,, No doprdele už." Zanadávala jsem když někdo pořád zvonil a neochotně se zvedla.
,, Co je?" Otevřela jsem dveře jenom v županu.,, Můžeme si promluvit?" Zeptal se nervózně můj biologický otec.,, Jistě, ale už vám nemám co říct." Pustila jsem ho dovnitř.
,, Udělejte si pohodlí." Posadil se na křeslo a já na gauč.
,, Mluvte." Řekla jsem po pár minutách.,, Já- no- jen jsem se chtěl opravdu a zcela vážně omluvit. Ani nevíš jak je mi to líto, jak bych si přál vrátit čas a vzít tě s sebou. Ani nevíš jak moc bych si to přál, bohužel, minulost nejde vrátit, i přesto tady stojím, vlastně sedím, a žádám tě o odpuštění. Je mi naprosto jasné co sis musela prožít s tvou matkou." Stále jsem na něj koukala s kamennou tváří.
,, Chápu vás, opravdu. Ale ty roky už vrátit nejdou. Možná jste můj biologický otec, ale jinak, jste pro mě úplně cizí člověk. Nechal jste mě s tím monstrem a to vám nikdy neodpustím. Nikdy. Nikdy nebudu schopna vám odpustit, ani Johnovi že mi to neřekl." Olízla jsem si své suché rty.
,, Jistě, naprosto to chápu, ale přesto, doufám, a věřím, že je šance že se sblížíme, alespoň trochu." Podíval se na mě s vírou.,, Obávám se, že to nebude možné, nepotřebuju vás, a vy nepotřebujete mě, takhle to bylo vždy. Jestli je to vše, prosím vás, odejděte." Pořád jsem zachovala ledový klid.
,, Jistě." Zvedl se a už byl na odchodu.,, Ale kdyby něco, kdykoli za mnou můžeš přijít." Otočil se ve dveřích.,, S tím ale nepočítejte." Jen kývl na souhlas a smutně odešel.
,, Kdo to byl?" Přišel rozespalý Rafe, jen v trenkach.,, Můj biologický otec." Odpověděla jsem chladně a odešla si udělat něco k snídani.
,, A seš v pohodě?" Zeptal se opatrně.,, Naprosto." Usmála jsem se na něj. Miluju jak je starostlivý, vždy svraští obočí a vytvoří se mu mezi ním taková roztomilá rýha.
,, Tyvole, tady nic není." Zírala jsem do ledničky už dobrých deset minut.,, Co dávají?" Zeptal se provokativně Rafe. Jen jsem to ignorovala.,, Musíme jít nakoupit." Otočila jsem se k němu.
,, No jestli jdeš v tomhle." Poukázal na župan a o krok se ke mně přiblížil.,, Pak jsem pro, jen lidi by mohli mít dost divný pohledy." Chytil mě za pas a přitáhl si mě blíž.
,, Proč myslíš. Normálně se v tomhle procházím, lidi už si určitě zvykli." Provokovala jsem ho.,, Pak můžem jít." Rozhodl.,, Mám ovšem strach, že divný pohledy od lidí by opravdu přijít mohli." Poukázala jsem na jeho trenky.
,, Nemyslím si, taky v tom chodím často." Použil stejnou taktiku.,, Tak to pak jo." Odešla jsem do svého pokoje se převléknout.
,, Sekne ti to." Řekla jsem a plácla ho po zadku.,, Krávo." Řekl se smíchem.,, Já vím." Andělsky jsem se usmála.,, No ještě aby ne." Rozešli jsme se do auta.
,, S kým si to píšeš?" Zeptal se podezřívavě.,, Nechceš vědět." Odpověděla jsem popravdě.
Jay: nechceš dneska přijít?
Tess: jasně. V kolik?
Jay: co nejdřív Do půl hodiny?
Tess: to nemůžu, jedem s Rafem nakoupit Ale za hodinu jsem tam Jak moc se mám nastrojit?
Jay: vem siněco v čem se budeš cítit dobře
Tess: okk
,
, Jsme zde." Probudil mě z myšlenek Rafe.
,, Ještě potřebujeme salámy." Popohnala jsem Rafa. Celý nákup probíhal tak, že já chodila a dávala do vozíku co je potřeba, Rafe tam byl jen aby vozík vezl a pronášel znuděné kecy.
