Strážci Země 2 Nesmrtelní

6.Málem zakousnu dítě

Pomalu se vleču dál, za malichernoým pachem, jenž cítím už poslední čtyři roky. Ani jsem se s nima pořádně nerozloučila. A celou tu dobu, co jsem zase sama, se snažím najít tu sílu. Tu sílu, která nám brání používat naše schopnosti. Ale k mé sobeckosti, není tohle mou hlavní obavou ani hlavním cílem. Hlavním cílem je najít Thundera. Myslím na něho každým dnem. Každou hodinou. Každou minutou. Jenže po něm jako by se slehla zem. A ta...ta síla...ta si se mnou hraje. Mám pocit, jako by se objevovala jenom když chce. A vždy, když pach zesílí a já začnu znovu doufat, zmizí. Už se ani neobtěžuju ji nějak horlivě sledovat a namáhat se změnit podobu. Jediné, co si v tuto chvíli přeju, je znovu vidět Thundera. Cítit jeho silné paže kolem sebe. Nic víc. Chci ho mít tady. Devět let jsem ho neviděla. Nějaký protivnýhlas v hlavě mě nabádá, ať už nedoufám. Je mrtvý. Přestaň se namáhat. Pochop realitu. Je mrtvý. Ale mé tvrdohlavé já tomu pořád nevěří. Nechce tomu věřit. Já tomu nechci věřit. A pročpak? Nemám ještě žádný důkaz o jeho smrti. Kdybych ho totiž měla, nevím, co by to se mnou udělalo. Nebo snad vím...? Ano, vím. Když Thundera ovládl Seregal, zezačátku jsem měla chuť pomstít se na celém světě a potom ze mě vyprchaly všechny emoce. Hluboká prázdnota. Nekonečný žal. Ne! Tohle už znovu zažít nechci! Pořád mám naději. A nehodlám se jí vzdát. Ale jaký smysl má běhat za tou silou, která se mnou vytírá podlahu? Nemá to smysl. Jestli něco chce, musí si pro to přijít. A já si na to počkám. Zastavím se a sednu si do tureckého sedu do vlhké ranní trávy. Zavřu oči, opřu se lokty o stehna a obličej si zabořím do dlaní. Po zápěstích mi ihned začnou stékat slzy. Jako skoro téměř každý den. Jenže už dlouho jsem neviděla člověka. A hlavně jednoho konkrétního. A nikdo mě nevidí. Můžu si dovolit plakat. Vzhlédnu a přerývaně se nadechnu. Okolní stromy jsou klidné. Jsem daleko od civilizace. Přikrade se ke mně maličká zrzavá vererka. Postaví se na zadní nožičky a začichá směrem ke mně. Otřu si slzy a usměju se. Veverka dohopská ke mně. Pročpak pláčeš, má paní? zeptá se. Popotáhnu a odpovím:"To nestojí za řeč." Naznačím gesto prstem."Pojď sem. Jak se jmenuješ?" Veverka mi vyskočí do dlaně. Hearl. odpoví. Vyskočí mi na rameno a začne mi očichávat ucho a vlasy. Jemně mě škrábe drápky, ale já to nevnímám. Je to příjemné. Hearl mi sleze po paži k pasu a obskakuje kolem celého mého těla. A mě najednou napadnou slova, která by mohla vyjádřit můj smutek. Můj stesk po Thunderovi. Je to jen devět let. Titěrné číslo oproti věku, kterého se Strážci průměrně dožívají. Ale mě to přijde jako tisíc let. Jako celá věčnost. Začnu zpívat slova písně. Zezačátku potichu.

Heart beats fast
Colors and promises
How to be brave
How can I love
When I'm afraid to fall
But watching you stand alone
All of my doubt suddenly goes away somehow
One step closer

Zvýším hlas a zvednu bradu.

I have died everyday
Waiting for you
Darling don't be afraid
I have loved you for
A thousand years
I'll love you for a thousand more

Teď už zpívám vysoké tóny a můj hlas se rozléhá celým lesem. Hearl mi poskakuje v klíně.

Time stands still
Beauty in all she is
I will be brave
I will not let anything take away
What's standing in front of me
Every breath
Every hour has come to this
One step closer

Vytáhnu z pochvy na svých zádech svou bojovou hůl a položím si ji na klín. Hearl mi teď vyšplhala na rameno a spokojeně si tam hoví. Pohladím svou hůl a prohlížím si lesklý červený křišťál.

I have died everyday
Waiting for you
Darling don't be afraid
I have loved you for
A thousand years
I'll love you for a thousand more

Po tváří mi sklizně další slza.

All along I believed
I would find you
Time has brought
Your heart to me
I have loved you for
A thousand years
I'll love you for a thousand more