nereaguješ! Reflex holka, reflex! Musíš být vždy ve střehu!" Přestane mi mávat rukou před obličejem a já si promnu oči. "Promiň, jsem trochu přepnutá. Co jsi mi chtěl?" Emmet obrátí oči v sloup. "No, když stojím, čumíš do blba a tváříš se stejně zasněně jako kdyby tě omámila dryáda, tak jsem si chtěl ověřit, jestli jsi v pořádku, ne?" Usměju se a přátelsky ho poplácám po rameni. "Jsem v pohodě." Podívá se na moji ruku a okamžitě si ji vloží do té své. Ne... Tohle nezládnu... Čím častěji jsem s Emmetem, tím víc se cítím provinileji kvůli Thunderovi. Jako by se mi přímo před očima zalesklo to stříbro a mihl se v nich stín hlubokého ublížení a zlosti. Jedna z věcí, po který v žádném případě netoužím si je znovu zopakovat. Přesto se mu ale nevytrhnu. Emmet mi pohladí ruku a druhou mě polechtá na lícní kosti. Ne, prosím... Pokusím se zůstat stát jako kamenná socha, ale moje ruce už se automaticky dotknou jeho hrudi a pomalu si najdou cestičku ke klíční kosti a nakonec ke krku. "Proč mi tohle deláš?"zašeptám. Emmet se setká s mýma očima a v jeho obličeji se mihne stín zlosti a ukřivdění. Najednou jeho oči dostanou barvu už dlouho mrtvého suchého dřeva, bez špetky života, krásy nebo energie. Pustí mou ruku a spolu s tou druhou je toporně spustí podél těla. "A já si říkal, že už tě to možná přešlo."hlesne bezvýrazně. Nevěřícne ho probodnu pohledem. "Cože?" Neodpoví mi a já na něho poněkud hlasitěji dorazím. "Co už mě přešlo?" Emmet výrazně zatne pěsti a znenadání po mě štěkne více zvířecím, než lidským hlasem:"Ta naděje! Ty city k němu! Ani trochu nepovolily, že?! Je to úplně stejné jako tehdy, kdy ti málem prostřelil hlavu v tom ovládnutí Seregalem!" vychrlí to na mě jako by to v sobě dusil pěkných pár století, i přesto, že tak dlouho mě nezná. V mém nitru zaplane takový vztek, jaký jsem cítila naposledy jen ve válce s Xandlerem. Nepočítám ten hrozný sen, kde všichni umřeme. Dostane se mi až do morku kostí, do každé červené i bílé krvinky, do každičkého sebemenšího nervu i do těch nejzažších zákoutí mozku. Cítím, jak se mi zrak změnil na hadí štěrbiny a z úst mi vyrazily dlouhé jedovaté tesáky. "A co jsi asi čekal?! Že když Thunder zmizel tak se k tobě nahrnu a šťastně ti skočím do náruče?! Tak to ses spletl! Pamatuješ si, co jsi mi tehdy v tom lese řekl? Heh?! Pamatuješ?!" Emmetovi se taky změní panenky, ale ty jeho jsou tmavé jako čený mramor a s medvědí podstatou. "Ne! Nepamatuju! Budeš tak hodná a objasníš mi to?!" Celá se chvěju hněvem a jen stěží ovládám své pěsti které by mu nejraději zmalovaly obličej tmavomodrými odstíny. "FAJN! Tehdy jsi mi řekl, že mě nikdy neopustíš a že když nebudu chtít, tak se mě nedotkneš! Říkal jsi, že to chápeš!! TVRDIL JSI, ŽE JE TO PRO MĚ TĚŽKÉ A OMLOUVAL SES MI! TAK KAM SE TO PODĚLO TEĎ?! KAM?!! ŘEKNI!! MOC DOBŘE VÍŠ, ŽE SE NIKDY NEVZDÁM NADĚJE NA JEHO ZÁCHRANU, POKUD HO PŘED SEBOU NEUVIDÍM MRTVÉHO! SLÍBIL JSI MI, ŽE SE MĚ NEDOTKNEŠ!" Můj rozzuřený křik teď poslouchají všichni Strážci. Mě je to ale jedno. Ať si myslí co chtějí, mě