Rozpolcený

(9

Zbytek víkendu se mi Kenny neozve a ani já nemám v plánu mu psát. Když se ráno probudím z opilecké letargie, mám chuť hlavou třískat o zeď, že jsem mu na to kývl. Současně ho chci popadnout pod krkem a šukat ho hlava nehlava.

Ale necouvnu. To bych mu nemohl udělat. Už se mnou počítá, jako se svým falešným přítelem a já ho nechci zklamat.

V tom lhaní se začínám zlepšovat. Dokážu oblbnout i sám sebe. Prostě ho chci. Není v tom nic složitého.

Jsem zkrátka ubohý zamilovaný člověk, co někomu, koho má rád nedokáže říct ne. Nechce mu říct ne

V neděli večer mi cinkne zpráva a málem vyskočím metr do vzduchu, když se mi tam objeví Kennyho jméno, ale hned mě to přejde.

Kenny založil skupinový chat – společně se mnou – a píše, že má Daniela problém se svým účesem. Zítra ráno prostě musí přijít do školy i s tím, co jí na hlavě vyvedla Ester a Kenny se ptá, jestli si nechceme spolu s ním nabarvit vlasy na oranžovo obarvovacím sprejem. Normálně to pak smyjeme ve sprše.

Strašně mě ta jeho iniciativa pobaví a napíšu mu jako první, že do toho jdu. Hned po mě se přidají všichni ostatní z plaveckého oddílu z naší třídy. Tak nějak jsem podvědomě tušil, že když se přidám já, ostatní nebudou chtít být pozadu.

Stáňa dokonce zajde dál a roztroubí to i vedlejší třídě, takže Kenny musí koupit toho spreje víc, aby se na všechny dostalo.

V pondělí ráno si všichni přivstaneme a sejdeme se na pánských záchodcích v našem patře. Kluci sem propašují i několik holek a Kenny si nás všechny vezme do parády.

Když přijdu na řadu, užívám si jeho letmé doteky a taky se těším z toho faktu, že se na mě tajuplně usmívá.

Všichni do jednoho vypadáme příšerně. Najde se pár jedinců, kterým to sluší, například Stáňa nebo Marika – i když je to její přirozená barva – ale jinak oranžová barva nesluší nikomu.

Velmi mě potěší, když Daniela vpadne do třídy těsně před zvoněním s čepicí na hlavě a na všechny vyjeveně a zároveň dojatě zírá. Na popud Kennyho a Robina si sundá čepici a zbytek dne se jen usmívá.

I učitelé na nás podivně koukají, ale zeptat se, se odváží jen naše třídní Kučerová. Stáňa jí vysvětlí, že kdyby zjistila, proč je máme všichni oranžové, chtěla by taky, a to přece nemůžeme dopustit, a mrkne při tom na Danču, která zčervená.

Natočím se čelem ke Stáňovi a pozvednu obočí v němé otázce. Mám takové neblahé tušení, že Danielu balí.

Snaží se mě ignorovat, ale několikrát do něj šťouchnu prstem a on mě praští do ramene.

„Libí se mi, no a co!" odsekne tiše a já se zachechtám. Tohle jsem chtěl slyšet.

„Měl bys ji pozvat na rande," poradím mu, ale on se ušklíbne.

„Jo?" zavrčí. „Až po tom, co ty pozveš Kennyho."

Po jeho větě se na Kennyho ohlídnu, ale nevšimne si mě. Zírá na lavici a mám dojem, že něco ťuká do telefonu.

„V mém případě je to nereálné a ty to moc dobře víš," zavrčím nepříjemně a opřu se frustrovaně o opěradlo židle.

„Kdyby ses třeba vyautoval..."

„Haha, ten byl dobrý," zakoulím očima a on vypadá jako nakopnuté štěně. Jen nad ním zakroutím hlavou a raději se soustředím na učitele u tabule.

Jenže mi zavibruje telefon.

Kenny: Ahoj, hele omlouvám se za ten pátek, jak se to celé dosralo. Ani jsem se nezeptal, jestli jsi v pohodě ohledně toho, že nás nachytali. Ondra už vyzvídal, ale nic ze mě nedostal :D spíš jsem ho obrátil na tebe, takže je dost možné, že se tě na to zeptá. Každopádně, co děláš v sobotu? Brácha bude s přítelkyní celý víkend pryč, tak mě napadlo oplatit ti tvou laskavost jazykem.