Rozpolcený

Prolog

Kenny

Opravdu to udělám. Udělám to!

Znovu natáhnu ruku k regálu s barvou na vlasy, jenže do mě drcne nějaká mamina s kočárkem a já zase rychle ucuknu.

Proč ti na tom tolik záleží, Ken-mine? Je to jen podělaná barva. Všem je u zadku že je růžová. Prostě to udělej. Vezmi si ji.

„Můžu vám pomoct?" obrátí se na mě jedna z prodavaček drogerie a já sebou trhnu. Skloním pohled a cítím, jak mi zahoří tváře.

Ne! Tohle dělat nebudeš!

Rychle se narovnám a podívám se na barvy na vlasy v regále a že jich tady je požehnaně.

„Chtěl bych se n-nabarvit," ukážu na krabičku s barvou a s modelkou s růžovými vlasy. „Jen..."

„To je super," pronese prodavačka a usměje se. „Jen bych vám doporučila si k tomu vzít odbarvovací barvu," ukáže na jednu blond s nápisem peroxid. „Vaše černé vlasy jsou sice krásné, ale ta růžová by se neuchytila. Prvně si je odbarvíte peroxidem a o pár dní později si je nabarvíte tou růžovou."

Podá mi obě krabičky s barvami a já jen kulím oči, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že je to tak komplikované.

Usměju se a nadšeně si od ní barvy převezmu. „Moc vám děkuji. Pomohla jste mi," řeknu a málem radostí povyskočím na místě.

Zaplatím na pokladně a domů se doslova rozběhnu. Denny – brácha – je zrovna ve škole, takže ten úlet, který jsem si vymyslel můžu udělat, aniž by mě od toho odradil, protože to on by rozhodně udělal.

Takže prvně peroxid.

Přečtu si návod uvnitř krabičky a smíchám všechny tekutiny, které se v ní vyskytují. Dost hodně to smrdí a já se nad tím musím ušklíbnout.

Nanést na hlavu a vmasírovat do vlasů. To není tak těžké.

Omyl!

Je to totální průser.

Barvu mám na čele a na krku a neustále se otáčím kolem dokola před zrcadlem, jestli ji mám všude ve vlasech.

Tohle je katastrofa!

Pokud mi někde uteče černý pramen budu vypadat jako totální neschopný idiot. Kdybych měl dost peněz zajdu si ke kadeřníkovi, ale nechci o ně prosit Dennyho. Ten je má zase od rodičů a ze svých brigád v knihkupectví.

Budu si muset najít práci.

„Půl hodiny nechte působit," povzdechnu si. Dobrá. Během té půlhodiny si na sociálních sítích najdu, jak si správně barvit hlavu, protože jde poznat, že já to správně nedělal.

Štěteček? Skutečně k tomu ženské používají štěteček? Tak proč v návodu píšou vmasírovat do vlasů?

Vyskočí na mě další a další videa, a dokonce narazím i na nějakého kluka, který točí pořady o líčení a vypadá to vážně skvěle.

Bohužel to nestihnu dokoukat, protože moje půlhodina uteče. Strčím hlavu pod tekoucí vodu a smyju veškerou barvu z vlasů.

Znovu si připomenu svůj slib, že všechno, co jsem doposud dělal, už se nikdy nebude opakovat. Několik let jsem skrýval, že se mi líbí kluci. Teď už to dělat nemusím a může ze mě být někdo, kdo chci já, a ne ten kterého chtěli rodiče.

Už nikoho nenechám rozhodovat o svém životě. Už mi nikdo nebude říkat co mám dělat. Oprostím se od vlivu všech v mém okolí a budu někdo, kdo skutečně jsem.

Jen musím přijít na to, kdo vlastně jsem.