už je to jedno. Emmetovy pěsti jsou tak pěvně zaťaté, až mu z nich vytékají pramínky krve, jak si nehty zarývá do kůže. "A CO KDYŽ UŽ NECHCI BÝT TEN DRUHÝ?!!" vyštěkne na mě s takovou vervou, že sebou všichni Strážci škubnou jako kdyby někdo škubl za provázek přivázaný k jejich tělům. Jenom já zůstanu neochvějně a se stále se stupňujícím hněvem stát na místě. "CO KDYŽ UŽ MĚ UNAVUJE JAK JSEM VŽDYCKY JEN TEN DRUHÝ? CO?! NEJDŘÍVE SIBYLA, POTOM TY! TŘEBA UŽ MÁM PO KRK VŠEHO TOHO, JAK MĚ OD SEBE ODHÁNÍŠ S PROVINILÝM VÝRAZEM VE TVÁŘI A TŘEBA UŽ SE NECHCI DRŽET DÁL, JAK JSEM TI SLIBOVAL! TŘEBA CHCI JEDNAT A NE JEN TAK STÁT A DÍVAT SE, JAK SE NA SEBE VY DVA USMÍVÁTE! TŘEBA SI PROSTĚ CHCI JÍT ZA SVÝM!" V jeho očích se nebezpečně leskne a křičí po mě tak nahlas, že bych se jako ta šestnáctiletá holka pozpátku sesula na zem. Teď ale stojím s výrazem neskrývajícím nepokrytý vztek a zuřivost. "Nechceš respektovat moje rozhodnutí?! To nezáleží jen na tobě, ale i na mě-" "VŽDYCKY ZÁLEŽELO JENOM NA TOBĚ! DOST DLOUHOU DOBU JSEM SE CHOVAL JAKO TVŮJ PŘÍTEL A OCHRÁNCE, ABYCH NEZRANIL TVOJE CITY, JENŽE TY JSI VŽDYCKY PŘILEZLA ZA NÍM!" Cítím jak se mi skrz kůži prodírají slizké šipuny a nemůžu to zastavit. "ZRANIT MOJE CITY?! TAK TO UŽ JE TEĎ ÚPLNĚ JEDNO, NEMYSLÍŠ?!"zařvu na něj, ale ten hlas jako by nebyl můj. Byl podivně syčivý a...zlý. Opravdu vyloženě hrůzostrašný, na Emmeta to ale zjevně nezapůsobilo. "Vždycky jsem si říkal, že v boji jsi úžasná, nepřekonatelná, krásná...Sama o sobě jsi skrz na skrz nebojácná, zuřivá a silná bojovnice..."najednou ztiší hlas, ale v medvědích očích mu přetrvává ledově chladný, skoro až nenávistný lesk. "Ale aniž by sis to snad někdy uvědomila, tak neustále ubližuješ lidem kolem sebe." A v tu chvíli jako by ve mně vzplál nepřekonatelný oheň. Jako by mi v těle sáček s nápisem nervy prasknul a celý jeho kyselý, palčivý obash se vyvalil do mých útrob. Přestanu se ovládat a už necítím svoje lidské tělo. Moje končetiny zmizely. V jedné desetitisícině sekundy se v podobě tlustého, sedmimetrového, jedovatého hada s černooranžovou kůží vymrštím dopředu a z Emmeta se stane jen rozmazaný flek. Odhalím dlouhé zuby a vzápětí je ponořím do jeho krku, jako kdyby projely máslem. V ústech ucítím odpornou železitou pachuť krve. A pak už slyším jen zachroptění a všeopecný výbuch křiku a zděšeného ječení, než mě něčí ruce popadnou za protáhlé tělo a další vymotají mé tesáky z jeho krku. Odtrhnou mě od něho a já se jim zazmítám. Surově mě povalí na zem a teprve teď se začnu soustředit na obrazy. Nad sebou uvidím zemní Strážce jak s napřaženýma rukama stojí nade mnou. Kolem  těla se mi začnou omotávat tlusté výhonky a Dalton mě pustí spolu s Nathanem, který mi chytil zuby. Ostatní kolem se nahrnou buď ke mně nebo k Emmetovi. Vzdemne se ve mě další vír vzetku a horní částí dlouhého těla zpřetrhám několik kořenů a vzepnu se, až zase vidím na Emmeta, který se s krvácejícím krkem svalil k zemi. Hlasitě zasyčím a chci se na něho vrhnout a ještě mu ukázat, co dovedu, ale