Strážci Země 2 Nesmrtelní

3.Oslava přijetí mezi nesmrtelné

"Neitiri?" Nadskočím, když mi Emmet položí ruku na rameno. Polekaně se na něho podívám, vytržená ze svého narůstajícího neklidu a obav. "Musíme už začít." Věděla jsem, že to nebude trvat dlouho. Ale pořád nemůžu spustit oči z okolního lesa. "Já-já...my musíme p-počkat na-" "Nei. Už nemůžeme dál čekat." Naposledy juknu do lesa. Nic. Zklamaně se otočím a následuju Nathana. Strážci už si posedali na lavičky a pařezy a dřevěné židle a pojídají ovoce a maso určitého druhu. Zmlknou když uvidí můj ztrápený výraz. Nathan mě odvede trochu dál a naznačí mi, ať zůstanu stát.Strážci se zvednou a postaví se do čtyř skupinek. Voda. Vzduch. Oheň. Země. Každá na jedné světové straně v odstupech ode mě. Netuším, co se bude dít, ale nikdo z nich očividně nevypadá, že by váhal. Skupiny se oddálí ještě o pár metrů dál ode mě a pak Nathan promluví klidným tónem:"Budu ti říkat, co máš dělat. Zatím jen stůj na místě a o nic se nepokoušej." Jeho slova mě trochu zmatou. O nic se nepokoušej? Co to má znamenat? Ale i přes mé pochybnosti zůstanu bez hnutí stát a ostražitě pozoruju každého Strážce, pomalu se otáčejíc na místě. A pak se skupinka Strážců země pohne. Loupnu po nich pohledem a v poslední chvíli zjistím, že na mě všichni směřujou svou moc. Stihnu jen vykulit oči a pak se proti mně vyřítí pětinásobný sloup vířící hlíny, bláta, kamenů a rostlin. Nemíří však na mě. Sloup se asi metr ode mě rozprostře do kruhu do obrovské, neskutečně vysoké vířící stěny. Slyším mnohé zvuky, které mi byly a vždy budou příjemné. Dokud je nepřeruší Nathanův hlas kdesi na druhé straně stěny."Jestli chceš dokonale patřit mezi nás, musíš projít všemi čtyřmi živly. Nesmíš použít svou moc, jen svoji samotnou bytost." Jeho hlas zní chladně a monotónně. Zezačátku jen tupě čumím do stěny, ale potom mi to dojde."Jak přesně projít všemi živly?"křiknu znepokojeně.Chvíli je ticho."Doslova."ozve se další hlas. Jasperův. Ten je pro změnu vzteklejší. Nadechnu se. Projít stěnou země mi neublíží, ale...Nadechnu se a udělám pár kroků. Zaslechnu, jak Strážci hromadně odříkávají nějaká slova, kterým nerozumím. Bez zaváhání projdu skrz prudce vířící stěnu. Projdu bez zranění. Strážci pořád mumlají a jakmile se dostanu na druhou stranu, stěna zmizí a sesune se k zemi. Oni však nepřestávají mluvit. Nathan mi jen pokyne, abych se vrátila zpátky do kruhu. Udělám tak a tentokrát se pohne okřídlená skupina. Zasáhne mě závan větru, avšak to je nic oproti hurikánu, který se kolem mě v kruhu rozprostřel. Ze stěny šlehají blesky a ozývá se děsivé hromobití přímo u mých citlivých uší. Thunderovi by zřejmě přišly příjemné a uklidňující, ale mě přímo deprimujou a jen mi ho připomínají. Respektive jeho nepřítomnost u jedné z nejdůležitějších událostí z mého dlouhého života. Vítr mi cuchá vlasy a mě už se asi nemusí připomínat, co mám dělat. Udělám pár kroků a jakmile vstoupím do stěny, která je tlustší, než ta předtím, zacloumá to se mnou na každou stranu. Klopýtám v tom vírů tornád a blesků a několikrát mě elektřina zasáhne. Vítr mi šlehá bolestně do kůže a na několika místech ji rozřízně zbloudilá větvička. Vítr si se mnou dělá co chce. Strhne mě na pravou stranu a najednou se ocitám ve vzduchu a točím se dokola. Zasténám a když mě vítr znovu ohodí na zem, vzepřu se a trhaně proběhnu skrz zbytek stěny. Strážci mumlají neznámá slova, tentokrát rychleji. Vichřice za mnou opadne. Bolestně zase zaujmu místo v kruhu. Cítím, že mám určitě zvrtnutý kotník. A vykloubené rameno. Ale teď se soustředím na další překážku. Tentokrát se kolem mě, aniž bych