Rozpolcený

(16

Ráno se probudím dřív než Kenny. Usnuli jsme propletení do sebe, ale teď má jen položenou ruku na mojí a pravidelně oddechuje.

Může na světě existovat něco krásnějšího?

Opatrně se vymotám z postele a ze skříně mu ukradnu tričko s nápisem AC/DC a tepláky. Pořádně nasaji jeho vůni. Zase přijde o další tričko.

V kuchyni zaslechnu třísknutí nádobí a pár nadávek. Potichu za sebou zavřu dveře do Kennyho pokoje a nakouknu do kuchyně za Dennym.

„Ránko," mávnu na něj a Marii zrovna když ze země sbírají střepy rozbitého hrnku.

„Čau," vzhlédne a zakření se na mě. „Popravdě už mě ani nepřekvapuje, že jsi tady. S bráchou jste jak siamská dvojčata," zasměje se.

„Pomůžu s něčím?" zeptám se a nakouknu přes kuchyňský bar.

„Dobrý," odmávne mě. „Jak bylo včera? Užili jste si večírek?" vstane z podlahy společně s Marií a pustí se do přípravy snídaně.

„Ušlo to," zahuhlám neutrálně. „Můžu si udělat kafe?"

„Udělám ti ho," pronese Marie a nachystá mi ho.

„Neslyšeli jsme vás přijít," promluví Denny. „Jak je na tom?" kývne ke dveřím do Kennyho pokoje. „Nepřehnal to včera s pitím?"

„Trochu," zakřením se. „Nevím, co všechno vypil. Nějak se nám dařilo se celý večer míjet."

„Takže vajíčka," povzdechne si a já se zatvářím nechápavě. „Ty mu vždycky pomůžou na kocovinu."

Usměju se a poděkuju Marii za kávu. Asi se budu opakovat, ale Denny je vážně ten nejlepší brácha na světě.

Odejdu do Kenny pokoje a k mému překvapení už je vzhůru a jen se válí v posteli.

„Už jsi vzhůru?" houknu a on zvedne hlavu. Zavřu za sebou dveře a posadím se na jeho postel.

„Ne," zasténá a znovu zaboří obličej do polštáře. „Umřel jsem a ty mě taháš z podsvětí," zahuhlá. Jsme rád, že je to konečně on a že se dobře vyspal.

„Uplatil jsem Charóna, máš smůlu," uchechtnu se. „Denny dělá míchaná vajíčka. Prý tě to vždycky dostane na nohy, když máš kocovinu."

Kenny jen něco zamručí a najednou ho mám uvelebeného hlavou v klíně s rukama omotanýma kolem mého pasu. Trochu se nad tím pozastavím. Jsem mazlící typ, a to co teď dělá se mi rozhodně líbí, ale zároveň to nikdy neudělal. Nikdy mě neobjal jen tak, jako teď.

„Jsi v pohodě?" zeptám se opatrně. Hlavně aby mě nepouštěl.

„Hm," zamručí, ale zesílí stisk rukou. Odložím hrnek s kávou na noční stolek a pohladím ho po zádech. Druhou ruku mu vpletu do vlasů a nechám ho, aby mě objímal, jak dlouho bude chtít. Třeba do konce života. Klidně bych teď mohl umřít.

Jenže jeho žaludek mi to nedovolí, když se ozve na protest. Zmetek.

„Máš dneska něco v plánu?" zeptám se ho. Většinou chodí přes den do práce, ale nevypadá, že by se dneska někam chystal.

„Ne," vydechne. „Chtěl jsem koukat na bednu a utápět se v depresi. Ale docela by se mi líbilo tohle," polechtá mě na zádech. „Ty máš něco v plánu?"

„Chtěl jsem se jít projít se Zoey. Ale pak sis ze mě udělal polštář a hned mě to přešlo," řeknu popravdě. Právě mi nabídl, že se se mnou bude celý den mazlit. Jeden den to ten pes beze mě vydrží.