další výhonky mě obtočí a tentokrát mě z každé strany ovinou silné paže. Naposledy se zazmítám a najednou stojím zase vzpřímeně v lidské podobě. Zuřivě funím a cením tesáky, vlasy mi lítají kolem obličeje jak sebou zmítám a neutichající hluk ze všech směrů je mi podivně vzdálený. V uších mi hučí krev a až po nějaké době si uvědomím, že na mě ze strany někdo mluví. "Neitiri!!! Dost!!!" To byl Nathan. "Nech ho být! Copak to nechápeš?! Tím, žes na něj zaútočila jsi potvrdila to, co řekl!" Najednou se přestanu zmítat, zvuky najednou znovu nabydou plné hlasitosti a zrak se mi zaostří. Dalton a Natahan mě drží, úponky a kořeny ze mě opadly a někteří Strážci teď přede mnou stojí. Zahlédnu Amandu. Hledí na mě s hrůzou v mechově zelených očích a spodní ret se jí třese. Bastien se tváří ještě více vystrašeně a všichni ostatní se tváří zhrozeně. Dojdou mi Nathanova slova. Panebože... Prudce se jim vyškubnu a sáhnu si na bradu. ucítím něco horkého a podívám se na svoje prsty. Jsou potřísněné horkou krví a mě se málem podlomí kolena. Co jsem to provedla?!  Z úst se mi vydere zděšený skřek. Chci něco říct, ale nezmůžu se na jediné srozumitelné slovíčko. Vyrazím vpřed a Fleur sebou polekaně cukne a v očích se jí objeví strach. To mě úplně odzbrojí. Co si teď o mě proboha myslí? Jsem násilník, maniak, vražedkyně...protlačím se tím davem a zastavím nad Emmetem zhrouceným na zemi se zavřenýma očima a zakrváceným krkem. Nad ním klečí Lucy s Austinem. Oba dva mají ve tváři vepsané zděšení, idyž mě uvidí. Lucy vycítí moji nevyslovenou otázku. "Žije. Chvilku jeho tělo bojovalo s tím jedem a pak omdlel, ale uzdravuje se." Pronesla to tak chladně, že jsem na chvíli zapochybovala, jestli je vůbec ohnivá Strýžkyně. Lhostejně se ke mně znovu otočí zády a já se pohledem střetnu s Austinovýma zlatýma očima. Nedokážu z nich nic vyčíst. Nebos spíš nechci...se slzami v očích se rychle odvrátím a zavrtám se pohledem do země. Strážci se automaticky rozestoupí a nechají mě projít do hloubi lesa. Nikdo na mě nevolá, nikdo se mě nesnaží zastavit, nikdo se mnou nesoucítí. A proč by taky měli? Právě jsem málem zakousla svého přítele! Ale aniž by sis to snad někdy uvědomila, tak neustále ubližuješ lidem kolem sebe. Měl pravdu. Měl naprostou pravdu a já si to neuvědomila. Už několikrát jsem ublížila Thunderovi, když jsem zranila jeho city, moji rodiče kvůli mě přišli o život, Bastien ztratil paměť, Angie taky se ztracenou pamětí se postavila Xandlerovi kvůli mě, Amandě ubližuju už jen tím, že na sebe strhávám tolik pozornosti a jsem to vždycky já a to nemluvím o tom, jak se asi Emmet musel po celou dobu, co mě znal, cítit. Jo, ať už fyzicky, psychicky, úmyslně a nebo neúmyslně, ubližuju všem kolem sebe. Vybavím si všechny ty tváře, které na mě hleděly s čirou hrůzou, zděšením, údivem a opovržením. Z té představy se mi nahrnou slzy do očí, ale podaří se mi je zahnat. Jak by se asi tvářil Thunder, kdyby viděl můj záchvat vzteku? Pokud se Emmet pořád choval jako přítel a nechoval se ke mně hrubě