Strážci Země 2 Nesmrtelní

23.Srdce roztříštěné na kousíčky

Takhle rozzuřeného jsem Thundera viděla jen párkrát a vždy mi při tom pohledu přeběhl mráz po zádech. Jakoby z něho všechna únava a bolest opadly, když se na obloze objevil ten stříbrokřídlý chlápek. Dojde mi, že to musí být určitě Aiolos. A ve mě se v tu chvíli taky zvedne žaludek neskutečným odporem a vztekem vůči tomuhle bohovi, jenž tak dlouho ubližoval Thunderovi. Bleskurychle natáhne dlouhou ruku a z nebe se přímo na Aiola snese oslepující blesk, ale Aiolos se mu až moc rychle vyhne. Thunder ze sebe vyrazí rozzuřený skřek a vznese se do vzduchu. Žaludek se mi ocitne na vodě. Ježiši Thundere ty sebevrahu! Nemáš ani zbraň! A ještě před několika minutami jsi byl skoro mrtvý a ukřižovaný! Tohle se mi chce křičet. Bohužel ze sebe vydám jen zavrčení a hodím po Aiolovi energetickou kouli plnou živé přírody. Austin, Lilith a Kevin se vznesou do vzduchu a rozletí se pomoct Thunderovi, každý v ruce již vytaženou zbraň. Aiolos moji kouli odrazí náporem větru a Thunder po něm vrhne další bleskem. Z pochvy na zádech vytáhnu svou bojovou hůl a střelím pohledem směrem za puklinu. Erikovi už se z té dálky leskne obličej potem a pohled má plný soustředění. Jenže je na něm značně poznat, že už je na pokraji sil. Scarlet vedle něho klečí na kolenou, projíždí mu rukou ve vlasech a něco mu šeptá do ucha. Odhaduju, že jen díky těm slovům se ještě drží. Musíme okamžitě na druhou stranu. "Vypadněte na druhou stranu!"zaječí nad námi Thunder, když už se my, co neumíme létat, chceme nějakým způsobem pustit do boje. Aiolos se s otravnou lehkostí vyhýbá bleskům a očividně chce Thundera vysílit a teprve potom udeřit. Jenže Thunder ho prokoukne a i v záchvatu vzteku se zachová rozumně, takže zvolní tempo. A ještě si při tom vzpomene na nás ostatní. Aiolovi je jeho strategie stejně houby platná, protože už k nim dorazí tři nebeští Strážci."Ani náhodu! Tohle si nemůžem nechat ujít!"zaječí Nataša moje myšlenky a vrhne po Aiolovi ohnivou kouli. Aiolos se jí jen tak tak vyhne a trochu překvapeně se na okamžik zahledí dolů. "Běžte!"křikne znovu Thunder. Nathan se ho zastane a začne nás pobízet, abychom se dostali na druhou stranu. Jenže ve Strážcích vítězí touha po boji. Touha po odplatě. A ve mně nejvíc. Nemám nejmenší chuť se vzdálit od boje, nemám to v povaze a už vůbec nemám v plánu opustit Thundera, který bojuje, ikdyž vím, že je to on s Lilith, Kevinem a Austinem proti jednomu bohovi. Tahle část vítězí nad tou, která na mě zoufale křičí, abych přešla na druhou stranu a o jednoho člověka v bezpečí ulehčila Erikovi. Jenže mě to táhne k Thunderovi. Chvěju se touhou bojovat po jeho boku. A navíc ti jediní, kteří nás dokážou dostat na druhou stranu, se taky nemají k odchodu. Lilith po Aiolovi s rozzuřeným výrazem v pohledné tváři sekne vlnkovitým mečem a uštědří mu hluboký šrám na rameni. Z perlově bílých očí jí při tom srší blesky. Austin jako by se úplně rozzářil, jako by byl sám zdroj slunečního světla, což přinutí Aiola ztratit koncentraci a odvracet od něho pohled, Kevin se přesunuje z jednoho strategického místa na druhé a častuje ho zákeřnými zásahy šípy vystřelenými z kuše a Thunder po něm jde