Kámoš Mého Bráchy

65. neodcházej

Čas se mi pomalu krátil a já s Petrem jsme se už moc nevídali, přiznávám že mi to chybělo ale chápala jsem že má teď hodně starostí ohledně jeho tour a naplánovaných akcí většinou to s ním řeší David nebo Sandro.
Náš byt je už v celku hotový, jenom chybí už pár kusů nábytku a nějaký naše věci.
Je právě sobota a já se vrátila z nákupu s bráchou, nakoupila jsem pár lamp do obýváku a do ložnice, také pár dekorací, nějaký nádobý a stoleček do obýváku a na balkón.
Gauč máme velký černý a k tomu černý skleněný stolek.
Je už něco po osmé hodině a mě už to pomalu přestává bavit, proto jsem se rozhodla si jít dát sprchu.
Vzala jsem si ručník a čisté oblečení co tu mám, ještě mi chybí zabalit si do dvou kufrů a byla bych hotová.
Vezmu si tepláky a tílko a jdu do koupelny.
Celá voňavá a převlečená jdu do kuchyně kde si objednám jídlo, rozhodla jsem si dát sushi a koupila i Petrovi kdyby měl náhodou hlad.
Nepotřebné krabice a bordel jsem šla vyhodit a čekala až mi přijde jídlo.

Je už něco po půl třetí ráno když mě probere rána v kuchyni. Celá rozespalá tam dojdu a všimnu si Petra jak si vyndavá sushi z lednice.
„Dobré ráno" pronesu bez zájmu a s nadzvednutým obočím ho sleduju.
„Nekoukej na mě tak" řekl když si sedl ke stolku.
„A jak se na tebe mám dívat?" Usměju se.

„Rozhodně ne takhle, nic jsem neudělal" říká opilým hlasem.

„Jasně a proto si na sračky" protočím oči.

„Hele nejsem na sračky, kdybych byl tak bych se vypnul už u dveří a navíc jsem dost střízlivej na to abych poznal že pod tím tričkem nic nemáš" říká a se zájmem si mě prohlíží. Pako.
Jenom protočím oči a sednu si na linku „Nechci se s tebou hádat Peťulí ale mohl si mi alespoň napsat" povzdechnu si. Jenom vyhodí prázdný tácek do koše a něco si zamumlá.
„Aby ses nezbláznila"
„Jasně tak promiň že mám o tebe strach, příště už nemusíš říkat vůbec nic" odseknu.
Nevím proč jsem tak naštvaná, to mu tak vadí že se o něj bojím?
Už nějakou dobu je ticho a já jen čekám kdy něco řekne ale on nic.
Proto se rozhodnu jít zase spát.
„Počkej prosím" řekne do ticha které je tu kolem.
Svítí tu jen svíčka a světlo pouličních lamp.
„Co je? Chceš mi snad ještě něco říct? Že ráno zase zmizíš?" Ptám se a koukám do země.
„Vždyť víš že musím tak proč ti to vadí?" Říká naštvaně.

„Vadí mi že tu s námi nejseš Petře! Co budeš dělat až se to narodí? Zmizíš a necháš mě tu s ním?"

„Nechápu o co ti jde Isabello, nikdy jsi tohle neřešila tak proč teď jo?!" Křičí na mě.

„Protože se bojím! Odcházíš ráno a vracíš se až pozdě v noci!" Jenom si prohrábl vlasy a opřel se o linku.

„Vždyť je kurva jedno kdy se vrátím! Pokud ti to vadí tak odejdi, jestli si myslíš že něco změní to malé tak ne!" Zakřičel a já už nedokázala držet slzy, vážně teď řekl to co řekl?
Jenom tak mlčky stojím a snažím se zpracovat věci co se teď stali.

„Isabello já n-" „Co ty?!" Zakřičím se a snažím se přestat brečet.
„Sám si to řekl" pronesu a mířím do pokoje pro oblečení, rozrazím dveře a začnu si oblékat tepláky , Petr tam jen stojí a já seberu mikinu , chci jí nandat ale hned na to jí zase pustím na zem.
Au proč teď musí začít kopat, chytnu se za břicho a zhluboka dýchám.
„Pojď sem,sedni si,bude to v pořádku" řekl ustaraně když si toho všimnul , po chvilce to přestalo a já se tak zvedla, oblékla si mikinu a byla na odchodu.
Slzy mi tekli po tvářích a já se jen modlila že je to sen.
Už jsem otvírala hlavní dveře když mi je Petr zavřel a hned na to,mě na ně natiskl.
„Neodcházej" řekl zoufale,sám neměl od toho aby začal brečet.
„Petře nech mě kurva" vykroutim se mu.
„Proč tu mám být! Sám si to řekl,tak odcházím i kdybych tady zůstala tak stejně zase odejdeš!" Křičím a on tam jen stojí.
„Řekni něco prosím" pronesu do ticha které rušilo jenom můj pláč.

