Rozpolcený

(22

Zaspím do školy.

Není se čemu divit. Nemám telefon, na kterém mám obvykle nastavený budík a usnul jsem někdy okolo třetí hodiny ráno.

Ani se nepokouším spěchat. Kvůli autobusovým spojům to nemá cenu. Do školy dorazím akorát na konec první hodiny. Učitelce se omluvím, že jsem zaspal a rozejdu se do své lavice vedle Stáni.

Pohledem zavadím o Kennyho. Má kruhy pod očima a celkově vypadá vyčerpaně, ale pořád mu to moc sluší. Jako každý den.

Jak jsem říkal, klidně by mohl chodit v teplácích a pořád by vypadal nádherně.

Nejspíš jsem měl dorazit až o přestávce, protože cítím v zádech Kennyho pohled a pořád ukazuje na telefon. Nechci vyrušovat hodinu, když už jsem tak přišel pozdě, tak ho jen odmávnu než řvát na půlku třídy, že mi klekl mobil.

Nepřekvapí mě, když si to Kenny nakráčí k naší lavici, jen co zazvoní na konec hodiny.

„Zmiz, akvabelko," nakopne Stáňovu židli a zní poměrně naštvaně. Moc mi to nedává smysl, ale zdá se, že o mě měl strach? „Mám nějaké nevyřízené účty s tvým kámošem."

Stáňa se nakloní k mému uchu, aby ho Kenny nezaslechl. „Ty už jsi mu to řekl?"

Rychle zakroutím hlavou, protože vím, co tím myslí. Kenny sice vypadá naštvaně, ale věřím, že kdybych mu řekl, že ho miluju, dopadlo by to o dost hůř.

Stáňa vstane a uvolní místo Kennymu, který se ke mně na židli otočí celým tělem. Nedokážu se mu podívat do očí, protože mě neskutečně štve, že jsem na něj včera zapomněl a večer mu nenapsal. A taky ten fakt, že by nás někdo mohl omylem zaslechnout. Nechci s ním o tom mluvit ve třídě. David s Robinem sice odešli někam na chodbu, ale taky nejsou jediní.

Kenny nervózně poklepe prsty na lavici, jenže pořád mlčím. Nevím, jak mu naznačit, co se doma stalo, aniž bych se nepřeřekl.

„Dvacet dva hodin, Mikuláši," zavrčí tiše. „Dvacet dva hodin, jsem byl posraný strachy."

„Promiň," promluvím. „Rozbil jsem si telefon. Nemohl jsem napsat."

Povzdychne si a úplně z něj cítím tu frustraci. O to hůř mi je, že jsem mu nedal vědět. „A řekneš mi, co se stalo?" zavrčí nevrle.

„Tady se mi to moc nechce rozebírat," ukážu na kluky, kteří se vrátí do třídy a posadí se přede mě do své lavice.

„Viděli jste zadek té prvačky?" otočí se na nás David. „Má ho hezčí, jak obličej poloviny holek ve škole."

„Kámo," drcne do něj Robin. „Má ho hezčí, jak obličej všech holek ve škole."

„Pokud zepředu nemá penis, je mi to někde," odsekne Kenny a znovu si povzdychne směrem ke mně.

Konečně se mu podívám do očí a bodne mě osten lítosti. On si o mě skutečně dělal starost.

Nakloním se k němu. „Co kdybychom zašli po škole do kavárny?" zeptám se ho, ale on na mě doslova zavrčí. Zachechtám se, protože takovou reakci jsem nečekal.

„Fajn," procedí skrz zuby. „Odpouštím ti, ale dlužíš mi pořádně velký kafe. Celou noc jsem nemohl spát."

Robin s Davidem nás začnou ignorovat a otočí se čelem k tabuli.

„Koupím ti klidně cisternu, ale vím že ji nevypiješ," zakmitám obočím.

„Zbude víc pro tebe," odfrkne a nenápadně se podívá po klucích. Já se na ně podívám přímo. Všimnu si, že nás zaujatě poslouchají a raději zakroutím hlavou.