Rozpolcený

(40

Ten víkend, kdy se koná ples musím Kennymu doslova přikázat, aby strávil noc u mě. Máma do mě nepřestává hučet, kdy se u nás konečně objeví na večeři. Málem tím vyvolám třetí světovou, protože jeho výmluvy typu nechce se mi, jdu do práce nebo u vás si to nebudeme moct rozdat, mi nepřijdou ani trochu důležité.

Všichni se pochopitelně drží pravidla plesu na téma LGBT, a tudíž je absolutní zákaz černé barvy. Nezbude mi nic jiného než oprášit tmavě modrý oblek, který jsem na sobě měl před několika lety. Snad mi ještě bude.

Zaslechnu zvonek a rychle seběhnu dolů, abych Kennymu otevřel dřív, než to udělá sestra. Máma ji pozvala, aby Kennyho poznala jako mého přítele a ne, jen kamaráda. Mám dojem, že se ji tím snaží vytrestat, takže pokud bude mít nemístné kecy, nebojím se ji uzemnit.

„Ahoj, Ludmilo," zaslechnu Kennyho veselý hlas a mám co dělat, abych nevyprskl smíchy.

„Jsem Lucie," opraví ho vztekle sestra.

„Pomiň, Luci-fere," opáčí Kenny, a to už nedá ani Karel a od srdce se rozesměje. Raději zakročím a Kennyho vysvobodím, než se do sebe pustí.

„Zdarec, Kenny," pozdraví ho s úsměvem Karel. „Pořád máš prořízlou pusu?"

„Nevzpomínám si na dobu, kdy to bylo jinak," pokrčí rameny.

„Ahoj, Kenny," usměje se na něj máma a obejme ho. „Co ta taška?"

„Přišel jsem si pro svých třicet triček, které mi Mikuláš ukradl," kývne na mě.

„Jsou jen tři," opáčím.

„Leda ve snu. Mikuláši, já už pomalu nemám, co na sebe. Takže ti prošmejdím skříň a najdu jich minimálně třicet."

„Možná jsou tam čtyři," zakřením se a společně vyjdeme do pokoje.

Bohužel pro mě, Kenny to vezme doslovně a už se mi vrtá ve skříni. Nemusí hledat moc dlouho. Jeho oblečení jsem vyčlenil speciální poličku, takže je mám u sebe všechny pohromadě. Dokonce najde i ten červený šátek na který jsem popravdě zapomněl a který jsem mu chtěl vrátit.

Celkově se znovu porozhlédne po mém pokoji. Když už neschovávám své city k němu, dovolil jsem si ho vylepšit. Například na nástěnce mezi fotkami, na kterých je pochopitelně i Kenny mám pověšený vzkaz, který mi dal, když jsem neměl telefon. Konečně jsem našel odvahu a přeložil si ho. Stojí na něm, že mě má rád.

Máma vaří večeři. Není to ani trochu dobrý nápad. Sice vsází na klasiku – kuře s brambory – jenže máma a kuchyně... to rozhodně není dobrý nápad.

Když kuře vytáhne, tak je horní strana černá jako uhlí a půlka ponořená ve vodě, ta spodní, je stále syrová. Není se čemu divit, když špatně nastavila troubu.

S Karlem si do ní několikrát rýpneme, protože je očividné, že se chtěla předvést před Kennym, tak jídlo raději vyhodí do koše a objedná nám pizzu.

Přijede celkem rychle a my se v klidu najíme překvapivě na gauči, a ne u stolu. Až na Kennyho.

„Proč sedíš na zemi?" zeptá se ho sestra a já se tomu musím smát.

„Jsem zvyklý," odvětí. „Naši jsou hodně konzervativní a zakládají si na pravidlech etikety, stolování, držení těla. Když jsem se od nich odstěhoval, dělal jsem všechno naopak."

„Včetně nabarvených vlasů, líčení a lakování nehtů," pokračuju za něj.

„Takže ses začal chovat, jako rozmazlený puberťák."