kvůli mým citům k Thunderovi, protože nechtěl zranit moje city, tak teď mi v srdci zanechal hluboké rýhy. Tak hluboké, že se za nimi zachytává nevyčistitelná špína a plíseň, která tam navždy zůstane. "Neitiri." Trhnu sebou a uvidím na sebou stát nějakou postavu. Ani si nepamatuju, že bych si někdy sedla do toho mokrého mechu připomínající kobereček. Skrz povlak vlkých slz nerozeznám rysy postavy, ale bohužel už předem vím, komu ten jemný hlas patří. "Amando, prosím..."vzdechnu rezignovaně a odvrátím hlavu. "Už tak se cítím dost mizerně, takže mi prosím ještě ty nezačni něco vyčítat..." po tváři se mi skutálí slza, ale bleskurychle si ji setřu. Uvědomm si, že mám pusu ještě stále zbrocenou Emmetovou krví a rychle si ji začnu vlhýma rukama od mechu otírat. "Já ti nechci nic vyčítat." řekne klidně. Nechápavě se na ni podívám a spatřím v její pohledné tváři něco jakou...soucit. Dlouhý cop sahající až po kotníky barvy obilí se jí pohupuje v jemném vánku a jeden uvolněný krátky pramínek vlasů jí spočívá na čele. "Nechci tě odsuzovat, ani ti vynadat nebo něco takového..."pokračuje a přisedne si ke mně. Sundá si vysoké boty a nechá si holá chodidla laskat vlhkým mechem. "Chtěla jsem vzít zpátky to, co jsem řekla předtím."dokončí to nakonec. Podívám se na ni s nekrývaným překvapením v očích. "Měla jsi pravdu. Nemůžeš za to, jak se k tobě ostatní chovají. A taky nemůžeš za to, jak už ses narodila. Je samozřejmost, že jsi velice vzácná a mocná vzhledem ke své podstatě." Kysele se zašklebím a vytrhnu jeden proužek mechu. "Zvláštní že to říkáš zrovna teď. Jen chvilku po tom, co jsem si svoje přátelství se všemi ostatními podkopala a zničila a stejně tak i jejich úctu ke mně." Amandě se překvapeně rozšíří oči, ale nenechám ji promluvit. "Dělá ti dobře se na mě takhle dívat? Dělá ti dobře se mi vysmívat? Dělá ti dobře sem jen tak přijít a 'omluvit' se, když jsem si právě zničila loajálnost mé rodiny?" Z tónu mého hlasu jako kdyby odkapávala kyselina. Amanda otevírá a zase zavírá ústa jako ryba na suchu, ale až po chvíli se zmůže na slovo. "Já-já se ti nevysmívám."hlesne přiškrceně a mě překvapí, že mluví pravdu. "Prostě jsem nechtěla, aby jsi byla sama. Nechci už dál dělat, jako kdybychom se neznaly. Moc dobře vím, že za nic, za co se užírám, ty nemůžeš. Já se užírám jen jednou jedinou věcí a za tu ty rozhdoně nemůžeš." odmlčí se a odvrátí pohled, aby přede mnou zakryla lesknoucí se oči, ale já to stejně zahlédla. Daniel. Ani po tak dlouhé době ji její smutek ještě nepřešel. "Takže ty si o mě taky myslíš, že jsem zlá, surová, agresivní a bezcitná mrcha, která se zakousává do hrdla svým přátelům a ubližuje všem okolo?"vyjedu znovu, vlastně ani nevím proč. "Ne."pronese Amanda pomalu. "To ti snad někdo řekl?" V jejích očích se objeví zděšení. Odfrknu si a zahledím se na osamocenou kapičku usazenou v mechu. "Ani nemuseli. Viděla jsem jim to na očích." Amanda vedle mě zavrčí, popadne mě za ramena a otočí mě k sobě. V očích se jí zračí odhodlání. "To není pravda Nei. Já si to o