Strážci Země 2 Nesmrtelní

14.Někteří to vzdali...

To ne. To by znamenalo, že měl Morfeus zase pravdu. Pesimistická stránka mojí osobnosti volá na poplach a snaží se mě upozornit na hrozící nebezpečí naplnění onoho snu. Ta optimističtější stránka se mě snaží přesvědčit, že to nutně nemusí znamenat, že se sen stane skutečností. Třeba jsou některé části pravda a některé lež. Přinutím se věřit té druhé možnosti a zachovat chladnou hlavu. Sesypalo se toho na mě moc. Nevědomky si sáhnu na záda, abych tam nahmatala svou důvěrně známou rudou hůl, čímž bych se uklidnila, ale moje ruka zachytí jen prázdno. Žaludek se mi zhoupne jako na vodě. Moje hůl! Sebral mi ji! Nemám ani pouzdro ani dýky, nic! Jak jsem mohla zapomenout! Zpanikařeně se otočím a rozběhnu se směrem, odkud jsme přijeli a nemám daleko k tomu, abych začala mlátit hlavou o strom a vykřikovat: Blbá! Blbá! Blbá! Ale někdo mě zadrží. Prudce se otočím, až Kevina šlehnou přes obličej moje husté, ale značně upocené, vlasy. Zafuní, zavrtí hlavou, přičemž mumlá cosi o holkách a jejich dlouhém afru, ale vloží mi do dlaně mou hůl v pouzdře. Ze srdce jako by mi spadl obrovský balvan a já svou zbraň potěšeně vytáhnu z pochvy. Jako vždy mi dokonale padne do ruky. Úlevně se podívám na Kevina. Ze všech sil potlačuje smích, který se mu dere do obličeje, ale už to nedokáže vydržet. Vyprskne smíchy až mu od úst odletí úctyhodná slina. "Moc vtipný."poznamenám a utřu si slinu z obličeje. "Kde byla?" Kevin se konečně přestane smát a odhrne si blond vlasy z čela. "Ten uchyl ji mě bůhví proč schovanou ve vitríně v nějaký tajný chodbě spolu s tímhle." pozvedne ruku a mezi prsty mu trčí čtyři dýky se světle zelenými rukojeťmi zdobenými motivy tropických rostlin. "Moji miláškové!"vyjeknu a jediným máchnutím je všechny shrábnu a přitisknu k sobě spolu s holí a jeho pouzdrem. Kevin se uculí a stříbrná páska mu na obličeji poskočí. "Děkuju."hlesnu a znovu si vzpomenu na Bastiena, Thundera a teď i Mycaha. Kevinovi se zatřepotají netopýří křídla a natáhne ke mně dlouhou ruku zatímco si dýky zasunuju do pouzder a bojovou hůl v pouzdře si ukládám šikmo na záda. Dotkne se jemně mého ramene a já se na něho unaveně usměju. Ostatní tam vzadu zahrnují Nathana otázkami a většina z nich směřuje ke Xandlerovi. Zajímalo by mě, jestli bude stejný, jako v té noční můře. Něco mi říká, že ano. Kevin mě obejme jednou rukou kolem ramen a vede mě zase zpátky k nim a jeho kuše se mu na zádech spolu s šípy pohupuje. Zaslechnu útržky debaty o Mycahovi. "Je jako Xander?"ptá se Brandon. "Právě že ne."  "Už vykonává svou povinnost?" Otázka Fleur. "Ano, ale obávám se, že se brzy bude muset přidat k nám." "Kdy jsi ho našel?" To byl hlas Tamary. "Asi před rokem, než jsem se dozvěděl, že je Nei pryč." Nathan se podívá na mě. Amanda se opodál zatváří poněkud ublíženě a odkráčí od hloučku asi dvě stě metrů dál do lesa. Vymaním se z Kevinova objetí a dojdu k ní. "Am?" Vzhlédne ke mně a oči má plné slz. Automaticky k ní přiskočím a obejmu ji. Slyším u svého ucha tiché vzlyky a ještě něco...jakoby vzteklé funění. Pak mi teprve dojde, že mi objetí neopětuje a snaží se ode mě odtáhnout. "Am, proč p-" "Protože jsi to vždycky ty!"sykne dřív, než stačím větu dokončit. Šokovaně od ní poodstoupím a je to