„Nevím co ti říct" řekl bez zájmu.

„V tom případě se už není o čem bavit" pronesu a odcházím pryč.
Chvilku tam ještě stojím než se rozhodnu odejít...Co jsem to udělala.
Musím říct že je v noci vážně zima, že já blbka si brala jen mikinu.
Po půl hodině dojdu před bráchy byt a zazvoním na zvonek.
Nic. Tak znovu a tentokrát jsem to držela déle.
Po chvilce uslyším kroky a následně se otevřou dveře. Stojí v nich brácha a hned za ním je Lucka která se tulí k Calinovi.
Jenom tam stojí a hystericky brečím, brácha na nic nečeká a vtáhne mě do objetí a Lucka zavře dveře.

„Co se stalo ségra?" Ptá se ustaraně když mě hladí po zádech.
Lucka mě taky obejme a hned na to Calin.
„Petr... já... my..." nemůžu nic říct proto si raději sednu do obýváku.
Když už se konečně trochu uklidím tak jim začnu říkat vše co se stalo.
Lucka mě drží za ruku, Calin si dá hlavu do dlaní a brácha čumí do země.
„Já vím že jsem to přehnala, vím co pro něj hudba znamená a já na něj vyjela zbytečně" říkám když je tu napjatá atmosféra.
„Isabello každý z nás má hudbu na prvním místě ale to neznamená že nám jste jedno, Petr to přehnal ale věřím že to tak nemyslel" říká mi Calin a brácha jen přikývne a jde na balkón si zapálit.
„Co když už mě nemiluje?" Ptám se zoufale.
„Miluje Isabello, už jenom to že na tebe kouká jak na svatý obrázek a furt o tobě mluví" říká mi se smíchem aby mě trošku rozveselil.
Jenom se usměju a utřu si zaschlé slzy.

„Hele kdyby něco tak já už Petrovi domluvím, takhle tě nechat nemůže, vždyť spolu čekáte dítě!" Říká mi Lucinka.
Calin chce něco říct ale začne mu zvonit telefon.
„Hele kdo volá" řekne když nám ukáže na displeji jméno Petr.

„Čus Bro" pozdraví

„Jo , jo je tady" řekne a mrkne na mě.

„Teď jsem nejezdi, zítra se sejdem ve studiu"

„Bude to dobrý, hlavně nedělej píčoviny vole" řekne

„Jo jasný čus" rozloučí se a pak se začne smát.

„Co je?" Ptá se Lucka
„Vy dva se k sobě prostě hodíte, vždyť on je z tebe úplně na dně" řekne ustaraně ale nakonec se zasměje a jde mě obejmout.

Ještě chvilku si povídáme než se vydáme spát.
Ani nevím kolik bylo ale spala jsem snad do oběda, trochu jsem se upravila a převlékla a šla dolů.
Všichni už byly vzhůru, sotva sejdu
schody tak mě dusí v objetí lucka.
„Připravila jsem ti vajíčka zlato a taky tě beru na nákupy" směje se a táhne mě ke stolu.

Myslela jsem že si koupím jen pár věcí a né že povezu čtyři narvané tašky a dva páry nových bot.
Když vejdem do bytu nemůžu se přestat smát, Lucky drby ze školy jsou vážně něco, zuju si boty a jdem do obýváku.
Sotva položím tašky na zem, můj pohled se střetne s Petrovo.
Jeho kruhy pod očima mě děsí, vlasy má do všech stran a vypadá že se za chvilku zhroutí.
Nastane ticho a já cítím jak se mi slzy derou do očí.

Nejraději bych mu teď skočila kolem krku a uklidnila ho že všechno bude zase v pořádku...

Na gauči sedí Calin, brácha, David, Wilda, Sandro a hlavě on.
Nevím o čem se bavili ale je mi jasný že o hudbě to nebylo.
Zřejmě všichni cítí tu napjatou atmosféru mezi námi.

Mrzí mě to!

Kouknu se na Lucku a nechtíc mi unikne jedna slza, která mi teče po tváři.