nejzuřivěji a využívá jeho nepozhodnosti, na koho se vrhnout jako první. My, co jsme přišpendlení na zemi po tom parchantovi vrháme energetické koule, nebo sloupy ohně, hlíny a vody. Zvířecky zaječím a prudce natáhu ruku směrem vzhůru. Hluboko ze země vyrazí tlustý ostnatý kořen a obtočí se kolem Aiolova kotníku, jenž se spolu se Strážci nebe vznáší vysoko ve vzduchu. A pak trhnu zápěstím a kořen s bohem větru krutě třískne o zem poháněný mou vůlí. Všichni Strážci, kteří doposud nadávali na jejich neschopnost létat, se na něho vrhnou, každý v ruce svou vražednou zbraň a Aiolovi se ve tváři objeví zděšený výraz. Nejspíš musel pochopit, že tohle bude jeho konec. Ale pak najednou se ozve tak zmučený, zoufalý a prosebný výkřik, až mě to donutí se otočit směrem k puklině. "Prosííím!!!" Je to Scarlet. Pořád klečí vedle Erika, ale po tváři se jí kutálí slzy. Erikovi už po celém těle vystouply nazelenalé žíly a tvář bledšího odstínu než Lilithiny oči. On to už opravdu nevydrží, pomyslím si. Ocitnu se v prekérní situaci. Opustit Thundera, který bojuje po boku ostatních proti jednomu bohovi, nebo pobídnout ostatní, aby přešli na druhou stranu? Nakonec mě ale zachrání Fleur. Vyskočí na nohy, nunčaky si hbitě pověsí k pasu a začne Moose táhnout směrem k puklině. K nim se přidá Tamara a odtáhne i Bastiena a Natalie, kteří jsou ještě trochu dezorientovaní z událostí pouhých několika minut. A co mě překvapí nejvíc, přidá se k nim Emmet. Emmet! Ten zuřivý Emmet, který neutíká od boje. A s ním odběhne i Amanda a křikne něco na Kevina. Erik už se na druhé straně tak třese vypětím, že ho musí Scarlet přidržet, aby se nezřítil přes okraj trhliny dolů. Ohniví Strážci už mlátí do Aiola rozžhavenými pěstmi a Thunder do něho buší blesky šlehajícími z těla jeho samotného. Kevin se na Amandino volání otočí a doletí k ní. Ještě ve vzduchu ji popadne kolem pasu a zvedne do výšky a ještě za letu přibere i Emmeta. Oba dva je pustí na druhé straně a rozletí se přenést i ostatní. A tak to pokračuje dál a Thunder odhodlaným hlasem spolu s Nathanem pobízí ostatní, aby přešli na druhou stranu, dokud u na zemi se svíjejícího Aiola nezůstanu stát jen já, Nathan a Thunder s Lilith a Austinem vznášejícími se ve vzduchu. "Neitiri běž!"křičí na mě Nathan a sekne po Aiolovi mečem. Urputně zavrtím hlavou a připoutám lijánami Aiola k zemi. "Odtáhněte ho na druhou stranu!"zkusí to znovu Nathan, ale Thundera spaluje příliš silný vztek. Chce si jeho smrt vychutnat. Ne jen záblesk bolesti a pak smrt. Ne. Chce mu ublížit tak, jak on ublížil jemu. Takového ho neznám. Ale rozumím mu. Až příliš mu rozumím. "Neitiri, Thundere, Lilith prosím-"nedořekne to, protože se najednou ozve srdceryvný výkřik a široké okolí naplní tíživý pach plný dalších bolestných výkřiků a skřeků. Jako kdyby svět potemněl a vzduch ztěžkl. Prudce se otočím a naskytne se mi hrůzná scéna. Je pozdě. Erik se po tom hrozném výkřiku zhroutí k zemi a Scarlet s ním se zoufalým voláním třese. Strážci na druhé straně třeští oči směrem k puklině a já se zachovám stejně, jakmile uvidím tu scénu. Z trhliny se ozývají ty ječivé a kvílivé zvuky a hrnou se z nich proudy tmavých stínů. Jakmile se ty stíny dotknou země, utvoří se