oboustranné, protože ona se ode mě odtrhne taky. "O čem to mluvíš?"zeptám se. "Mluvím o tom, že ať už se mě, nebo komukoliv jinýmu něco stane, Nathan to prostě nechá na ostatních a sám se zajímá o Asii. Mě zachránil Brandon, Tamara, Erik, Nataša, Emmet a Dalton. Ale jakmile šlo o tebe, tak to se na to sešli úplně všichni. Všichni tě chtěli zachránit a pomoct ti. Neitiri. Všude jenom Neitiri, Neitiri, Neitiri. O Amandu se nikdo nestará, někteří to s Thunderem už dokonce vzdali a jsou přesvědčení, že je mrtvý!" mluví tlumeně, aby ji ostatní neslyšeli, ale i přesto zřetelně slyším každé její slovo. Zděšeně se střetávám s rozběsněným pohledem mechových očí, zuřivě zkrouceného čela se světlým obočím, nakrčeným nosem a uvolněnými pramínky vlasů padajících do jejího čela. Je vidět, že není naštvaná na Nathana a ostatní. Je namíchnutá na mě. Podle ní za to můžu já. A má pravdu. Z hrůzou si to uvědomuju. Opravdu se všichni starají o mě. A podle ní se už někteří vzdali naděje na Thunderovo nalezení. Proč? Ne, já jim vysvětlím, že je v jejich zajetí. Morfeus mi to potvrdil. Nebo snad lhal? Ne. Nehodlám se okrádat o poslední drobečky naděje. Ještě více mě však zasáhne, že Amanda ta slova pronáší tak nenávistným a závistivým tónem. "J-já m-myslela, že jsme k-kamarádky."vykoktám. Amanda pevně semkne rty a odvrátí obličej tak prudce, až její cop zasviští vzduchem. "Víš, se Sibylou to bylo úplně stejné. Kolem té se taky všichni motali a obskakovali ji jako vlezdoprdelkové. Možná u tebe je to tak tisíckrát znásobeno, ale to nic nemění na faktu, že se od sebe zas až tak nelišíte. Ano, jsi moje kamarádka, Nei, ale já ti tohle prostě musela říct. Strháváš na sebe příliš mnoho pozornosti a ve všem si ta nejdůležitější." V nitru mi vzplane vztek. "A myslíš, že já tohle chci?! Že na sebe úmyslně strhávám pozornost a ve všem chci být ta nejdůležitější? Ne! Jestli jsi moje kamarádka, tak to pochop prosím! Já si tenhle život nevybrala..." Rozechvěle se sesunu do trávy. Amanda nějakou dobu mlčí. "Všechno je jinak."zašeptá. Vzhlédnu k ní, ale ona hledí kamsi do dálky, ruce spuštěné podél těla. "Jak to myslíš?"zeptám se tiše. Zavře oči a nastaví obličej jemnému vánku. "Je pryč. Od té doby co je pryč je všechno jinak. Všechno je šedé, bezvýrazné a ošklivé." Zamračím se. Samozřejmě mluví o Danielovi. "Am, musíš se už vyrovnat s tím, že-" "Nemůžu! Nemůžu Neitiri! Proč já jen poslechla ty vaše pitomý rady a dala se s ním dohromady?! Mohl ještě žít! Já věděla, že se stane něco zlýho! Osud nám prostě nikdy nepřál, ať už byl v jakémkoli těle a v jakékoli době! A teď je zase pryč a zase mojí vinou...Jak by ses zachovala ty, kdyby se tohle stalo Thunderovi?" Podívá se na mě a její oči jako kdyby mi viděly až do duše. Nemusím ani odpovídat. Má pravdu. Reagovala bych stejně. Ne-li hůř. "Už teď jsi na dně a to se jenom ztratil."