Rozpolcený

(7

Není to rande. Nemůže to být rande. Kenny... on nechodí s nikým ze školy. Ani s nimi nespí.

Jen já jsem byl výjimka.

Jenže jsem mu taky nedal moc na vybranou, když jsem po něm vystartoval a přiměl ho, aby se podvolil.

Není to rande, ale... oháknu se, jako by bylo.

Vezmu si bíle triko od Calvina Kleina, úzké džíny a džínovou bundu. Dokonce si před zrcadlem upravím vlasy.

Fakt nemám nejmenší tušení proč se snažím vypadat dobře. I kdyby on to bral jako rande, já to tak brát nemůžu.

Půjčím si auto od mámy a vydám se do centra. Zaparkuju v obchoďáku na Smíchově a vejdu do kavárny. Koupím si kávu a u jednoho stolu si všimnu Kennyho a nějakého postaršího chlápka, jak se k němu naklání přes stůl. Kenny se tváří dost šokovaně a možná i lehce rozladěně.

Z pultu si vezmu svou kávu a přiblížím se k němu.

„...vážně, to jsou spřízněné duše a já cítím, že jsem ji právě našel," řekne zrovna ten týpek Kennymu a já nedokážu skrýt naštvání.

Kenny je můj!

„Ahoj zlato, jaký jsi měl den?" ozvu se a Kenny zakloní hlavu směrem ke mně.

„Brouku!" vyskočí na nohy a padne mi kolem krku. „Jdeš pozdě," obviní mě a já se ušklíbnu na toho týpka, který ještě před chvíli Kennyho obtěžoval. Netváří se zrovna nadšeně, že mu jeho „spřízněnou duši" už někdo přebral.

„Zdržel jsem se v zácpě," odvětím a cítím, jak se zhluboka nadechne. Překvapivě jsem dorazil ještě o pět minut dřív. „Budeš mě držet dlouho?" zašeptám mu tiše do ucha. Ne že bych si stěžoval.

„Jen do té doby, dokud neodejde ten úchyl," odvětí tiše a pořád mě objímá. Provrtám chlápka u stolu naštvaným pohledem a on se zvedne.

„Zvedá se ze židle," houknu. „Hází na nás nasraný výraz áá... je pryč."

„Uf," vydechne a pustí mě. „To byl děsný kretén."

„Ještě sis na ně nezvykl?" zeptám se a posadím se na židli, na které před chvíli seděl ten chlápek. Kenny se tváří lehce nechápavě. „Aleš," vysvětlím mu, koho tím myslím.

Povzdechne si a vypadá natolik zoufale, až mám chuť ho znovu obejmou a utěšit. „Ten povýšil z kreténství na debilitu. Jako fakt. Nemá tušení, co znamená slovo ne."

Měl jsem pravdu. Kenny Aleše skutečně odmítá. „Včera z jeho postoje a vyprávění, to vyznělo, jako byste spolu chodili. Ze začátku mi z toho bylo nepříjemně, obzvlášť po té noci, ale pak jsem si vzpomněl na Ondřejova slova na Hajdukově party a došlo mi, že se nejspíš jen předvádí."

„Ty krávo," zasténá a zaboří si hlavu do dlaní. „On je důvod pro pravidlo ne s nikým ze školy."

„Když jsme u toho, je pravděpodobné, že o nás Stáňa ví," řeknu mu na rovinu. Nechci mu říkat, že to ví s jistotou. „Jak o tobě včera Aleš básnil, pronesl na tvou osobu poznámku, co asi za kouzlo skrýváš v kalhotách a čuměl při tom na mě. Nejspíš nás slyšel."

Zakření se. Dobré vědět, že mu to nevadí. Celkem jsem se toho děsil. „Musíš uznat, že jsme nebyli zrovna potichu."

„To fakt nebyli," usměju se. „Tak to vyklop. Proč jsi mě sem pozval?" podívám se mu zpříma do očí, ale beztak mi pohled sklouzne na jeho plné růžové rty a já si vzpomenu, jak jsou sladké. A co mě ještě víc překvapí, on si mě prohlíží stejně. „Dle toho, jak na mě zíráš mám pravdu. Chceš si to zopakovat."