Kámoš Mého Bráchy

66. znova ale nově

„No eh čau holky" promluví Sandro a já se na něj usměju, jako jediný prolomil to trapné ticho.
„Ahoj Sandro" odpovím mu a on se usměje, ještě než odjel tak mi dával pár lekcí boxu ,teda lekcí spíš si ze mě dělal prdel.
Nemůžu si nevšimnout pohledů Petra, jsou takový nečitelný ale zároveň v nich vidím bolest a ještě něco co nejde popsat.
Jenom se usměju a jdu si sednout k nim, řeší plány na vánoce a taky se možná po půjdeme večer projít nebo co. Vůbec netuším , momentálně je moje hlava někde úplně jinde než tady.
Sedíme tam tak dobrou hodinu než se rozhodnu jít do pokoje abych si zbalila poslední věci které nepotřebuju, v pokoji už mi zbývá jen pár věcí.
Nábytek tu nechávám přecejen ho nebudu potřebovat.
„To na sebe teď nebudeme mluvit" ozve se ode dveří Petr.
Trošku sebou cuknu a dál pokládám polštáře na postel „Petře kdybych na tebe mluvila tak by to skočilo jak včera v noci, sám si řekl že mi nemáš co říct" řeknu a podívám se na něj.
Jenom zavře dveře a jde ke mě.
Chtěla jsem mu uhnout ale on byl rychlejší.
Chytl mi tváře a jeho oči propalovali ty mé.
„Včera jsem vůbec nespal i po hodině spánku jsem na tebe nemohl přestat myslet, zdálo se mi že tě ztratím...že vcházím do našeho bytu a ty tam nejsi. Dostal jsem strach a šel jsem do studia kde byl Calin a tvůj brácha, který mi hned ze startu dal pěstí" říká a hladí mě po tváři až teď si všimnu jeho nosu na kterém je trošku zaschlá krev.
„Petře já-" „Nemusíš nic říkat já vím že jsem to posral" řekne a já se mu vyvleču a opřu se o stůl.
„Petře jestli si mi přišel říct jen tohle  tak můžeš jít, i kdybych ti teď odpustila tak stejně tady bude to malé" řeknu a jdu ke dveřím.
Lhala bych kdybych řekla  že teď nemám slzy v očích a že mě nebolí vidět jeho pohled.
„Stůj"řekl až moc blízko za mnou, jeho dech mě polehtal na krku a já se otřásla.
„To co jsem včera řekl mě moc mrzí, neměl jsem to říkat a už vůbec ne tě nechat odejít... nemyslel jsem to zle jenom jsem byl na sračky a sralo mě to že máš pravdu ! Tak kurva moc jsem chtěl být s vámi a mít vás v bezpečí že jsem se na vás vysral úplně" říká a já se k němu otočím.
Kouká na mě se za slzenýma očima a vypadá že se za chvilku zhroutí.
Pevně ho obejmu a on začne brečet, taky se rozbrečím jelikož je mi to opravdu líto „Mrzí mě to... strašně moc, neměla jsem to dělat, hrozně mě to mrzí" brečím a on si mě přitáhne k sobě blíž, divím se že nespadne.
„Neomlouvej se... mrzí mě to a budu dělat všechno proto abychom byly šťastný" šeptá a hladí mě po vlasech.