řekne Amanda a já sebou trhnu jako kdyby mě vzali po hlavě pánvičkou. To vypadám tak hrozně? Vážně? Než ale stačím něco říct, Amanda pokračuje. "Neitiri, co když už mu není pomoci?"zašeptá a má ještě tu drzost se mi podívat do očí. Zatnu čelisti a prudce se postavím. "Tak abys věděla, je v zajetí. Není mrtvý!" A odkráčím zpátky k hloučku Strážců. Stále zahrnujou Nathana haldami otázek, ale otočí se na mě, když je hlasitě vyzvu. "Lidi! Chtěla bych vám něco říct." Postaví se do kruhu kolem mě a Amanda se s podmračeným výrazem přidá. Nadechnu se. "Bohové nás chtějí všechny pochytat a zabít jako prasata na porážce až když se plně vrátí velká dvanáctka. Budeme něco jako zábavná podívaná. Zabijou nás všechny pohromadě, abychom se na sebe museli dívat. Ale pokud to jinak nepůjde, tak nás pozabíjejí okamžitě a zbaví nás naší nesmrtelnosti." Zaraženě sleduju, že nikdo z nich se netváří překvapeně. "Něco takového nám říkala Amanda."přisvědčí Nathan a zamne si bradu. Takže Nemesis ten plán vyklopila i Amandě. Ale proč? Proč nám řekli svůj plán? To byli tak urputně přesvědčení, že nedokážeme utéct? Tak neopatrní, že nám s radostí vyklopili svůj plán? To nedává smysl. "Jak jste našli Amandu?"vyhrknu a svůj pohled směřuju na Daltona, který je nejblíž. Ten jen kývne hlavou k Erikovi. Podívám se do těch očí barvy nebe a vyčkávavě povytáhnu obočí. Erik zatřepotá křídly. "Já vážně netuším. Pomocí čichu jsem vycítil, že v Jižní Americe není, jelikož jsem ji nemohl nikde najít. Nikde ani stopa a to většinou bývá země zamořená jejím pachem, jak pořád lítá sem a tam."Zakření se na Amanda a ta obrátí oči v sloup." A tak jsem se ji pokusil hledat. Její pach jsem necítil, ale cítil jsem něco jiného. Prostě se mi ji podařilo nějakým způsobem najít. V jednu chvíli jsem prostě cítil takový tíživý zápach, jako kdyby nějaká mrtvola, nedokážu to popsat..."pronese napjatě, jako kdyby na to nerad vzpomínal. Ta slova mě dokonale zmatou. Čekala jsem, že třěba Morfeus provedl zastávku u Amandy a její křik poslal v podobě snu spolu s místem zajetí někomu ze Strážců. Ale tohle? Co znamená, že cítil tíživý zápach? Jak ji podle toho mohl najít? Pokud vím, Amanda nesmrdí jako mrtvola..."Nerozumím tomu."zamračím se. "To nikdo."pronese Lucy a ušklíbne se. Strážci začnou přikyvovat a zvědavě si Erika měřit. Ten se však zadívá do země a pokračuje. "Našel jsem Brandona a Tamaru a potom se nám podařilo sehnat Natašu a nejblíže potom už byli jen Emmet a Dalton. No a potom jsme ji našli v katakombách nějakého zříceného hradu v Kanadě hluboko pod zemí, jak tam křičí." Koutkem oka zahlédnu Amandin zdrcený výraz. Je jasné, že si živě vybavuje události toho všeho, co prožila. Stejně jako já. Hlasitě si odkašlu a nespouštím z ní oči. Zvedne víčka a neurčitě se na mě zadívá. "Am...ehm...co ti tam přesně Nemesis dělala?" zeptám se zdráhavě. Amandě se zkřiví obličej jako kdyby pozřela něco kyselého. "Nechci o tom mluvit." Všimnu si, že ostatní se po ní taky zvědavě otáčejí. Ona to neřekla ani jim? Co jí proboha udělala tak strašného, že nám to nechce říct? To chce čas. Později nám to určitě řekne. Doufám... "A tobě?"otočí se na mě Emmet s lítostivým výrazem v oříškových očích. Pohoršeně zavrtím hlavou, abych mu dala najevo, že o tom nehodlám mluvit. Vlastně s Amandou soucítím, že to nechce říct. Něco takového se neříká snadno. A u mě je to ještě příliš čerstvé. V tuhle chvíli se rozhodnu, že o tom posledním snu jim neřeknu. Z části proto, že nechci aby se vyděsili a začali panikařit a širokým obloukem se vyhýbali veškerým souvislostem toho snu a z části proto, že se ho sama děsím. Strážci si mě soucitně změří a Amandě znovu ztvrdne obličej, jak si uvědomuje, že mi věnujou