Strážci Země 2 Nesmrtelní

42.Znamení

Všem kolem se nejspíš zároveň ulevilo a zároveň přitížilo.

Jen mně se žaludek bolestivě stáhne a myšlenky se mi utopí v moři beznaděje. Bude chtít pokračovat. Dá si záležet na tom, abych zůstala naživu. S tou představou ztěžka zachroptím, když mě Nefertiri náhle pustí a nechá dopadnout do sněhu.

„Nei." Nech mě umřít, Thundere.

„Neitiri." Thundere, prosím.

„Myslela jsem si, že se budete dívat na její pomalou, zdlouhavou smrt. Ale změna plánu, mám pro vás něco lepšího." Nenávidím její hlas. Nenávidím svůj vlastní hlas. Nevím, co mě bolí víc. Roztříštěné čéšky, rozseknuté rameno, zlomené zápěstí, rozdrcená ruka nebo prožrané tělo? Všechno najednou. Do mozku mi chodí poplašné signály, dožadují se pozornosti. Nedokážu s tím však nic udělat. Nemám dost sil na povolání své moci. Ne tady, na tomhle bohapustém místě.

„Co ti slíbila, aby ses upsala do jejích služeb?" Thunder se ode mě na chvíli odvrátí jen proto, aby se mohl zadívat do očí mému dvojčeti. Zatíná pěsti, klouby se mu mléčně bělají. Zlobí se na mě? Nevím.

Nefertiri se k němu otočí. Pomalu, elegantně jako kobra vlnící se vzhůru za zvuku píšťal. Thunderův hlas se třese vzteky, když se zeptá znovu: „Co ti Nyx slíbila, abys jí začala sloužit?"

Mezi Strážci proletí šum. Nefertiri hrdě zvedne hlavu, od čokoládových vlasů se jí odrazí mrtvé slunce Antarktidy. „Velmi dobře, Thundere. Nač dál mluvit v hádankách. Mou paní je Nyx, pradávná bohyně noci. Co mi o ní povíš, Strážce?"

„Neodpověděla jsi mi," odsekne Thunder. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak příkře. Po tváři se mi jako říčky plazí stůčky krve. Nejspíš z poraněného oka. Nebo jsou to slzy?

„Nejsi v pozici, ve které bys mohl klást otázky," řekne Nefertiri nebezpečně tiše a dojde až k němu. Shlíží na něj ze své výšky, v zelených očích se jí blyští vítězství. Tím, že se nad ním tyčí, mu dokazuje, že on klečí pokořen na kolenou, zatímco ona stojí na nohou v plné síle. I přes rozdrcené kůstky na nártu se jí nějak daří nekulhat. Na pár místech ji hyzdí krev černá jako noc. Jako by pohlcovala veškeré světlo.

„Co horšího mi můžeš udělat? Zahnala jsi do kouta jediného člověka, kterého miluji. Přivedla jsi ji do beznaděje." Při těch slovech se na mě podívá, stříbro se slilo s drsnými slzami. Bolí ho to. Poznám, že by chtěl křičet, rvát se, všechno. Ale něco ho brzdí. „Stejně nás všechny zabiješ, chci se aspoň dozvědět proč." Zlomil nade mnou hůl? Já nad sebou ano. Musí si myslet, že jsem slabá, že jsem to vzdala. Je mi to jedno.

„Řekni mi, co víš o mé paní a uvidíme." Bylo by tak snadné jí v plné síle podříznout krk. Kdybych se jen dokázala pohnout. Je mi to jedno.

Přes rudou oponu nedokážu uvažovat. Vzpomenu si ale na chvíle, kdy jsem zaslechla jméno Nyx. A najednou se mi v hlavě začnou slepovat jednotlivé dílky skládačky. Jednotlivé souvislosti, které do sebe zapadají. Jaktože jsme na to nepřišli dřív? Není divu, že to Thunderovi došlo jako prvnímu.

Napadly nás obrovské kudlanky. Lisabon nám řekl, že Nyx do nich kdysi uložila část své moci, aby se z vajíček z tekutiny na jejich nožičkách líhli skarabové. A že by tady vůbec neměli být, protože bohové je už dávno svrhli do hlubin Tartaru.

Wendigové zotročení Nyxinou kletbou za jejich zločiny, svrženi do Tartaru.

A v neposlední řadě...

„Xandler byl její první volba," ozve se Thunder a neúnavně oplácí Nefertiri její pohled. Jedno křídlo má na kaši, změť krve, kostí a peří. Z rány na spánku a na boku mu vytéká krev, předloktí má ošklivě poraněné. Přesto se drží jak jen nejdůstojněji to v řetězech je možné.