Rozpolcený

Epilog

Kenny

O 10 let později

„A tak, princeznina láska k drakovi, ho přivedla zpět k životu a proměnil se v krásného muže," povzdechnu si a podívám se na svou vlastní princeznu, která se mi tulí k boku a tiskne k sobě velkého plyšáka v podobě žáby. To že ji vyprávím pohádku v korejštině je jí naprosto jedno. Vždycky to zaujatě poslouchá, jako by mi rozuměla.

„Víš o tom, že spí už tak patnáct minut?" zašeptá Miky ode dveří a jasně se mi tím vysmívá. Jako vždycky, když čtu naší dceři pohádku.

Vypláznu na něj jazyk a ušklíbnu se. „A už jsi někdy viděl někoho krásnějšího?" pozvednu obočí, aby mi to vyvrátil. Nebude mi vyčítat, že se od naší dcery nedokážu hnout, když on je na tom prakticky stejně. Ne-li hůř. Rozmazluje ji, co hrdlo ráčí. Stačí jen, aby Elena ukázala prstem a táta Miky to zařídí.

Plyšová žába? Není problém.

Zmrzlina? Však je to dobré na oběd.

Lízátko? Lepší, než kdyby měla v puse cigaretu. Jsou jí dva, kde by k ní asi přišla?

Plyšový růžový slon v životní velikosti? Však to zařídíme...

Fakt ho za to mám chuť někdy praštit. Ne, že bych se mu divil.

Vstanu z postele, opatrně, abych Elenu neprobral a vydám se za Mikym ven z pokoje. Opatrně přivřu dveře, než se nechám zatáhnout dolů do kuchyně, kde jeho máma chystá večeři.

„Už spí?" zeptá se mě paní Ledecká a já přikývnu.

„Spí už dlouho," uchechtne se Miky. „Kenny má rád dětské pohádky, tak si je občas čte jen pro sebe."

Šťouchnu ho do boku, ale jemu je to stejně jedno, protože se nepřestane smát.

„Budete ještě jíst, než půjdete?" zeptá se Mikyho máma, ale on kroutí hlavou.

„Nikam nejdu," řeknu už asi po šesté trucovitě a on se na mě podívá tím stejným pohledem, jako po celý den, když jsem mu to říkal. Prostě mi hrabe a on to moc dobře ví.

„Přestaň s tím," zakroutí hlavou a natáhne ruce k mé košili, aby ji trochu poupravil. Když jsem s Elenou ležel v posteli trochu se mi pomačkala.

„Mikuláši," spustím svou nacvičenou řeč. „Za poslední dva roky není den, kdy by naše dcera byla jen minutu bez naší přítomnosti. I když jsme byli ve vedlejší místnosti, pořád jsme byli na dosah. Nenechám ji tady samotnou bez nás. Ty si klidně běž," trhnu rameny.

„Zase přeháníš," zakoulí očima a podá mi sako. Sám už je připravený vyrazit.

„Kenny neboj se," povzbudí mě Mikyho máma. „Mě můžeš věřit. Já se o ni postarám."

„To není proto, že ti nevěřím. Naopak, vím, že se o ni postaráš, ale prostě..."

„Ken-mine," zahuhlá Miky varovným hlasem. Tohle jsme probírali už před hodinou a zdá se, že mu dochází trpělivost.

„Co když bude brečet?" založím si paže na hrudi.

„Máma ji uklidní."

„Co když bude volat tátu?"

„Bude tady mít babičku."

„Co když dostane hysterák?" pozvednu obočí.

„Tak nám máma zavolá," zavrčí už vyloženě nasraně. Pár okamžiků se přeměřujeme pohledem. On moc dobře ví, že s ním na ten sraz střední školy chci jít, jenže Elenu tady nechci nechávat. Kdyby už nespala nejspíš bych si skočil pro šátek, ovázal si ji kolem pasu a vzal ji sebou. To mi přijde jako jediné možné řešení.