opět víc ohleduplnosti a loajality. Zabolí mě u srdce. Copak já za to můžu? Věnujou mi tolik pozornosti, protože jsem dračí podstata. A tolik jsem podobná Araelovi. Ale proč, to nikdo z nás neví. "A co Thunder?"vyhrknu, abych posunula téma jinam. Strážci si začnou vyměňovat nejisté a smutné pohledy. Nakonec promluví Scarlet. "Nic. Ani stopa po něm. Nemáme nejmenší tušení, kde by mohl být. Doufali jsme, že ho najdete v Severní Amrice, ale Nataša nám řekla, že ty ani ona jste nic nenašly. A my taky ne. Jeho pach se úplně ztratil. Myslíme si, že je-" "Není!"vykřiknu. Scarlet se zarazí a věnuje mi zmatený a soucitný pohled. "Nei, všem nám je to hrozně líto, ale-" Lilith se mě očividně snaží utěšit, ale já vím, že nemá pravdu. "Mení mrtvý! Chápete to?! Není mrtvý! Bohové ho drží v zajetí! V moci ho má Aiolos!" Strážci na mě překvapeně vykulí očí, včetně Amandy. "To by vysvětlovalo, proč ho za žádnou cenu nemůžeme najít."řekne zamyšleně Nathan. "Aiolos je bůh větru, mám pravdu? Tudíž dokáže dokonale rozfoukat jeho pach." Zamračím se, ale než stačím něco namítnout, mou otázku položí Volt. "Ale Neitiri jsme taky nemohli vystopovat. Jako by její pach úplně zmizel." Otočí se na Natašu, aby mu to potvrdila. "Ten vodník má pravdu. Našla jsem Bastiena, jak tam leží v bezvědomí v tom lese, všude popadané stromy, praskliny v zemi a tak. Tvůj žár jsem tam cítila, ale nikam dál už nevedl." Svraštím čelo. "Žár?"zeptám se zmateně. Nataša jen mávne rukou. "Jo. Vy zemní a nebeští Strážci cítíte prostě pachy, vodní Strážci cítí vlhkost, taková ta procenta vody, co má každý živočich v sobě a my cítíme teplo z živých těl." Podívá se na ostatní, aby jí to potvrdili a oni jen souhlasně přikyvujou. O tom jsem nevěděla. Co já se ještě nedozvím. "Ale vždyť teplo a vlhkost se musí vytrácet ne?"namítnu. Nataša jen zavrtím hlavou. "Když jsi ohnivý nebo vodní Strážce, tak na to máš velice citlivé smysly a i když ti to přijde nemožné, dokážeme stopovat stejně dobře jako vy pomocí zaznamenávání stopy tepla. Ale to je jedno. Tvoje tělo prostě nevedlo dál, jako by ses vypařila. A když se Bastien probudil, byl úplně mimo." Vzpomenu si, jak se to stalo. Ano, to dává smysl. "Morfeus se se mnou nejspíš teleportoval. Uspal mě a potom už si to nepamatuju, ale vsadím se, že se smnou vypařil v jakémsi snovém oparu." Strážci začnou přikyvovat. Dávalo by to smysl, ale..."A co Amanda?" vznese námitku Austin. Přesně. Jaktože necítili Amandu? Pokud tedy nepočítám Erika. Ten cítil něco úplně jiného než pach. "Mě se na Nemesis nehodí ta krutost. Pokud si vzpomínám, tak vždycky trestala spravedlivě podle zločinů lidí. Je to bohyně odplaty. A ty, Amando, jsi pokud vím neudělala nic zlého. A navíc tě nemohla takhle zamaskovat. Našli bychom tě."přemýšlí nahlas Nathan a potom se obrátí k Erikovi, Tamaře a Brandonovi. "Opravdu jste necítili její stopu?" Tamara a Brandon zavrtí hlavami a Erik se jen nejistě zašklebí. "Jak ji tedy mohli zakrýt?"pokračuje Nathan a nevšímá si Erika. Tamaře se najednou rozsvítí oči, div že nevidím, jak se jí nad hlavou rozsvítila žárovka. "Duha!" Strážci se na ni otočí se zmatenými škleby v obličejích. Mám neuvěřitelné nutkání začít rozjařeně zpívat: 'Pink fluffy unicorn dancing on rainbow!' ale ovládnu se. "Ehm...duha?"zeptá