tobě rozhodně nemyslím! Myslím, že chápu, proč jsi to udělala. Slyšela jsem jak se hádáte hned od samého začátku. Sice předtím dbal na to, aby nezranil tvoje city, ale tentokrát překročil hranici. Přešel úplně do jiné zóny." odmlčí se a při následujících slovech jí koutky pobaveně zacukají. "A ty nejsi ten typ holky, co se na místě rozbrečí, když jí dá kluk košem. Tohle bylo horší. Ty jsi totiž bojovnice, která nechce, aby se s ní mluvilo nebo zacházelo takovým způsobem. A proto jsi vypěnila. A já to chápu. A jsem na tvojí straně. Myslím si, že jsi v právu." Užasle na ni hledím s pusou dokořán a vzpomenu si, že pokud si nechci pořizovat síťku proti hmyzu do oken, tak bych ji měla raději zavřít. "To-to myslíš vážně?"hlesnu. Amanda se zasměje a plácne mě do ramene. "Ano! A myslím si, že svou autoritu mezi Strážci sis nezničila." Šibalsky se na mě usměje a já žasnu nad tím, jak mi ten úsměv zvedl náladu. Tak dlouho jsem ji neviděla se usmívat. Samotnou mě to donutí trochu povytáhnout koutky. "Neitiri?" Za Amandou se ozve další hlas a já zahlédnu mihnutí pestrobarevných křídel. Úsměv mě přejde a já se odtáhnu dál. "Lilith, prosím, jdi pryč...já-já bych nezvládla, kdybys-" "Co to meleš?"zamračí se. Zaraženě zmlknu a podívám se na Amandu, která se jen potutelně usmívá. "Co to meleš ty?" Lilith povytáhne jedno obočí a za zády se jí objeví Scarlet. "No znáš to, chtěly jsme tě sem přijít utěšit, obejmout, nastavit ti rameno, aby ses vyplakala...." Obrátím oči v sloup. "Tak co teda?" Scarlet se zasměje a sedne si naproti mě. "Lilith tím chce vlastním způsobem vyjádřit, že jsme s tebou. Nemáme ti vůbec nic za zlé. Osobně si myslím, že to Emmet dost-" "-zesral!"dopoví to za ni Lilith a zašklebí se. Scarlet po ní vrhne nakvašeným pohledem. "Co je?"ohradí se Lilith. "Je to pravda! Opravdu to dost přetáhl. A jo, souhlasím tady se Scarlet, že stojíme při tobě." Lilith se tváří smrtelně vážně, já ale vidím, že stěží potlačuje smích. Scarlet jen zavrtí hlavou a prohrábne si neposlušné kudrliny z obličeje. "Slyšely jsme, co ti řekl jako poslední."řekne po chvíli. Zatnu čelist a sklopím oči. Lilith si sedne vedle mě z druhé strany a drcne mě do žeber. "Není to pravda hele. Ten idiot vůbec neví co mluví." "Nechápu, jak ti mohl něco takového říct."pronese nevěřícně Scarlet. Lilith přikývne a v křištálově bílých očích se jí zaleskne. "Ten vůl by mě přestat jet po severoamerickejch holkách." "Lilith!"okřikne ji Scarlet. "No co je? Ty jsi jak moje matka proboha!" "Ale notak holky, nechte toho hašteření." zasáhne do toho Amanda s pobaveným úšklebkem v očích. "No zrovna ty máš co říkat leknínku!" zakření se Lilith a Scarlet vyprskne smíchy a i já se zasměju. "Vzhledem k tomu, že jste všechny blbé blondýny a já jediná inteligentní brunetka, mám tady určitou moc, nemyslíte?"poznamenám s úsměvem a Scarlet se zasměje. Amanda při slově 'leknínku'zrudne v obličeji jako přezrálé jablíčko a rozpačitě se zamračí, neslyšíc moji poznámku o blondýnách. "Odkud to znáš?" Lilith trochu zvedne povýšeně