Strážci Země 2 Nesmrtelní

43. Ve spárech strachu

Thunder

Vzdala to.

Neitiri.

Nejsilnější a nejhouževnatější člověk, kterého jsem kdy poznal, to vzdal. Sesypala se jako domeček z karet a už nevstala. Mohl jsem si vyřvat hlasivky, když ji Nefertiri pomalu udolávala. Když ji krůček po krůčku porážela. Když ji srazila na kolena. Jako bych znovu prožíval své nejhorší noční můry. Daleko horší než ty, které mi sesílal Aiolos. Strážci kolem padali k zemi zranění a bezmocní. Vlekli je k té temné dvojnici a já s tím nemohl nic dělat. Nic než křičet.

Křídlo mám v jednom ohni, několik žeber pravděpodobně zlomených a pár krvácejících ran na různých částech těla se otravně dožaduje pozornosti. Stohlasý řev Ladona se mi ještě dlouho ozývá tělem, vibruje mi kostmi a natřásá játra. Bolest a sténání Strážců mě pomalu ubírá o životní síly. Myšlenky se mi černají. Přesto nic z toho není ani zdaleka tak bolestivé jako pohled na křičící Neitiri.

Na její tělo zmítající se v bolestné agónii. Její křik byl hysterický. Doslova ošklivý a nervydrásající. V tu chvíli nevypadala jako hrdinka, kterou znám. Nevypadala ani jako člověk, který by se bez mrknutí oka obětoval pro dobro lidstva. Vypadala jako umírající tělo, uzel cév a nervů praskajících ve švech a zoufale křičící o pomoc. A tu jsem jí nemohl poskytnout. Nemohl jsem dělat vůbec nic.

Bylo mi jedno, že pláču. Bylo mi úplně ukradené, jestli mě někdo uvidí s obličejem nesoucím solí vyžranou špínu z boje. Ona trpěla. Příšerně. Zažil jsem zlomek z toho, co prožívala. Vím, jaké to je, když vás něco žere zevnitř, pojídá vás jako vybranou hostinu. A proto jsem si nedokázal představit, jak to vůbec může přežít. Jaktože přes bolest ještě stále dýchá.

A pak se na mě ze země podívala jedním okem.

Skrz slzy bolesti a zákal muk jsem nezahlédl vůbec nic.

Ta jiskra, která jí vždy plála v očích, byla pryč. Vytratila se. Dívala se na mě jen netečná, vybledlá, zelená duhovka. Jako by byla mrtvá. Stejně jako onehdy, když mi po boji s Xandlerem skonala v náručí. Svým způsobem to bylo ještě horší.

Myslel jsem, že umírám s ní. Nedokázal jsem snést pohled na prázdnou schránku, která po ní zbyla. V hlavě mi kroužily jednotlivé dílky skládačky, hrůzná odhalení, každé jako kudla do zad. Neitiri přede mnou. Zkáza světa jak ho známe před námi všemi. Všechno se rozpadalo.

A teď...

Moje srdce slabě vynechává údery. Do zápěstí se mi zařezávají okovy chladnější než led pode mnou. Obličej mi poškrábalo pár úlomků skály. Létají kolem jako živé. Ostatní se krčí a v železech zděšeně hledí okolo sebe.

A uprostřed toho všeho stojí ona.

Všechna zranění se jí zázračně vyléčila a moc, která z ní vytryskla jako by teď vyčkávala ve vzduchu na její pokyn. Poznám, že to není Neitiri. Není to žena, do které jsem se zamiloval. Znamení, čerstvě vyřezané do jejího čela táhnoucí se jím napříč a mizející na obou stranách ve vlasech směrem ke spánkům jí zeleně září. A stejně tak oči. Bělma zmizela. Duhovky zmizely. Zbyla jen přízračná zelená záře. Dva otvory do duše něčeho, co je možná starší než svět sám. Propletené znamení jí po kořeni nosu vybíhá do špičky, tvoří jí na čele jakousi krvavou korunu. Cejch. Jediné zranění, jediné poranění, které jí zůstalo a ze kterého jí stékají potůčky krve přes oční víčka a lícní kosti až na rty, bradu a hruď. Vypadá strašlivě.

Podívám se na ostatní, jestli vidí to, co já. Už nevěřím vlastním smyslům, opakovaně mě zrazují. Skoro doufám, že uvidím klidné obličeje mé rodiny sedící okolo ohně a vedoucí laškovné slovní přestřelky. Přál bych si, abych v tu chvíli ještě visel ukřižovaný a ona byla sama sebou.