z nich postavy. Spálené lidské postavy. Duše. U mých nohou Aiolos s nepochopitelnou radostí zakřičí: "Háde!" Ustrnu na místě. Hádes. Bůh podsvětí. Duší jsou stovky. Nebo snad tisíce? Nedokážu to odhadnout. Erik už je zastavit nedokáže. Duše se nashromáždí na obou stranách. A pomalu se začnou sunout k nám. Mají připravené netvorsky dlouhé drápy a rozšklebené zuby. Pohybují se pomalu, ale tuhle slabost poněkud vynuluje fakt, že jich je několik tisíc. Všechny nás to zaujme na tak dlouhou, až se Aiolos s posledním zakvílením vznese znovu do vzduchu a zamíří přímo k puklině. A k našemu ještě většímu zděšení na zemi přistane nejtmavší stín a zhmotní se do vysokého muže v černé tóze, s mrtvýma očima a smrtelně bledou kůží. Okamžitě ho poznám. Pamatuju si ho z mého snu, kdy všichni Strážci zemřeli. Hádes. I z dálky poznám jeho děsivý úsměv, když mávne rukou a rozplyne se ve stínech, zatímco Aiolos úplně zmizí z dohledu. Strážci nebe jsou tak zděšení a překvapení, že se za ním ani nesnaží letět. Duše na Hádův povel zareagujou a začnou se sunout k nám jako něco mezi spálenou mumií a zombie. A pak už se zaměřím jen na boj. Rozběhnu se jim vstříc spolu s mojí malou skupinkou a holí chopenou v obou rukách udeřím první duši. Nemohou zemřít. Jsou to duše. Zmučené duše. Už jsou prakticky mrtvé. Maximálně mohou zabít ony nás. Otočím se na místě a zasáhnu jich nějméně pět a pak další zespoda šikmo nahoru. Podvědomě mířím přímo k puklině. Thunder s Lilith a Austinem odhazujou duše na stranu nápory větru. Thunder se setká s mýma očima a sletí níž ke mně. Všimnu si, že už má zpátky svůj luk a šípy. "Nei, můžeš to zastavit! Můžeš to zavřít! Když zavřeš tu puklinu, duše se budou muset vrátit tam, kam patří! Nevydrží to tady!"kývne hlavou k puklině a hbitě praští opeřeným lukem tři duše, mezitím co já podkopnu nohy dalším dvoum. No jasně. Že mě to nenapadlo? Ty duše tady drží jedině blízkost Tartaru. Ta puklina je v zemi. Ale je moc dlouhá a hluboká..."Nedokážu to!"křiknu na něj a zatvářím se zoufale. Nepomůže tomu ještě taková masa duší. Okamžitě by mě rozcupovaly."Pomůžu ti!"odpoví mi stejně hlasitě jako by mi četl myšlenky a oslnivě se usměje. Po chvíli váhání odhodlaně zatnu zuby, zastrčím si hůl na záda a vzápětí se přeměním v obrovkého černého býka a začnu si razit cestu skrz duše. Odletují jedna po druhé na stranu, některým se podaří mě bolestivě škrábnout a ozývají se jejich mučivé výkřiky, ale snažím se to ignorovat. Nade mnou se řítí Thunder s Lilith a Austinem nesoucím Nathana v patách. Konečně dorazím k puklině a znovu mě zachvátí ten pocit, jako by mě chtěla vtáhnout do sebe a kůže se mi natáhne. Vlasy mi ztěžknou jako olovo a já už v lidské podobně padnu na kolena k jejímu okraji. Thunder s překvapením ztěžka přistane vedle mě. Najednou úplně zapochybuju o jeho nápadu. "To nedokážu."hlesnu a zaryju prsty do písku. Austin se postaví a Lilith ho následuje spolu s Nathanem. "Hele, jestli to někdo dokáže, jsi to ty!"křikne na mě Lilith s přitiskne se bokem k Austinovi. Ten se na ni s úsměvem otočí. "Takže boj bok po boku jo?"křikne na ni přes všechen ten jekot. "Sklapni!"doporučí mu Lilith, ale usmívá se od ucha k uchu a viditelně více se k němu