,, No konečně." Usmál se spokojeně Rafe a rozvalil se na gauči.
Já vybalila co patřilo do ledničky a mrazáku, ať se to nezkazí, a utíkala se převléknout.
,, Kam jdeš?" Zeptal se Rafe, také rozvalený na gauči.,, Nechceš vědět." Usmála jsem se a odešla.
,, Ahoj." Usmála jsem se na Popa.,, Ahoj." Objal mě.
,, Nechceš se jít projít?" Zeptal se jen co jsme se odtáhli.,, Jasně." Rozešli jsme se po pláži.
,, Co ty a Cleo?" Zeptala jsem se.,, No... Něco mezi náma je. Nejsem si úplně jistý co, ale plánuju to brzo zjistit." Usmál se, ne spíš se culil.,, Miluješ ji?" Hravé jsem ho bouchla do ramene.,, Myslím že jo. A myslím že ona mě taky."
,, Kdyby něco, můžeš za mnou přijít, je ti to doufám jasný." Objala jsem ho rukou kolem ramen.,, Já vím. Děkuju." Pípla mu zpráva.
,, A co ty? Jak to teď máš? Všiml jsem si že je to docela složitý." Otočili jsme se a vydali se zpět.,, To teda vskutku ano. Chci říct, přijdu si tak zmatená." Chytla jsem se za hlavu.,, Povídej." Vyzval mě.
,, No, Rafe je můj nejlepší kamarád už bůh ví jak dlouho, mám ho opravdu ráda a jsem si jistá že on mě taky. Párkrát jsme se spolu vyspali a tak. A pak je tu Jay. V jednu chvíli mě tak neskutečně štve a v tu druhou bych ho nejraději, no však víš. Oba dokážou být dokonalí, ochranářský a mili, ale oba mají i svou temnou stránku. S obouma si přijdu jako v oblacích, ale zároveň mám chuť je zabít. Nejhorší je že se většinou chtějí zabit mezi sebou, ale dokáží spolu vycházet. Když jsem přišla o dítě, dokázali spolu vyjít, ačkoli jim to bylo proti srsti." Rozpovídala jsem se.
,, Jsem si jistý, že jednou přijde něco, co ti pomůže se rozhodnout. Ale chci ať víš, že ať se rozhodneš jakkoli, nemění to nic na tom, že jsme kámoši." Objala jsem ho.,, Děkuju." Usmála jsem se.,, Nemáš zač."
Jakmile jsme vešli dovnitř pohltila nás tma.,, PŘEKVAPENÍ!" Zařvali všichni jakmile se rozsvítilo světla.,, Ale narozeniny jsem měla pár měsíců zpátky." Oznámila jsem jim.,, Ale my to s tebou neoslavili." Oznámil Jay.,, My to oslavili s Rafem.",, A mohli bychom znovu." Usmál se, když se vynořil zpoza gauče. Doširoka jsem se usmála a nevěděla jak reagovat.
,, Nechceš na chvíli na pláž?" Objevil se vedle mě Jay.,, Jasně." Usmála jsem se na něj.
,, Něco pro tebe mám." Usmál se Jay.,, Já od tebe nic nechci.",, Stejně ti to dám." Usmál se a vydal malou krabičku s mašlí.,, Co tam je?" Vložil mi ji do dlaně.,, Otevři ji a uvidíš." Udělala jsem jak řekl a vykoukl na mě nádherný náramek.
,, Tehdy, v tom kontejnerů na lodi, jsi říkala že chceš někam odcestovat, až se tak stane, chci aby ses na ten náramek podívala a vzpomněla si, že jsem vždy věřil že se ti to povede." Zapnul mi ho na zápěstí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,, Ty si to pamatuješ?" Dojatě jsem se na něj usmála.,, Nikdy bych nemohl zapomenout." S pláčem jsem ho objala.
,, Mockrát děkuju, ale ten musel být drahej." Zašeptala jsem mu do krku.,, O to si nedělej starosti." Víc si mě na pas přimáčkl k sobě.,, Ani nevíš jak moc to pro mě znamená." Neochotně jsem se od něj odtáhla.
,, Možná bychom někdy mohli odletět spolu. Taky jsi to chtěl ne?" Navrhla jsem.,, Ani nevíš jak bych rád." Usmál se a my šli opět dovnitř.
