Rozpolcený

(27

Všechny vedu pěší trasou skrz les na jedno vyvýšené místo, odkud je krásný výhled. Kenny, Sabina, Vanesa a Daniela se k nám nepřidali. Jejich slovy, odmítají venku mrznout.

Není taková zima, na to, že je prosinec. Skrz mraky dokonce občas vykoukne slunce.

Irena se se mnou po cestě pokouší zapříst rozhovor, ale jen co se mě dotkne letmo na rameni, trhnu sebou a ustoupím několik kroků bokem.

„Hele," promluvím na rovinu. „Jsi milá holka, ale chápu, o co ti jde a my dva... byla to chyba," vydechnu a ona na mě šokovaně hledí. „Prostě na to zapomeň ano? Jsem s Kennym a... s nikým jiným být nechci," potřesu hlavou a nechám Irenu stát za sebou. Tohle jsem měl udělat už dřív, abych jí zbavil jakékoli další naděje. Sice jsem pořád měl odmítavý postoj, ale zřejmě ne dostatečný.

Připojím se k Davidovi a Robinovi, kteří se na mě až přehnaně vesele culí.

„Co je?" zeptám se nechápavě, ale oni jen společně trhnou rameny. Občas mám pocit, že ti dva jsou jako dvojčata.

„Takže... ty a Kenny?" zeptá se po chvíli Robin, jenže se nepřestává usmívat.

„Bože," zahučím a zakroutím hlavou. „Jo já a Kenny. Je to problém?" pozvednu obočí.

„Ne!" vyhrknou oba ve stejnou chvíli až mě to přiměje se smát.

„My jen, že Kenny je tak trochu do větru," pronese David. „Tedy, alespoň se to o něm říká, takže nás pochopitelně překvapuje, že zrovna on s někým chodí."

Zamračím se a sklopím hlavu. Musím se kousnout zevnitř do tváří, abych je neopravil, že spolu skutečně nechodíme. Sice se mi neskutečně líbí, jak to zní, ale pořád to není pravda.

„Je to komplikované," odvětím nakonec a trochu se zamyslím. Vybavím si veškeré situace s Kennym. Přehraju si všechna rande, na kterých jsme spolu byli a taky ty momenty, v posteli.

My se spolu tulíme v posteli. Chodíme na rande a vím, jak mi pokaždé skáče srdce, když mě Kenny chytne za ruku. On mě a nikdo to nemůže vidět. Ani jeho bratr, kvůli kterému celá tahle šaškárna začala.

Neustále spolu flirtujeme a nejčastěji, když jsme sami. Převážně přes zprávy, které si nikdo jiný nepřečte. Objímáme se, líbáme, vrháme na sebe chtivé pohledy. Jen my dva.

Nikdy mě neodmítl. Nikdy nic nenamítal a po většinu času to byl on, kdo s tím začal. Já mám až příliš velký strach, abych něčím nezašel až příliš daleko, proto to vím.

Všechno mezi námi je tak přirozené.

My spolu skutečně chodíme. Opravdu máme vztah, který byl donedávna tajný, ale teď už to mí přátelé vědí a Kenny se nezdráhá projevit. Dokonce mě na odchodu stáhl k sobě na gauč a přede všemi mě políbil.

Tohle jen kamarád nedělá.

My spolu skutečně chodíme!

Jen si toho Kenny není vědom.

Docela by mě zajímalo, kdybych se vyautoval ve škole, jestli by byl zdrženlivý i tam. Původně jsem si myslel, že ano. Že by mi sice vyjádřil podporu, ale víc nic. Jenže teď si tím nejsem tak jistý. Dokonce mám dojem, že by mě beze studu líbal na školní chodbě a bylo by mu u zadku, pokud nás někdo vidí.

A dělal by to proto, že to chce, ne proto, aby do něj jeho bratr rýpal ohledně jeho sexuálního života.

„Jsi v pohodě?" rýpne do mě Robin. „Vypadáš nějak mimo."