bradu a dál se vítězoslavně usmívá. "mám své zdroje." Amanda si povzdechne. "Řekl ti to Austin, že?" Obě dvě okřídlené dívky se rozesmějou. "O co tady jde?"zeptám se. Amanda jen mávne rukou, ale Lilith tím nezarazí. "Tak jí říká Kevin. Leknínek!" A další výbuch smíchu. Teď se směju dokonce i já. Amanda si protře kořen nosu a zdánlivě znuděně se na nás podívá, jako učitel na hyperaktivní děti. "Už jste skončili? Kevin mě jenom takhle rozveseluje!" Lilith se zakření. "Tak to má teda zvláštní metody Am. Nemyslíš, že se zoufale snaží vykopat z friendzone?" Scarlet si s ní dá pořádného placáka a Amanda se zatváří překvapeně. "Cože?" "No nedívej se tak na nás! To tě nikdy nenapadlo?" Amanda, úplně oněmělá na nás jen vyjevené kouká. "Myslela jsem, že se Austinovi vyhýbáš."poznamenám směrem k Lilith. Podívá se na mě těma zvláštníma a svým způsobem krásnýma očima a zamrká. "Já...ne, nevyhýbám se mu..." Scarlet se doširoka zazubí. "Zezačátku jo, ale potom to nevydržela. Pořád si na něj ale ztěžuje, že jo Lil?" Dloupne ji do mezery mezi žebry a Lilith se ošije. "No a co?"štěkne rozhořčeně a dívá se na ni jako kdyby byla bůhvíjak otravná. "Už odjakživa si mylím že je to bláznivý idiot a Erik jeho kopie."  "No, ty jsi taky svým způsobem bláznivý idiot, Lil."namítne Scarlet. Lilith po ní vrhne pohled schopný masakrovat po tisícíh. "To byla hrubá urážka Scarlet."poznamená s hraným chladem v očích. Amanda mezitím už zase nabyla hlasu. "Vy-vy si snad myslíte, že Kevin chce něco víc?"hlesne vyjukaně. "Uhodla jsi!"pronese Lilith zase s úšklebkem na tváři. Amandě spadne čelist až na hrudník. "To je blbost! Je to kamarád, odjakživa to byl kamarád!" "Jo, jenže najednou se nějak moc zajímá, nemyslíš?"doráží na ni Lilith a rty má čím dál více roztažené do úsměvu. "Ale notak Lilith! Nech ji být! Procházela si těžkým obdobím!"zastanu se bezmocné Amandy a ona se na mě vděčně usměje. Scarlet si načepýří křídla a v šedých očích jí zatančí jiskřičky. "Jo a všichni víme, že Kevin je plyšák na vybrečení." Ačkoli jsme to neměly v úmyslu, všechny tři z té poznámky vyprskneme smíchy a já se ohnu v pase tak, až se dotýkám nosem vlhéko mechu. "Čemu se tady smějete?" ozve se za náma hlas. Klučičí hlas. Dobrá nálada mi spadne až do žaludku a úsměv mě ihned přejde. Holky se taky přestanou smát a všechny se na mě soucitně podívají. "Ničemu."odpoví stroze Amanda. Austin mě obejde, aby stál proti mě čelem vedle Scarlet. Nepodívám se mu do očí, jen mu hledím na boty a srdce mi zase rozžírá ten pocit selhání. "Hej, Neitiri. Jsi v pohodě?" Překvapeně vzhlédnu a setkám se s jeho očima. Čekala jsem, že v nich bude zlost, opovržení, lhostejnost, nenávist, nic takového se v nich však neleskne. Dívá se na mě se starostí v očích. "Já-asi sis spletl člověka. Ten zraněný je Emmet."poznamenám bezbarvě, bez jediné známky emocí. "Ale notak Neitiri! No tak ti ruply nervy no!" zezadu se ke mně přikrade další blonďatý kluk se stříbrnou páskou přes oko. "Asi bys měla vědět, že Emmet už je na tebe pěkně naštvaný, ale