bokem přitiskne. "Budeš v pořádku?"otočím se na Thundera. Nechápavě se na mě zahledí a ve stříbrných očích se mu zaleskne. "Já? Proč?" To mě přinutí se rozesmát. "Už jsi zapomněl, že jsi byl ukřižovaný? Vlastně ještě před několika minutama!" Thunderovi se v očích objeví pochopení. "Aha! O mě se nestarej!"mávne rukou a odstřelí další duši, která se ke mně blíží. Pravda je, že ho boj asi dost vzpružil. Srdce mi přeteče štěstím, když ho zase vidím se usmívat a bojovat. Nathan se na mě podívá a vzápětí si klekne vedle mě. "Společně."hlesne a Thunder na něho kývne. "Amando! Jaspere! Daltone! Emmete!"zaječím na druhou stranu. Dalton zrovna sekerou přeseknul v kroužku krky aspoň deseti duším, Jasper se musel v saltu ve vzduchu otočit, Emmet se zastaví uprostřed seknutí a Amanda šlehne hlavou, takže její dlouhý cop zasáhne tři duše. "Musíme to zavřít!"přidá se ke mně Nathan. Thunder rozepne ochranitelsky křídla, ale nevyletí do vzduchu. Vystřelí tři šípy najednou a každý si najde jeden cíl. Nemám čas ho ani obdivovat a už mě Nathan šťouchne, abych se soustředila. Přiložím napjaté ruce k puklině a pohlédnu na druhou stranu. Amanda, Emmet, Dalton a Jasper už klečí taky. "Soustřeďtě se!"zakřičí Nathan. "Neitiri, využij všechnu sílu, kterou my nemáme jasný? Vydej ze sebe co dokážeš." Skvělý, takže se všichni teď spoléhají na mě. Hned se cítím líp. Zavřu oči a snažím se z mysli vytěsnit všechny ty skřeky a svíštění vzduchu, jak je Thunder všechny odhazuje dál od nás. Po chvíli si jen vybavím, jak ta země vypadá nepoškozená, bez jediné trhliny, znovu zasypaná pískem. Do rukou mi začne proudit moje zemská energie. Neodvážím se otevřít oči, protože se bojím, že bych to přerušila. Jenže sotva to trvá pár sekund a už se cítím unavená a ztěžklá. Ruce se mi roztřesou a Nathan vedle mě začne namáhavě supět. Bojujeme s čistou Hádovou silou. S božskou silou. Jak může taková hrstka Strážců přemoct sílu boha? Do hlavy se mi nahrne krev. Odvážím se otevřít oči. Zemní Strážci naproti mě se třesou vypětím a na kůži jim začínají vystupovat žíly. Už dávno jsem věděla, že to znamená silové vytížení a Strážce tím může i vyschnout a zemřít, ale nikdy jsem to neviděla tolikrát jako dnes. Trhlina se sice zmenšuje, ale bolestně pomalu. Některé duše začínají kvílivě ječet a některé to vtahuje zpátky, ostatní se však ještě drží. Thunder za mnou slyšitelně odhodí další masu splálených postav. A pak seJasper na druhé straně zhroutí a nehybně se sesune k zemi. A pak Dalton, Amanda a nakonec Emmet. Všechno to v tom jekotu zaniká a na Strážce se pořád zuřivě hrnou duše, jenž se chtějí pomstít. A když už se přímo otřásám vypětím a do očí mi kape pot, zkroutí se i Nathan a na mě dopadne všechna ta tíha, kterou teď musím úplně sama zvládnout. Zasténám a ještě jednou se pokusím uvést dvě puklé stěny do pohybu, aby se spojily, ale moje zásoby energie protestujou. Na druhé straně se Kevin snaží odtáhnout všehny dál od pukliny a ochránit je vlastním tělem, Scarlet drží ruku na Erikově hrudi a viditelně bledne, ostatní Strážci bojujou. Když už se chystám i já upadnout do stavu silového vyčerpání, kolem pasu mě chytí něčí ruka a k uchu se mi přitisknou měkké rozehřáté rty. "Ty to