Rozpolcený

(21

Jen co za Kennym zaklapnou dveře v místnosti se roznese opět ticho a nikdo z nás ho není schopný prolomit. Nikdo se neodvažuje promluvit jako první a vím, že bych měl něco říct, jenže nemám nejmenší tušení co.

Najednou mi Kennyho smích nepřijde tak absurdní, jak v prvotní situaci. Vlastně se teď náramně hodí.

Odvážím se podívat mámě do očí a vidím na ni, že čeká až jí to nějak vysvětlím, ale jen si založím paže na hrudi. Tak jako Kenny, když po něm jeho bratr křičí, že neumí zapnout blbou pračku.

„Mami, představuju ti tvého syna," pronese Lucie. „Dalšího teplouše v rodině. Tohle musí být vážně dědičné, protože si to jinak nedokážu vysvětlit," odsekne naštvaně. „Dobře ti tak, Mikuláši. Říkala jsem ti, že tahat se s kluky je padlé na hlavu, ale ty si prostě nedáš pokoj. Moc dobře víš, že takové vztahy nejsou normální. Společnost vás nikdy nepřijme. Nikdy si nenajdeš slušnou práci, protože tě v každé budou všichni odsuzovat. Taky máme v orchestru jednoho gaye a víš, jak to s ním jde z kopce? Nikdo ho nerespektuje, nikdo se s ním nebaví. To chceš dopadnout stejně? A to jsem ani nezačala s tím, že nikdy nebudeš mít rodinu. Děti..."

Lucie se nedá zastavit. Když už jednou začne, vyčte mi přesně všechno, co má na srdci. A já se celou dobu dívám na mámu, která taky mlčí a nic neříká. Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy, ale pořád dokážu stát vzpřímeně a hrdě. Ať se stane cokoli, nedovolím, aby mě to položilo. S alternativou, že se budu muset odstěhovat do Německa přece jen počítám už pár let.

„Lucie!" přeruší ji máma dost tvrdě. Sice nekřičí, ale z jejího hlasu jde jasně poznat ten respekt, který u svých dětí má. „Jak se to chováš? Takhle jsem tě nevychovala, abys urážela svého bratra. Máš ho ve všem podporovat, ne ho shazovat na každém kroku, který udělá. Já tě snad nepoznávám."

„To myslíš vážně?" vykulí Lucie oči a ani já se nestačím divit. „Vždyť on... mami prober se. On spí s kluky. A neptej se mě, jak to vím. Pořád ten obrázek nedokážu vyhnat z hlavy."

Zrudnu až na krku, ale máma jen nevěřícně kroutí hlavou. „Je to tvůj bratr, Lucie. Ovládej svá slova."

„Tobě to snad nevadí?" vyjekne znovu. „Tobě je jedno, že je stejný jako jeho otec? Stejně odporný a..."

„Je to i tvůj otec!" zakřičí máma až sebou všichni trhneme a Lucie dokonce o krok ustoupí. „Už nikdy přede mnou neshazuj lidi, na kterých mi záleží a ano, myslím tím i vašeho otce. Ani jeden z vás nemáte nejmenší představu, jak to pro něj bylo těžké vyjít se svou orientací na světlo. Já sama jsem to tušila, ale odmítali jsme si to připustit. Kdyby se nezamiloval do Petera, pořád bychom předstírali šťastné manželství, jen abyste měli rodinu. Dva roky bojoval sám se sebou, jestli vám to řekne, a i když ti rozumím holčičko, nemáš právo takto o něm mluvit. A už vůbec nemáš právo do toho zasahovat svému bratrovi."

Lucii sjede po tváři slza, ale neskloní hlavu. To ona je ta, co je po mámě. Navíc je pěkně tvrdohlavá a prohru si nepřipustí.

„Nebudu se dívat na to, jak se můj bratr zahazuje s chlapem, ve vztahu, který nemá budoucnost," odsekne mámě. „Myslete si o mě klidně to nejhorší, ale moc dobře víš, že mám pravdu."

„Odejdi," odvětí máma. „Odejdi z mého domu, Lucie. Každý má právo na názor, ale já ho nemusím poslouchat. Můžeš se vrátit, až se svému bratrovi omluvíš. Upřímně. Do té doby tě nechci ani vidět."

Lucie na ni chvíli nevěřícně zírá, než chytne Karla za ruku a vypochodují ke dveřím.

Máma si jen povzdechne a chvíli hledí na zavřené hlavní dveře, než se otočí směrem ke mně.