zároveň lituje toho, co ti řekl." řekne Kevin a laskavě se při tom usmívá. Koutkem oka zahlédnu, jak Scarlet a Lilith zadržujou smích a Amanda je nesouhasně probodává pohledem. Opravdu se chová jako plyšáček na pomazlení. "On-on toho lituje?"zeptám se nevěřícně. Austin pokrčí rameny a sedne si na zem vedle nás, mohutná bílá křídla složená na zádech. "Sám příznal, že překročil hranici. Což si myslí úplně všichni." Bezmocně rozhodím rukama. "To jste nás slyšeli úplně všichni?" Oba dva se zeširoka zazubí, zatímco si Kevin taky sedá na zem mezi mě a Lilith a Austin mezi Scarlet a Lilith. "Jo a nejspíš ještě široké okolí."rýpne si Amanda a já ji nesouhlasně bouchnu do ramene. "Tady je pokec? A beze mě?!" vedle Austinových zlatých vlasů se objeví Erikova černovlasá hlava. "Moc jste mě zklamali lidi." Pak si všimne mého sklíčeného výrazu a natáhne ke mně ruku. "Hej. Nikdo ti to nemá za zlé, tak se přestaň utápět." Jeho široká dlaň dopadne překvapivě lehce na moje rameno a on mi ho konějšivě stiskne. Austin se na mě usměje. "Erik má pravdu. Nic se nestalo." Podívám se na Scarlet, Amandu a Lilith, které se přisunuly k sobě a povzbudivě na mě mrkají. "Ale vždyť jste se všichni tvářili tak šokovaně, zhrozeně, zhnuseně a...nenávistně."ztiším hlas. Všichni kolem mě se zatváří nadmíru překvapeně. "To proto, že tě ještě nikdo neviděl takhle běsnit na někoho, kdo je ti blízký."odpoví Scarlet jemně. Ušklíbnu se. "A právě to vás vyděsilo co?"řeknu jízlivě.  Kevin hlasitě mlaskne. "To je blbost. Kdybychom z tebe měli hrůzu nebo ti to měli za zlé, tak bychom tu nebyli, no ne?" Zamrkám a zdráhavě přikývnu. Kevin se usměje a obejme mě jednou rukou kolem ramen. "Ostatní to tak budou brát taky, neboj." Nastane chvilka ticha, kdy mi trochu cukají koutky a všichni mě sledujou. A neodpustím si pichlavou poznámku:"Hlavně mi prosímtě nevymýšlej přezdívky jo, Kevine?" Všichni až na Amandu a Kevina vyprsknou neovladatelným smíchem. Kevin zamrká a trochu se zardí a Amanda vypadá přímo jako pečená vařená. "Aspoň se ti vrátil smysl pro humor!"hýkne Lilith a vrazí Austinovi smíchy pořádnou herdu do zad mezi křídla, až se Austin zakucká a Erik mu uštědří ještě jednu a tentokrát se po hlavě sesune k zemi. Další záchvat smíchu a směju se i já. "Vidím, že se dobře bavíte." přeruší náš smích další hlas. Prudce se otočím a spatřím Fleur s dvěma dlouhými bílými copánky mírně povlávajícími ve větříku a se založenýma rukama na útlém hrudníku. Úsměv mě už poněkolikáté přejde a ostatní taky zmlknou jako kdyby na rádiu ztlumili zvuk. Fleur má v obličeji zvláštní neproniknutelný výraz, který jsem u ní ještě nikdy neviděla. "Fleur."promluvím tiše a do očí se mi zase začnou hrnout slzy. Fleur zamrká a najednou se jí zase vrátí ten typický laskavý obličej. "Promiň, já jsem tady nepřišla, abych tě odsuzovala! Jen jsem vám chtěla oznámit, že odcházíme." Rozmrkám slzy, které už zase odcházejí a nechápavě se na ni podívám. Za jejími zády se objeví vysoká štíhlá postava s tyrkysovýma očima, bílou hřívou vlasů