dokážeš Nei."zašeptá mi Thunder a pohladí mě po boku s takovým citem a důvěrou, až se mi všechny nervy napnou a zatouží po další pochvale. Sesbírám poslední kapičky energie, které v sobě najdu a soustředím to všechno do jednoho mocného úderu. Koule síly se mi přesune až do konečků prstů a já ji s prudkostí vymrštím a při tom šoku ze ztráty veškeré energie zavřeštím. Duše to začne v tmavých pramenech odsávat zpátky, zem se pomalu přibližuje k sobě, Thunder mě nepřestává pouštět a já ječím bolestí a vypětím. A pak, po chvíli, která mě připadala snad jako celá staletí, se ozve zadunění a zem se mi před očima spojí. Jenže příšerný jekot duší neustane. Vyčerpaně se chystám sesunout k zemi, ale Thunder mě zachytí a přitáhne si mě k sobě. Asi jsem musela na chvíli omdlít, dokud mě znovu neprobudí. Přes jeho rameno zahlédnu malou škvírkou mezi víčky ještě stovky, stovky duší. Jaktože jsou ještě tady? Jaktože je to nevtáhlo zpátky do podsvětí? Očividně i Thunder vypadá zmateně. Položí mi dlaň na záda a do mě najednou pronikne zářivá energie. Energie nabitá elektřinou jako blesky, nabitá teplem jako slunce, nabitá čerstvým vzduchem jak svištění větru. Konečně mám sílu se aspoň trochu vzpamatovat. Thunder včas přestane a zvedne se se mnou ze země. Lilith a Austin stále odrážejí zbývající duše a na druhé straně probíhá totéž. Ztěžka se zapřu nohama do země a naznačím Thunderovi, že mě může pustit. Nathan ještě stále leží na zemi, stejně jako Amanda, Dalton, Jasper a Emmet. Co teď? Co máme dělat? Když nevyšlo tohle, jak se můžeme těch duší zbavit? Jenže nad tím nemusím moc dlouho přemýšlet. Ozve se vzdorovité zaječení, které mě přinutí se otočit, mimochodem už asi po páté. Scarlet leží s obličejem bledým a protkaným žilkami zhroucená na zemi a nad ní stojí Erik. Duše se zrovna sápají po nich zejména po bezvládné Scarlet. Erik drží ruce rozpřažené a s tím výkřikem nás všechny zasáhne jakási tíživá vlna temné síly a všechny, i duše, odhodí dozadu. Tvrdě dopadnu na záda a trochu si vyrzím dech jako pískací hračička. Thunder dopadne hned vedle mě a nejspíš si pohmoždí jedno křídlo, protože se z jeho úst ozve přiškrcené zasténání. Ztěžka se zvednu na nohy a vyprsknu z úst písek. Chci se k němu doplazit a pomoct mu, ale on už se zvedá a mne si zraněné křídlo. A pak mi dojde, že je něco jinak. Jekot ustal. Řev všech mučených duší už nejde slyšet. Najednou je všude nepřirozené ticho. Erik nehybně leží zhroucený vedle Scarlet. Zdráhavě se postavím a rozhlédnu se kolem sebe. A to co uvidím, mě srazí zpátky na kolena. Ne, duše nejsou pryč. Ony...jsou to Strážci. Jsou to mrtví Strážci. Všichni Strážci, kteří žili a měli stejnou moc jako my. Thunder vedle mě vyvalí oči. Ti mrtví Strážci se na sebe zmateně dívají a prohlížejí si sami sebe. Všichni mají nějaká viditelná, smrtelná zranění. Probodnutá srdce, prostřelená břicha, boky...Nathan se vedle mě vyčerpaně zvedne a jeho oči se rozšíří. Uvědomím si, že on nepochybně musel vidět umírat hodně Strážců, kteří tady před ním stojí. A Thunder taky. A volt na druhé straně se tváří úplně stejně. Všichni už se probrali a teď užasle hledí na všechny ty mrtvé. Většina užasle těká pohledem mezi sebou a Erikem. A pak se