Rozpolcený

(31

Nechce se mi do školy. Nechci se dívat na Kennyho obličej, který se jasně bude vysmívat mým citům. Věděl jsem, že si tím jen ublížím. Počítal jsem se vším.

S bolestí, zlomeným srdce, možná i se slzami. Jen jsem nepočítal, že to bude bolet tak moc. Že mi bude chybět tak moc.

Brečet nedokážu. Na to jsem příliš otupělý.

Do školy nakonec dorazím asi jen minutu před zvoněním. Překvapí mě, že Kenny není na svém místě, ale neuleví se mi.

„Jsi v pohodě?" otočí se na mě Stáňa v lavici, ale hodím po něm natolik výmluvný pohled, že mě nechá na pokoji.

Celý den jen zírám do lavice a nedokážu se zapojit do konverzace ostatních o přestávce. Neměl jsem sem chodit. Měl jsme raději zůstat doma.

Neustále si kontroluju telefon, jako by mi od něj měla přijít zpráva. Třeba jen informace, proč není ve škole. Nebo nějaká sextovka. Posílá mi je každé ráno.

Jenže proč by měla? Nezáleží mu na mě. Hnusím se mu. Jsem všem pro smích. Já a moje miluju tě.

Po obědě na mě Stáňa promluví znovu. Celý den ode mě úspěšně odvádí pozornost ostatních, takže si nikdo ani nevšiml, že by se mnou něco bylo. Stejně mi na tom nezáleží.

„Danča psala bráchovi od Kennyho," promluví na mě a já se ušklíbnu. „Má prej horečky a nedokáže vstát z postele. Do konce týdne nepřijde."

„A?" pozvednu obočí nezaujatě a jeho překvapený obličej ignoruju. „Mám k němu zajít a nechat ho, aby mi znovu vrazil kudlu do hrudi?" potřesu hlavou a odvrátím se.

„Miky..." povzdechne si Stáňa, ale já se jen naštvaně zvednu z lavice a vypochoduju ze třídy. Akorát zazvoní na hodinu, když se za mnou zabouchnou dveře od záchodů. Nemůžu popadnout dech a automaticky mé ruce směřují ke kapsám od kalhot. Inhalátor většinou nosím v batohu, ale dneska jsem ho vytáhl z kabátu a strčil si ho do kapsy.

Několikrát se z něj zhluboka nadechnu a trochu se uvolním, jenže ten knedlík v krku mi zůstává pořád. Už nikdy nezapomenu na ten jeho pohled. Jak moc mnou opovrhuje. Jak moc jsem k smíchu.

Slzy se mi tlačí do očí a přichází chvíle, kdy jim dám volný průchod, jenže se za mnou otevřou dveře a já se ovládnu.

„Učitel se po tobě shání," promluví Stáňa a opře se o zeď vedle dveří.

„Tak mu třeba řekni, že mi nesedl oběd," odseknu.

„Řekl jsem mu, že ti není dobře a půjdu tě zkontrolovat."

„Fajn," houknu a dlaněmi se opřu o umyvadlo.

„Brácho, nechceš mi říct, co se děje?"

„Co asi," odseknu naštvaně. „To tvoje já ti to říkal se stalo skutečností," pronesu se sklopenou hlavou. „Věděl jsem, že to bude na hovno, jen ne že to bude bolet tak, že se ani nebudu moct nadechnout. Fakt nenávidím, že ho miluju."

Stáňa si povzdechne a postaví se vedle mě. „Nikdy jsem to nechápal," pronese a potřese hlavou. „Nechápal jsem, jak ho můžeš mít rád. Je to totální sebestředný kretén. Namyšlený, drzý idiot, který upřednostňuje štěstí svých přátel na úkor toho svého."

Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Konečně pochopil. Kennyho nejde nemilovat. I jemu na něm záleží. Sice jinak, ale záleží.

„Osobně si myslím, že jsi ho svým přiznáním jen vyděsil," pokračuje dál. „Daniela mi dokonce řekla, že tě Kenny zaručeně miluje, jen o tom ještě neví," uchechtne se, ale já zakroutím hlavou, protože tohle slyšet nechci. „Dej mu čas. Věřím, že se brzo vzpamatuje a připlazí se k tobě po kolenou."