Strážci Země 2 Nesmrtelní

5.Musíme hledat

Byla to dlouhá doba, co jsem mezi nimi obcházela a snažila se jim nějak pomoct. Většinou jsem si ale vysloužila jen vyděšený pohled na způsob: Jaktože ty nejsi v takovém stavu?!! Většina se z toho vzpamatovala sama, jiní ještě hodnou chvíli leželi jako rozjetí hlemýždi v trávě. Zbytek ubývajícího dne na sebe vyjeveně hledíme a nikdo se nezmůže na slovo. Ani Nathan neví, co má říct. A jemu nikdy  nedocházejí slova! A ještě podivnější je fakt, že na mě ta věc nenapáchala takovou škodu jako na ostatních. A proto jsem byla obržena i několika nevrlými pohledy od Jaspera a i od ostatních. A celou tu dobu jsem bloumala a stále bloumám ve svých zapeklitých myšlenkách a snažím se najít odpověď na všechny mé otázky. Co to bylo? Proč se to děje? Jaktože já jsem z toho vyvázla lehko? Kde je Thunder? Nemá jeho zmizení něco společného s touhle podivností? Co když teď někde bloudí a nemůže si pomoct, protože nedokáže použít své schopnosti? Ta realita, že tady Thunder není a nikdo absolutně netuší, kde je, mě deptá. Rozčiluje mě ta nevědomost a zároveň mě děsí. Co se s ním stalo? Není snad...? Ne! Takhle nesmíš myslet! Už bych si snad dala i facku, abych odehnala ty chmurné myšlenky pomocí fyzické bolesti, ale v tu chvíli prolomí všeobecné ticho Inna. Ano, zrovna Inna. "Ehm...takže je Bobmayer šťastný?" Kdybych v sobě neměla tu trochu úcty a respektu vůči situaci ostatních, tak bych se snad i rozesmála."Bastien. A nejspíš je šťastný." Při těch slovech zalétnu pohledem k Jasperovi, který si mě jen vztekle změří a potom zase odvrátí pohled. Nathan se zase probudí a přidá se do našeho chabého rozhovoru. "A jak vypadá? Jaký je? Viděl tě?" vyptává se. "Nechával si zamrzat hrady na pískovišti...bylo to zvláští...všechny děti se mu smály a držely se dál, ale jemu to nevadilo. Nevšímal si jich. A...jo...viděl mě..." Víc k tomu dodat nehodlám. Nějak se necítím jim říct, že mě ten roztomilý klouček, nevědící o mě vůbec nic, objal tak radostně, jakoby objímal svou vlastní maminku. Prostě se o tom nechci zmiňovat. Je to nedůležitý detail. Nathan přikývne."Dejme tomu, že až mu bude zhruba těch osm let, půjdete za ním a všechno mu vysvětlíte." Vytřeštím oči, ale jsem jediná, koho to překvapilo."V osmi letech? Jak může v osmi letech pobrat takové informace?" Ostatní na mě hodí jen unavený pohled, jakým se dívá rodič na hloupé dítě."A proč ne? Říká se, že Strážci jsou o něco inteligentnější, než obyčejní smrtelníci..."ozve se Volt a upraví si modrý pramínek melíru na vlasech. Tato nová informace mě překvapí:"Vážně?" Nechápu proč, ale najednou se všichni rozesmějou, kromě mě. "Ne."řehtá se Tamara."To on tě jen tak zkoušel." Obrátím oči v sloup, ale úsměv na tváři mi to nevykouzlí. "Co...co to bylo za věc?"zeptám se konečně na očekávanou otázku. V mžiku je zase mrtvé ticho a nikdo se nechýbe. Nakonec jen všichni zavrtí hlavou. "Nevím, ale nedovolí nám to používat naše schopnosti."řekne zadumaně Dalton a mne si bradu."A jestli nemůžeme používat své schopnosti-" "Nemůžeme zabíjet nestvůry."doplní ho Nathan. Tohle už všichni věděli předem, bylo to jen holé konstatování, které jen přitížilo všeobecnému dusnu. "A jaktože jsi to ty dokázala překonat?" rýpne si do mě Rebeka a upře na mě ty děsivé, rudo oranžové ohnivé oči. Popravdě si nejsem jistá. Jenže místo mě jí odpoví Emmet."No proč asi? Je silnější a mocnější, než kdokoli z nás, co tu sedí." mávne mocně rukou po celém kruhu, aby jeho řeč měla špetku dramatičnosti."A taky má dračí podstatu. Vždyť moc dobře víte, že úplně sama porazila Xandlera!" Chci ho přerušit, protože jsem tam nebyla tak docela sama. Byla tam Angie. Kdyby ona na Xandlera neskočila, když jsem nad hlavou držela tříštící se budovu, už bych tu