se znovu Rebeka a namalované obočí jí vystřelí až do vlasů. Tamara začne prudce přikyvova, až se divím, že jí z toho necvakají čelisti o sebe. "Já jsem nevěděla, že se s Amandou něco stalo, dokud mi Erik neřekl, že má jisté podezření. Předtím jsem si to neuvědomila. Až teprve teď mi to došlo. Nijak mi to nepřišlo divné, protože bylo skoro pořád deštivo, ikdyž to není v jižní Americe tak obvyklé, ale celkem často jsem zahlídla na obloze duhu. Nevím jak je to možné, ale myslím si, že ty duhy nějakým způsobem zakrývaly její pach, její stopu. Po těch deštích už bylo těžké rozeznat vlhkost a žár osoby, ale ta duha musela být nějak kouzelná, protože až teď mi dochází, že jsem je viděla sice nenápadně, ale v určitém směru." Amandě taky něco svitne a uznale na Tamaru ukáže prstem. "Mě zajala Nemesis a ještě nějaká ženská s duhovýma očima. Úplně mě zmátla. Ta duha jako kdyby mi prostě nedovolila jasně myslet. A jak mě odvlekly po dlouhé době na to místo, pořád jsem to cítila. A ikdyž mě mučila, tak se tam někdy objevila ta ženská a zase ty barvy." Emmet pokývá hlavou. "Iris. Bohyně duhy. Ale my jsme ji tam nenašli. Byla tam jen Nemesis a ta utekla a neodpustila si její 'hrozivé' řeči, že se pomstí." "Takže Iris tě zakryla svou duhou."prohlásí Nathan a je vidět, že mu to nedává smysl. "Jak může ducha zakrýt něčí pach? To se vymyká zákonům fyziky."říká. Tamara pokrčí rameny. "Podílel se na tom i ten déšť. Řekla bych, že Zeus už nemá daleko k tomu, aby získal tělo. Nebrání mu to ale v tom, aby používal svou moc." To dává smysl. Vzpomenu si, že vždycky, když prší a já pronásleduju nějakou netsvůru, hledá se mi potom hůř, protože vlhost prostoupí všechny pachy, pokud je rovnou nesmyje. A ta duha musela zajistit úplné vymizení. Prostě kouzelná duha. To se nedá vysvětlit. "Takže tohle je vyřešeno. Ale pořád nemáme nejmenší tušení, kde by Thunder mohl být."namítnu. Zavládne ticho, což jenom potvrzuje mé úvahy. "Teď musíme nabrat ty tři a pak se ještě uvidí."řekne stroze Nathan. Málem se zakuckám. "Ty tři? Kdo je ten třetí?!" Nathan se prvně zatváří nechápavě, ale potom mu to dojde. "My jsem ti to vlastně zapomněli říct. Austin a Lucy našli Danielova nástupce." Hrdlo se mi bolestivě sevře. "J-jak se jmenuje?"zeptám se zajíkavě. Nathan se na chvilku podiví mému chování, stejně jako ostatní Strážci, než odpoví:"Natalie." Kdybych byla ještě pořád ta šestnáctiletá holka, asi bych omdlela. Další shodná věc s tím snem. "A ona-" "Už o nás ví. Chvilku jsme ji cvičili, ale potom nás Nathan zavolal a my jsme se přidali k ostatním, abychom ti pomohli."opoví Austin a mrkne na mě. "Měly bychom se pro ni vrátit. Za chvíli jí bude čtrnáct. Už by měla plnit svoje povinnosti. Ale teď by se asi měla přidat k nám. Mám pravdu?" otočí se Austin na Nathana. Ten jenom zamyšleně přikývne. Zamyslím se na tím, co mi právě řekl. Bude jí čtrnáct. Počkat. Ona musí být stejně stará jako Bastien, protože jejich předchůdci zemřeli přibližně ve stejnou dobu. A jestli bylo Bastienovi osm let a mezitím uběhlo pět let, co jsem byla v zajetí, pak mu musí být teprve třináct. A rok není chvilka. "Opravdu jsem byla v zajetí jen pět let?"zeptám se opatrně. Emmet trochu zčervená a potom mi odpoví. "Vlastně asi tak pět let a půl roku. Za půl roku bude mít