někde v tom davu objeví dívka. Okamžitě poznám, o koho jde i přesto, že jsem ji v životě neviděla. Má dlouhé, lehce vlnité blond vlasy barvy slámy a velké kulaté hnědé oči barvy tmavé hlíny. Má narůžovělé plné rty a špičatou bradu. Kolem vypracované postavy s viditelnými ženskými tvary se jí obepíná brnění z tmavě zeleného až hnědého Ethirilu. Její brnění se skládá ze dvou částí. Spodní část je v podobě krátké sukénky rozdělené na čtyři hranaté pruhy vepředu, na bocích a vzadu. Vršek není se spodkem spojený a má dlouhé upnuté rukávy a jemný kulatý výstřih. U pasu se jí ve zdobené pochvě houpe bronzový meč. Vysoké boty jí sahají těsně pod kolena, na stehnech má klasicky připevněné dýky a přímo uprostřed vypracovaného břicha má zabodnutý oštěp dlouhý dobré tři metry. Samozřejmě je jím prošpikovaná jako jednohubka skrz naskrz, ale nevypadá, že by ji to bolelo. Nebo aspoň už teď ne. Dívka se rozhlédne kolem a její oči se nasměřujou vedle mě. "Thudere!!!!!!!"vykřikne a vzápětí si vytrhne oštěp z těla a odhodí ho na zem. Thunder na ni valí stříbrné oči a rty se mu otevírají a zase zavírají, jak ze sebe nedokáže vypravit ani hlásku. Jako by úplně zapomněl, že stojím vedle něho. Sibyla se k němu rozběhne jako gazela a radostně mu skočí do náruče. Zírám na tu scénu s otevřenou pusou a nedokážu od nich odtrhnout oči. Thunder ještě chvíli v jejím objetí chabě zůstane stát, pak jí ale obtočí paže kolem pasu přesně tak, jak to dělal mně, pevně ji k sobě přitiskne a zaboří jí hlavu do ramene. Moje srdce jako kdyby roztříštili na milion kousíčků a rozprášili ho z té nejvyšší věže té nejvyšší budovy. A se Sibylou se probudí i ostatní. Z davu se začínají ozývat výkřiky jmen Strážců, povětšinou všichni poznávají Nathana a vrhají se k němu, nebo se sami mezi sebou objímají a líbají. K Nathanovi se rozběhne hezká dívka s dlouhými blond vlasy a očima modrýma jako nebe. Na zádech se jí skví průhledná křídla vážky, když se mu vrhne do náruče a k mému překvapení ho políbí přímo na rty. V životě jsem neviděla Nathana projevit k někomu takový cit a teď jí polibek opětuje a po tvářích se mu kutálejí slzy. Znovu se podívám na Thundera a zjišťuju, že má ústa přitisknuté k těm jejím. Zapotácím se a do očí se mi nahrnou slzy. V davu se k sobě vrhají těla mrtvých i nemrtvých, všichni se najednou začnou mezi sebou představovat, jásat, smát se, plakat...Vidím tam tolik zemních Strážců s vlasama barev medu, hlíny, kokosu, čokolády, slámy, pšenice a ty barvy očí...A pokud jsem si kdy myslela, že Strážci nebe mají rozmanité druhy křídel, tak jsem ještě neviděla tohle. Zahlédnu tam barevná křídla kolibříčka, obrovská supí křídla, křídla andulky, mouchy, komára, dokonce motýla...Emmet s Daltonem vítají jakési kluky, bratrsky se s nimi plácají po ramenou, Scarlet a Erik už se probrali a teď na sebe vyjeveně hledí. K Erikovi se hrnou všichni Strážci a požadují vysvětlení. Emmet se ublíženě zahledí na Sibylu vedle mě a pak se pokusí usmát přímo na mě. Neoplatím mu to. V uších mi hučí. Nevím, co se to děje. Jestli se mám radovat, nebo brečet. Nevím, jestli je to skutečné. A pak uslyším Amandin výkřik a vidím, jak bleskurychle k někomu běží, blonďtý cop za ní vlaje jako vlajka.