Strážci Země 2 Nesmrtelní

8.Smrtelníkům vstup zakázán

Ani nepočítám, jak dlouho mi trvá cesta. Dva dny? Přibližně. Samotnou mě překvapí, jak bezvýznamné jsou pro mně už jenom dny. Ještě nějaký čas a přestanu počítat i roky. Přestanu počítat svůj vlastní věk a přestanu myslet na svoje narozeniny. Už na mě doléhá ta nesmrtelnost. Bože, připadá mi to tak dávno, kdy jsem poprvé potkala Thundera ten den, kdy jsem mrštila se Sisi o stěnu a měla jsem z toho průšvih. Dak dávno, co mi Thunder vysvětloval, co jsou Strážci a potom mě chytil, když jsem padala ze střechy. Tak dávno co...co rodiče umřeli. A přitom jako by se to všechno seběhlo teprve včera... Bože já máš myšlenky jak devadesátiletý důchodce! To nesmím! Ještě stále jsem v nejlepších letech. Vážně už jsem zoufalá... Z hlubokého bloumání mě vytrhne pohyb. Ale ne takový, jaký si myslíte. Žádný strašidelný stín v křoví, nebo červené oči. Nic takového. Já myslela pohyb pode mnou. Jdu pozdě... Ozve se děsivý zvuk a země se mi pod nohama znovu pohne. Ale tentokrát silněji. Stromy se začnou nepřirozeně třást a některé se zřítí k zemi. Přímo přede mnou se objeví obrovská prasklina a postupuje dál. Vykulím oči a pevně se zapřu nohama do země. Bohužel nad tím nemám kontrolu. Země se třese a já se svalím k zemi a snažím se vzpamatovat, ale všechno se seběhlo tak rychle, že nestačím reagovat. Proč já jsem nepohla tím svým zadkem a nedorazila dřív?! No, bůh ví, kam už se to zemětřesení dostalo. Svět se mi točí a hlava mi zuřivě poskakuje dopředu a dozadu. Notak, Nei! Přece tě nemůže dostat zemětřesení! Je to tvůj živel! Ty to ovládáš!! Po tom všem, co se ti stalo tě přece nedorazí nějaké pitomé zemětřesení!! Můj vnitřní hlas má pravdu. Vždycky když se cítím sama nebo totálně na dně, vždycky je tady moje dobrá kamarádka Neitiri. Díký kámo. Ty mě vždy podržíš. Jasně, přece se nezhroutím ze zemětřesení! Zatnu zuby a pěsti, napnu svaly a podaří se mi dostat se na kolena. Fajn, jen tak dál. Ovládni to. Ponořím se do své mysli jak jen dokážu a jako vždycky narazím na tu zábranu. Stěnu. Překážku. Říkejte si tomu jak chcete. Ale naučila jsem se jí probourat už dávno. Jenže teď je silnější. Nechce mě pustit... To znamená...že ta síla je zatraceně blízko! Slyším výkřik. A pak mi dojde, že to je můj hlas. Násilím prorazím stěnu a odolávám sílícímu tlaku na mě. Nemáš šanci. ozve se hlas. Počkat...to nebyl můj hlas...byl to cizí mužský hřmotný hlas. Srdce mi buší do žeber a já se z posledních sil zvednu na nohy. Mám dvě možnosti: za prvé, buď si moje druhé já našlo přítele a ten si ze mě teď dělá srandu a vyhrožuje mi, nebo za druhé, někdo mě opravdu chce zabít  a zničit polovnu Severní Ameriky. No, kdybych měla hádat, určitě to bude to první...Kecám! To druhé už je potvrzeno. Má moc se mi rozlije a až do konečků prstů a do špiček uší. Rozpřáhnu ruce a zakřičím. Z rukou mi vyšlehne obrovská vlna moci. Dál křičím, abych ulevila námaze, kterou musím vydat. Bojuju s tou neviditelnou silou, které určitě patřil i ten hlas. Nevím, jak dlouho to trvá, ale vím, že v posledních chvílích ten odpor konečně povolí. Země se přestane třást. V půdě se přestanou tvořit praskliny. Stromy se přestanou hroutit. Podlomí se mi kolema a já se vyčerpaně složím k zemi a zůstanu ležet.

Když znovu otevřu oči, všude je prach, třísky a pukliny. Pokusím se vstát, ale zjistím, že jsem...vyčerpaná. Tenhle pocit jsem snad nikdy nezařila. Možná jen nějaký ten chvilkový pocit vyčerpání, ale tohle je vážný. Opravdu mě bolí každý sval v těle a připadám si, jako kdyby se na mě zhroutila budova. Jak se sakra dostanu zpátky do Inuviku?! Takhle...pokusím se vstát ale zase se sesunu na zem...to asi nepůjde. Vždyť ani když jsem porazila Xandlera, tak jsem nebyla takhle vysátá. "Skvělý Nei..."řeknu nahlas."Teď tady budeš muset zůstat." No, tak přemýšlím, jestli je samomluva náznak šílenství. Ale začne na mě dopadat hrozná únava. Klíží se mi víčka. A usnu. A potom se zase probudím, pocit vyčerpanosti mě ještě stále neopustil. A potom znovu ztratím vědomí.