stačila zaregovat, rozprostře stěna bouřlivé převalující se vody. Cítím její slanou vůni, ale vím, že vstup do ní nebude zak příjemný jako vůně. Hopskavě přistoupím k ní a ponořím do ní ruku. Voda mě okamžitě vcucne do sebe celou, jako nějaký vodní vír. Ani se nestačím nadechnout. S vyvalenýma očima se točím v rozbouřené temné vodě a kolem mě létají bublinky. Zběsile kopu nohama v návalu paniky. Co mám dělat? Jak se z toho dostat? Nemohu použít svou moc. A zkoušet to raději nebudu. Ale vzduch...dochází...mi...Máchám zdravou rukou a před očima se mi zatemňuje. Plíce se mi bolestně svírají a je to ještě horší, když mé tělo povolí a vleje se do mě chladná dusící voda. S posledním zábleskem naděje vykopnu nohama, i přes teď už nepodstatnou bolest v kotníku, máchnu rukou a najednou tvrdě dopadnu na kyprou zem. Oči se mi zakalily. Hrdlo mám plné vody. Tělo prochladlé a třesoucí se zimou. Ale žiju. A jsem při, dalo by se říct, vědomí. Moje tělo zareaguje následovně. Vyplivnu obsah mých plic a nezadržitelně zvracím dál vodu spolu s žaludečními šťávami. Když už jen několikrát zakašlu, abych vypudila poslední zbytky vody. Teprve teď si uvědomím, že mumlání Strážců ještě zrychlilo. Zoztřeseně se postavím, celá promočená. Doklopýtám zpátky do kruhu, modlíc se, abych nemusela udělat to, co si myslím. Jen tak tak se držím na nohou a čekám. A nakonec přijde to, čeho jsem se obávala nejvíc. Poslední skupina Strážců zapojí svou moc a kolem mě se v hruhu rozprostře nejtlustší stěna ohně. Teď už se netřesu jen zimou, ale i strachem. Všechno, ale jen ne oheň. Prosím...V plamenech vidím mou matku spálenou na uhel a mého otce čelícího obrovské hydře. Vidím Xandlera metajícího ohnivé koule. Znovu kolem svého pasu ucítím ruce obalené ohněm, když nás napadl a hrdlo mě znovu rozbolí, když se mi vybaví jeho mučení. Vidím město v plamenech a kolem mě stěnu ohně, podobnou téhle. Skrz ní prosvítá silueta s bílýma vlasama a očima plnýma smíření. Znovu slyším výstřel a do očí se mi nahrnou slzy, ale mám pocit, že se s rostoucím žárem vypařují. Oheň už ne. Ten už napáchal dost škody. Prosím... Jenže nemám na vybranou. Proti své vůli udělám trhaný krok kupředu a jakmile se dostanu až ke stěně, pohltí mě plameny. Slyším křik. Trýznivý, zmučený a prosebný. Počkat...já ho znám. Už jsem ho párkrát slyšela. A vždy to mělo něco společného s ohněm. To křičím já. Cítím, jak mi plameny rozežírají kůži, svaly...pálí mi vlasy a chtějí mi roztopit oční bulvy. Cítím spálené maso a každou chvíli neustálého jekotu a utrpení jsem přesvědčená, že tohle je můj konec. Zapomenu co mám dělat. Mám pocit, že se plameny dostaly skrz lebku až k mému mozku. A k mým životně důležitým orgánům. Oči křečovitě zavírám, ikdyž vlastně nevím, jak dlouho budu mít ještě nad svým tělem kontrolu. Už vypouštím veškeré ponětí o světě, když v tom si vzpomenu na hlas. Neitiri, miluju tě a ty to moc dobře víš. Ta slova mi vždy říkal Thunder. Už vím. Jsem uprostřed ohnivé stěny. Strážci jsou někde kolem mě. Musím odsud vypadnout. Musím to dokončit. S posledním záchvěvem udělám pár kroků na sotva citelných nohách a když se dostanu na čerstvý vzduch, sesunu se na zem a moje tělo se v poslední křeči chvěje. Pomalu přestávám cítít končetiny. Přestala jsem vřeštět. Nemám ani sílu otevřít oči. Jen sebou cukám, ale to nedělám já. Slyším hlasy. Odněkud známé, ale nemohu si vybavit tváře."Musíme jí pomoct!"