Rozpolcený

(17

Miky: Už jsi ve škole?

Kenny: Za pár minut jsem tam...

Kenny: Proč?!

Miky: Nechoď tam!!!!

Kenny: Cože?

Miky: Nechoď tam!

Miky: Pojď dolů ke kavárně. Čekám tě tady.

Dneska nemáme žádné testy a nějak důležité předměty. Maximálně budeme opakovat, všechno z posledních týdnů, a tak jsem vymyslel program. Napadlo mě to dneska ráno.

Mám takový pocit, že bych k nám po té večeři Kennyho už nedostal. Ne, pokud je možnost, že se setká s mou mámou nebo Lucií. Proto ho chci k sobě zatáhnout, když jsou všichni ve škole nebo v práci. Mám pro něj malý dárek, tak snad se mu bude líbit.

„My jdeme za školu?" zeptá se, ale ani trochu ne vyčítavě. Spíš má radost, protože mě hned natiskne na zeď domu a políbí.

„Napadlo mě to ráno," zakřením se mu do úst. „Jinak bych ti to dal vědět dřív a nechal tě třeba vyspat."

„Nevadí," zahuhlá a proplete si se mnou jazyk. „Mám rád spontánnost."

Chvíli se líbáme v boční uličce za rohem od školy, než se Kenny odtáhne, ale byl bych radši kdyby ne.

„A co budeme dělat?" zeptá se a v očích mu šibalsky zajiskří.

„Chci tě vzít k sobě," kousnu se nejistě do rtu. „Chci ti něco ukázat."

„K tobě?" pozvedne obočí. „Do vaší vily? Jen řekni, že je opuštěná."

„Ne," pokrčím rameny. „Chrání ji jeden zlo vlk. Je trochu rasista a nemá rád lidi z korejské národnosti. Takže musíš být hodně moc hodný, aby ti nic neudělal."

„Vážně mi teď vyhrožuješ tou krvelačnou bestií?" zeptá se na oko vážně, ale cukají mu koutky úst. Nakloní se k mému uchu a jemně ho skousne. „Co když nechci být hodný?"

„Tak ti nic neukážu," vydechnu zastřeně a skousnu si dolní ret. Popadnu Kennyho za boky a natisknu ho na sebe. „A jako tvůj trest, půjdeme teď do školy."

„Rovnou na pánské záchody," zavrčí, protože se rozkrokem otřu o ten jeho a popravdě i já z něj dost šílím. „Tak dobře," povzdechne si a trochu se odtáhne. „Už budu hodný, ale chci pusu. Jinak nevím, jak moc bych se po cestě k vám do těch středních Čech dokázal ovládnout."

„A víš, že bydlím pořád na okraji Prahy?" uchechtnu se.

„Promiň brouku, ale to vážně Praha není," zasměje se a já ho přitáhnu za lem kabátu k sobě. Bez milosti si s ním propletu jazyk a potlačuju vrnění blahem, protože Kenny sám o sobě chtěl po mě pusu. Pokud se nejedná o bezpečí jeho pokoje, jsem to vždycky já, kdo ho pomalu prosí o trochu pozornosti.

Popadnu ho za zápěstí a zatáhnu na nejbližší autobusovou zastávku k nám domů.

V autobuse se od sebe držíme dál, ale provokujeme se celou cestu. Kenny má prostě nenechavé ruce a já jsem hodně rád, že nenarazíme na někoho, koho známe.

„Udělám si kafe," oznámím, jen co vejdeme do domu. „Chceš čaj?"

„Máte šalvějový?"

„Jen bylinkový," povzdechnu si, ale ani ten Kennymu nevadí.

„Co mi vlastně chceš ukázat?" zajímá se. Potěšeně se usměju, protože celou cestu se to ze mě nepokoušel vydolovat, ale vím, že ho ta zvědavost užírá.