„Miluju tě Peťulko" řekne a dám mu pusu.
On se jen usměje a vrátí mi několik polibků „Taky tě miluju Isabello" řekne a setře mi zaschlé slzy.  Když se rozhodneme pro mír mezi námi a po několika minutách dlouhé objímání jít dolů tak se jen naposledy políbíme a jdem ke dveřím.
Sotva Petr otevře dveře už na něj letí Calin, brácha a za ním hned Sandro a Lucka.
Oni nás celou dobu poslouchali!!! Tady se vážně nic neutají „Jak dlouho tu jste?" Zeptá se Petr který je vraždí pohledem.
„My šli jen okolo" řekne Sandro a Lucka se uchechtne.
„Jasně" řeknu a projdu kolem nich dolů. Oni jdou hned zamnou.
„Tyvole jsem říkal že to zvládneš" slyším jak mu říká Calin. Měla bych se urazit ale neudělám to jelikož je mi tak jedno.
„Takže?" Ptám se jelikož chci znát odpověď
„Co?" Zeptá se mě Lucka naopláku
Jenom jí naznačím co tam dělali.
„Ježiš prostě jsme chtěli vědět jestli se usmíříte nebo bude lítat nábytek ale mrzí mě že jste si ne zamrdali na usmířenou!" Vyjekne a machá přitom rukama.
Kráva. Kdybych neměla tak velký břicho tak bych po ní skočila a udusila. 
„V tomhle stavu jsem ráda vůbec ráda že si dáme pusu natož abych spolu dělali ostatní věci." Řeknu otráveně a kluci dostanou výbuch smíchu.
„Ještě si stěžuj" směje se Wilda.
Pff.
„Vy jste kokoti fakt že jo" řekne Petr a dá mi pusu.
Asi jsem se zapomněla zmínit že jsem si koupila snad všechno oblečení jelikož už mi skoro nic není.

„Ještě druhá bota" řeknu se smíchem a nastavím nohu
„No jo ježiš" odpoví a zaváže jí ,chytnu ho za ruku a jdeme ven kde už všichni čekají. Je něco po osmý a my jdeme ven , kolem už je napadané listí a okolo svítí lampy, blíží se zima stejně jako to malé na svět.
Chytne mě za ruku vydáme se směr park. Takhle v noci tam už skoro nikdo není takže si sednem na nejbližší lavičku a kluci si zapálí, Lucka si sedla vedle mě a já jí chytla za ruku.
„Vidíš nakonec je to všechno zase dobrý,ten jen ať už se to narodí a bude to zase super a až bude zase čas tak můžeme jít na párty!" Směje se.
„No jo" odpovím a začnu si hrát s kusem listu.

V noci jsem se probudila s totální bolestí, záda mě bolely, nohy a hlavně břicho.
Naštěstí jsem probudila i Péťu který spal vedle mě .
„Co se děje?" Ptal se když rozsvítil lampičku   „Bolí to!" Brečím a chytím ho za ruku.
„Mám zavolat  záchranku?" Ptá se a hladí mě po zádech „Ne to zvládnu, klidně jdi spát, zachvilku to bude dobrý" řeknu a zkusím se usmát.
„Tak to v žádném případě, musím na tebe dávat pozor" řekne a vstane, jenom se na mě soucitně koukne a odejde z pokoje.
  Zanedlouho přijde i  brácha s tím že mi oznámí že volal záchranku a já se usmála „Brácha  j-já asi rodím" řeknu a chytnu se za břicho,kurva proč to tak bolí doprdele.
„Neboj zachvilku tu budou, zabalím ti tašku a všechno bude dobrý" říká ustaraně a splašeně běhá po pokoji a hází do ní všechno možný.
Když se nějak dostanu dolů tak si všimnu Petra jak běhá hystericky po bytě a málem narazí do sloupu.
Najednou se ozve zvonek a brácha jde otevřít, hned na to přijde záchranář a začne se mi věnovat.

Moc jsem to nevnímala a za pár minut jsem byla v nemocnici a následně jsem viděla tmu. Probudilo mě až bouchnutí dveří, pomalu otevřu oči a všimnu  si Viktora? Co tu sakra dělá?
„Vikouši?" Zeptám se a on se na mě usměje.
„Tolik jsem se bál že se ti něco stalo" říká a hladí mě po ruce.
„Kde je Petr?" Ptám se a Viktor se podíval nejistě na bráchu.
Co se to tady děje.
„Co je? Kde je Petr?" Zeptám se znova
,, Nedává to."