štěká naléhavě ten krásný a moc dobře známý."Musí to zvládnout sama."odpoví další hlas, trochu klidněji a autoritativněji. Nevím, o čem to mluví. Slyším kroky a nervózní zděšené šeptání. Co musím zvládnout? Ucho mi ovane teplý dech."Poslouchej mě, Neitiri." Neitiri? Kdo je Neitiri? "Musíš se vzpamatovat, probrat se sama. Nemůžeme ti pomoct. Musíš dokončit poslední část." Mysl se mi začíná projasňovat. Já...jmenuju se Neitiri Eriksonová. Jsem Strážkyní země. A musím dokončit obřad. Ztěžka a pomalu zvednu víčka.Nade mnou se sklání hezký kluk s rozcuchanýma hnědýma vlasama a světle mandlovýma očima. Rty má stisknuté do úzké čárky. V mysli mi hned vyskočí jméno. Emmet. Vedle něho je dlouhovlasý kluk s hranatou tváří. Nathan. A postupně poznávám i další, stojící kolem v kruhu. Amanda, Tamara, Erik, Austin, Rebeka, Brandon, Lucy, Fleur, Moos, Jasper, Volt, Dalton, Lilith, Kevin, Scarlet, Inna, Nataša. Ale chybí čtyři lidé. Vzpomenu si na Angie, když se podívám do Jasperovy vzteklé tváře a na Daniela, když se střetnu s Amandiným zmučeným výrazem. A navždy už bude chybět Rafael. A...Thunder. Kde je? Podívám se na Emmeta s Nathanem."Co-c-co se s-stalo?"vykoktám. Nathan jen zavrtí hlavou."Ještě musíš dokončit poslední část. Postav se a klidně stůj." V mysli se zmůžu na sarkasmus:HA a jak asi?! Emmet už vymršťuje ruku, aby mi pomohl, ale Nathan ho zastaví."Ne. Musí to zvládnout sama." Hlouček se rozestoupí a ti dva se přidají do kruhu kolem mě.Zatnu zuby a s menším uspokojením zjišťuju, že se mi do končetin pomaličku vrací cit. Ale strašně to bolí. Zasténám a švihem se vyhoupnu do sedu. Málem vykřiknu bolestí, ale ovládnu se. Už kvůli mé cti. Má kůže je zčernalá a na několika místech červená. A hrozně pálí. Hlína se mi lepí na rozežraná místa. Každý pohyb mi způsobuje novou bolest, ale já se pomaloučku a se sténáním a slzami v očích škrábu na nohy. Sotva stojím. Nohy mám jako z želatiny. Emmet útrpně křiví obličej při pohledu na mě, stejně jako Kevin, Amanda, Lilith, Scarlet a všichni ostatní. Jen Nathan zůstává v klidu a Jasper mě nepřestává vraždit pohledem. Rozechvěle čekám, co se bude dít. Nathan je kývne hlavou a natáhne ruku. Ostatní následují jeho příkladu a všem se v rukou objeví energetické koule jejich živlů. Neklidně se pohnu při pohledu na ty hnivé koule. Už ne, prosím..."Neitiri Eriksonová, jsi připravená přijmout nesmrtelnost a plně sloužit jako nástupkyně Araela, původního Strážce země? Jsi připravená bránit Severní Ameriku a stát se její součástí?" "Ano."řeknu chrchlavě, ale odhodlaně. "Pak ode dneška už to bude oficiální. Nyní složíš poslední část obřadu. Ode dneška budeš nesmrtelná, dokud tvé dny neskončí při plnění tvých povinností." A pak se všichni najednou pohnou. Stojím klidně, jak mi Nathan řekl. Jenže srdce mi vynechá několik úderů, když se proti mě vyřítí devatenáct koulí plných energie. Jako vlna agonie mě zasáhnou a pro mě je to poslední kapka. Výbuch bolesti mě zasáhne s takovou silou, až už ji moje tělo a i mysl nevydrží a já se probourávám do temnoty.

Když znovu otevřu víčka, jediné, co si pamatuju, je bolest. Opakovaná a trýznivá. Avšak teď ji necítím. Ležím na měkkém mechu a když shlédnu na své tělo, jako kdybych nikdy nebyla zraněná. Kolem mé hlavy jsou rozprostřené mé dlouhé vlasy a kůže má normální barvu. Copak to byl jen sen? Ne. Nebyl. To mi dojde v tu chvíli, kdy se ke mně nakloní Emmetova hlava."Vítej mezi nesmrtelnými."

No dobře, možná trochu méně zajímavá kapitola, ale přece jsem nemohla napsat: No a pak proběhl obřad a já jsem se stala oficiálně nesmrtelnou Strážkyní země... :D To vážně ne :D Jinak se omlouvám za chyby a určitě napiště, jak se vám tato kapitola líbila/nelíbila ;) A rovnou vám položím takovou otázku. Co si myslíte (a já už to mám předem vymyšlené), že se stalo Thunderovi? :D To k tomu ještě připiště :P