a sprškou křišťálově bílých pih posetých po obličeji. "Potřebujeme ty dva jesetery dostat za Efriliem." řekne Moos a roztomile se usměje. Všichni, včetně mě, přikývneme na souhlas, jenom Lilith si musí dloubnout. "Jeseter?"zeptá se se šklebem ve tváři. "Vy vodní Strážci máte divné zvyklosti." Nebeští Strážci se zasmějou a Moos s Fleur si založí ruce v bok. "Vy si poletujete ve vzduchu a my se pohybujeme v hlubinách, tak bys nás neměla porovnávat, Lilith." "Jo a ten vysoký tlak má možná na vás trošku větší vliv, než jste si schopni připustit."přidá se do popichování Austin a Lilith se na něho před další smích uznale usměje. Fleur se nafoukne. "A vy máte z toho prudkýho větru v hlavě vymeteno." Moos se zasměje a poplácá Fleur po rameni. Já a Amanda se na sebe zakřeníme. "Hele hele hele, všichni víme, kdo ze Strážců je tady nejlepší."zasáhne do toho Amanda a s hranou samolibostí se zasměje. "Vždyť vy aportujete míčky za keksíky."poznamená Erik a Austin si s ním triumfálně ťukne pěstí. "To bylo dobrý kámo." "Hele! Vy se raději uklidněte, protože jediní kdo za něco stojí, jsou ohniví Strážci." přijde k nám dokonce i Brandon a tváří se nadmíru pobaveně. Všichni začnou hlasitě protestovat, avšak mě je jasný, že ani jeden z nich to nemyslí opravdu vážně. Takoví oni nejsou. Ne, každý jen přistoupil na hru. Vstanu a vzdálím se od nich a Amanda mě doběhne, již obutá do tvých vysokých bot. "Co si myslíš o těch dvou?"zeptá se. Nechápavě se na ni podívám, zatímco kráčím za většinou Strážců. "O kterých dvou?" Amanda obrátí oči k nebi. "O Lilith a Austinovi." Překvapeně povytáhnu obočí. "No...já nevím..." Než na mě však Amanda stačí ještě více přitlačit, ozve se Nathan. "Tak už pro ně proboha někdo jděte a přiveďte je sem. Vždycky když tam někoho pošlu, tak se nevrátí. Á Neitiri!" Pohodí si dlouhé nezastřižené vlasy a pousměje se na mě. "Jsi v pohodě?" Zdráhavě přikývnu a snažím se moc nerozhlížet kolem sebe. Nathan znovu zavolá do lesa, aby sem ostatní přišli. Cítím na sobě mnoho očí, ale překvapivě v nich nevidím hněv, hrůzu nebo něco podobného. Inna za mnou přijde a řekne:"Trochu jsi vzkypěla co? To byl dobrý výbuch holka, to ti řeknu."a uštědří mi herdu do zad. A pak ho uvidím. Stojí dál od ostatních a o něčem mluví s Daltonem. Krk už má zahojený a nejspíše ucítí tíhu mého pohledu, protože se ke mně otočí hlavu. Naše oči se setkají. Světlounce zelenkavá proti světlounce hnědé. Jeho pohled je tvrdý a lhostejný. Takový pohled mi v životě nevěnoval a já si vzpomenu na to, co mi řekl těsně předtím, než jsem ho zakousla. Do očí se mi nahrnou slzy a já se raději odvrátím. A když se z lesa vynoří skupinka zbývajících Strážců, Nathan zakřičí:"Tak jde se na to, Bastiene, Natalie, už brzo budete patřit plně mezi nás."

Dlouháá kapitola...přes 5500 slov! :D Vážně makačka, tak doufám, že to aspoň stálo za to :D Napiště jaký máte názor na Neitirininu reakci a jaký máte názor na Lilith :D Vlastně vám ještě všem chci poděkovat za vaše hlasy a milé komentáře :) A omlouvám se za chyby :O