Strážci Země 2 Nesmrtelní

33.Lilith

S vytřeštěnýma očima  se od něho odtrhnu a ztěžka dýchajíc na něho roztřeseně ukážu prstem. "Ty-cos to-tys mě-"

"Jo..." vydechne Aramis. Obrazně řečeno, samozřejmě.

"Na to jsi-na to jsi sakra neměl právo!" dostanu ze sebe přiškrceně a jako v transu si sáhnu na rty. Pořád na nich cítím slabou příchuť krve a...citrónu? Nebo snad limetky? Řekla bych, že tak nějak obojí najednou.

"Neměl jsem...cože?" vyhrkne zaraženě a nevěřícně se na mě podivá," Tobě se to nelíbilo?"

"Ne!" vykřiknu, "Teda jo! NE! Já nevím!!" Můj mozek má problém zpracovat těch nekolik málo desítek sekund, které uběhly a pokouší se najít nějakou rozumnou myšlenku, která by mi vyjasnila, jak se vlastně cítím, no bohužel tím polibkem jako kdyby mi všechno rozumné mínění, které ve mně ještě zbylo, rozfoukal Aramis jako vítr hromadu listí.

"Ne, jo, ne, nevíš...Jsem zmaten," rozhodí Aramis rukama.

"Ty jsi takový-co to sakra děláš?" vyjedu po něm hystericky a naprosto si nevšímám zvědavých pohledů, kterými nás počastují ostatní Strážci. Dokonce i Neitiri se probudila a ještě stále zabalená do klubíčka na zemi v Thunderově náruči po mně hodí nechápavým pohledem.

"Co dělám? Tohle!" vyhrkne, překoná vzálenost mezi námi dvěma dlouhými kroky a ještě než si mě k sobě znovu přitáhne, spatřím jeho dychtivý pohled ve vyřvaně žlutých očích.

Pak už se mi v hlavě zase urobí mlha a já jen cítím jeho limetkovo-citrónové rty pohybující se na mých a jeho děsivě chladné a krví zbrocené tělo. Jeho dlouhý nos se tře o můj, jeho široké dlaně mi dychtivě bloudí po těle sem tam mezi pásky brnění a holé kůže.

S vypětím všech sil v sobě najdu sílu a odstrčím ho od sebe podruhé. Tentokrát už ale touha v jeho obličeji pohasne. Se svraštělým obočím otevře a zase zavře pusu, jako kdyby chtěl něco říct, ale nedostává se mu slov. Ztěžka oddechuju a tvrdým pohledem se mu snažím říct, že pokud to udělá ještě jednou, udělám si z jeho kanárčího peří vystýlku do polštáře.

"Já...myslel jsem, že cítíš to samé, co já," dostane ze sebe ochraptěle, obličej najednou stažený smutkem.

Cítit co? Nikdy by mě ani nenapadlo začínat si něco s mrtvým Strážcem, který se jednou vrátí pod zem. Jakou to má budoucnost? "Vždyť ty jsi-jsi mrtvý!" heknu podrážděně a rotržitě si prohrábnu světlé vlasy.

"Sakra můžeš se na chvíli přestat soustředit na to, že už nežiju?!" zvýší hlas a ve žlutých očích se mu výhružně zablýskne, "Já chci vědět, jestli cítíš ke mně to samé, nezáleží na tom, zda jsem živý nebo mrtvý!"

Že nezálěží? pomyslím si. "Ikdybych k tobě něco cítila, jaký to má smysl, když jednou zase zmizíš v podsvětí?" vyjeknu.

Aramisovi se obličej zkroutí do ublížené grimasy. "Ty ke mně vážně nic necítíš?"

Ta otázka mi rezonuje hlavou jako ozvěna. Cítím k němu něco? Momentálně nejsem schopná své city rozlišit. Plujou mi hlavou jako černobílý film a těžko říct, který cit k čemu patří a co znamená. "Já-já nevím..."zakoktám se. Já se nikdy nezakoktávám. Během sotva tří minut jsem se zakoktala víckrát, než za celý svůj dlouhý život.

"Že nevíš? Jaktože nevíš? Přece musíš vědět, co ke mně cítíš!" Aramis se ke mně zase o krok přiblíží, ale já od něho ucouvnu. Co mi to provedl?

"Já prostě nevím! Nemůžeš mě jen tak z ničeho nic políbit!! Vždyť mě sotva znáš! Poznali jsme se ani ne před dvěma dny!" vychrlím na něho a mám co dělat, aby se mi samými nervy nerozklepala křídla.