Bastien narozeniny, potom Natalie a nakonec Mycah. Všichni šťastnou čtrnáctku." Zamyšleně si ho měřím. Takže teď máme na krku tři nováčky. A musíme je najít dřív, než je díky jejich síle objeví bohové. "A ta Natalie, už víte, s čím bojuje?"zeptám se. Odpoví mi Lucy:"Ta holka je italka cestující s rodiči po celém světě, takže umí dost dobře anglicky. Ale má neuvěřitelně otravný smysl pro módu. Pořád ohrnuje nos nad naším brněním a že se jí nelíbí, že bude tak dlouho nosit jedno oblečení a ještě k tomu má jako zbraň jehlice!!" Očividně ji Natalie zrovna nepadla do oka. "Prostě taková ta velkoměstská rozmazlená holčička."prohlásí otráveně Lucy a obrátí černé oči v sloup. Austin se jen chechtá a Emmet se tváří poněkud zmateně. Očividně ji stejně jako my ostatní ještě neviděl. "Takže první zastávka Natalie?"zeptá se Scarlet a zuřivě se kouše do rtu, aby se nerozesmála. Austin mezi hýkáním přikývne. "Proč práně za Natalie?"podivím se. "Protože je nejblíž. Neitiri, Morfeus tě držel v Evropě." Aha...super. "A vy jste moji stopu necítili ani tady?"zeptám se Emmeta. On, Austin a Lucy jen zavrtí hlavami. "Takže pokud se teď budeme držet při sobě, nemělo by být tak snadné nás dostat."konstatuje Nathan. Ozve se souhlasné mručení. "Fajn, takže Austine, nebo Lucy, to je jedno, povedete nás." Austin se znovu zachechtá a drbne Lucy do ramene. Ta mu to oplatí. Oba dva si nejspíš užívají to, že Natalie ještě neznáme. A potom už se všichni usadí k ohni a začnou si brát jídlo. Já si s radostí ukořistím bažantí křidélko. Všichni mezi sebou mluví a sem tam se i hlasitě smějou. Vidím, jak se Fleur hihňá, když jí Moos s těmi svými roztomilými bělostnými pihami na obličeji utírá z brady připálený tuk z křepelky, Daltona, jak drží v jedné ruce kachní a v druhé ruce husí stehno a střídavě se do nich zakusuje, Jaspera jak napůl v rozhorčení a napůl ve smíchu cpe Brandonovi do pusy kopřivy, když se mu on pokusí ukrást lososa a Rebeka se tomu hlasitě směje, Erika a Austina, jak visí z vysoké větve na nedalekém stromě hlavou dolů a snaží se do sebe nacpat zaječí maso, ikdyž se jim přes záchvaty smíchu nedaří, Scarlet a Lilith jak stojí blízko nich a škádlivě je dloubají do různých částí těla , což způsobuje, že se ještě více řehtají, Kevina, jak dloube do žeber zachmuřenou Amandu a ta ho s potlačovaným úsměvem odstrkuje, ale on se nedá odbýt a s tím okouzlujícím úsměvem ji pro změnu lechtá, až se Amanda neudrží, rozřehtá se a svalí se na zem. Tahle scéna mě celkem zaujme. Kevin vždycky oplýval jakýmsi smyslem pro rozveselování. Nebo tak mi to Amanda ten den, kdy jsme se poznali, řekla když mi popisovala všechny Strážce. A teď se mu docela dobře daří vykouzlit úsměv na Amandině tváři. A Lucy se cpe jelením masem a při jídle o něčem mluví s Emmetem. Podle útržků poznám, že se Emmet vyptává na Natalie, aby vědel, jak se bude muset ujmout povinnosti a cvičit ji. Lucy se při tom škodolibě ksichtí. Ona a Austin zřejmě ví něco, co my ne. Všichni vypadají šťastní takhle pohromadě. Ale chybí jeden zásadní člověk. Thundere, kde jsi?

Tak tohle nebyla moc zajímavá kapitola, ale příště už to bude lepší ;) Jo a za ten minulý šok se omlouvám...nebo možná ne! :D :D Každopádně napiště jak se vám líbí kapitola, případně vzneste námitky nebo otázky ;)