pravděpodobně nebyla. Ale Emmet po mně hodí jen významným pohledem. Překvapuje mě, že ještě neslyším Jaspera křičet. A jak se tak dívám, všichni Emmetovým slovům souhlasně přikyvují. "A co teď jako budeme dělat?"vznese debilní dotaz Inna, která si o hranu své bojového obřího kruhu čistí nehty. "Máš nějaké nápady?"pronese jízlivě Nataša a ušklíbne se. "Hele! Chceš do drž-" "Noták! To by stačilo vy dvě! Musíme se o to prostě pokoušet znovu, ale hlavně...hlavně musíme najít příčinu. Odkud ty vlny moci přicházejí. A musíme hledat každý sám." Nathanova slova mě bodnou do srdce jako rezavý meč. Sami? To se máme zase rozloučit? Po tak krátké době?! Já, Emmet, Kevin a několik dalších Strážců chce něco namítnout, ale Nathan už se rozhodl. "Lidi, musíme tu sílu najít, ať je to cokoliv. A taky...musíme najít Thundera." Moje mysl při tom jméně zbystří. Jo, musíme najít Thundera. Vlna šeptání se rozprostře mezi všemi Strážci, dokud Nathan nepokračuje:"Neitiri, Natašo, vy dvě musíte vysvičit Bastiena ve správný čas. Rozumíte mi? V jeho osmi letech prostě přijdete a všechno mu vysvětlíte a zasvětíte ho! A my všichni se budeme snažit najít tu sílu nebo najít Thundera. Buďte silní lidi. Nebude to žádná velká obtíž. Určitě jen nějaká dočasně se držící síla." Jeho slova nejspíš měla být uklidňující. Nebyla. Pořád nemám klid v duši. Strážci se líně zvedají a sklesle se spolu loučí. Já vstanu a ztěžka se odbelhám dál do lesa. Nějak na mě dolehla tíha reality Thunderovy nepřítomnosti. Začíná se mi vyvíjet tlak na plicích. Svět se mi točí jako na kolotoči. Zem se pode mnou propadá. Srdce se mi svírá v křeči. Celé tělo se mi třese. Naskakuje mi husí kůže. Žaludek se mi zvedá. Ježí se mi chlupy na zátýlku. Zuby mi jektají o sebe. Špatně se mi dýchá. To ne. Thundere. Vidíš, co se mnou děláš? Znaveně se opírám o strom v návalu paniky. Bože můj...Bohové...zašeptá mi nějaký znásobený hlas. Vyjeknu a rozhlédnu se kolem sebe.Nikdo tu není. Zkusím se uklidnit. Něco se mi jen zdálo...Otočím se, abych šla zpátky, když v tom přede mnou stojí Emmet a já mu narazím do hrudi. Zamrká a přitáhne si mě k sobě. Třas po celém těle najednou ustane, žaludek se mi přestane svírat, plně se o něho opřu a moje srdce se trošku uklidní. Úžasné, co se mnou jen takové objetí dokáže udělat. Ale taky mě to trochu mrzí, kvůli Thunderovi...Ale nemůžu si pomoct. Obejmu Emmeta kolem pasu a nahmatám mu tvrdé svaly na zádech kolem páteře.Zaboří mi hlavu do vlasů a já ucítím, jak z nich nasál vzduch."Nei, co se děje?"skloní se a zašeptá mi do ucha. Zachvěju se a jemně ho kousnu do krku zaostřenými špičáky. Ty zuby, to je jediné, na co se v momentální chvíli my zemní Strážci zmůžeme. Snad kromě mě. Cítím jak se napnul a vzápětí už vyhledá moje rty a něžně mě líbá. Ta chvíle mě naplňuje hřejivým pocitem a jedině tehdy zapomenu na to, že naprosto netuším, co je s Thunderem. Podobný pocit už jsem zažila, když Thundera ovládl Seregal. "Mám strach."odpovím mu po dlouhé době mezi polibky. A platí to všeobecně. Bojím se o Thundera a o všechny ostatní, protože bez svých schopností budou zranitelní. Odtáhne se a políbí mě na špičku nosu. Přejedu mu palcem po klíční kosti a dlouho takhle zůstávám. Nechci pryč. "Uvidíme se."prohlásí rázně Emmet a pohladí mě po zádech. Trhaně přikývnu."Dávej na sebe pozor."hlesnu. Emmet mi věnuje jeden z těch jeho sexy úsměvu, při kterém by se Sisi a její parta složili k zemi. Spěšně se vrátím k ostatním, snažíc se skrýt červeň ve tvářích, a rouzloučím se s nima. Jen tak vlažně. To totiž ještě netuším, že bude trvat dalších deset let, než se znovu višichni potkáme.

Tak tohle nebyla zrovna zajímavá kapitola, ale příště už se bude něco dít, slibuju ;) Jinak piště svůj názor do komentů a omlouvám se za chyby :) :D