Rozpolcený

(37

Máma mi velmi ochotně půjčí auto, abych mohl být u Kennyho co nejdřív. Taky vyžaduje, abych ji dal vědět, jak mu je a znovu mu připomněl to pozvání na večeři. Teď už se z toho skutečně nevyvlíkne.

Pokaždé mě překvapí, jaké mám štěstí, že zaparkuju poblíž Kennyho domu. Normálně je tohle nemožné, ale jako by tady bylo vždycky místo jen speciálně pro mě.

Zazvoním na jejich byt a ani ne do minuty už vybíhám schody do druhého patra.

Kenny mi hned vpadne do náruče a já se snažím dát pozor, abych ho neobjal moc silně. Ruku má v sádře ověšenou v ramenním závěsu.

„Ještě jsou tady," šeptne mi do ucha.

„Mám přijít později?" kouknu do jejich bytu odkud slyším Dennyho a Marii.

„Ani náhodou. Tebe tady na rozdíl od nich chci."

Kenny mě zatáhne do obýváku a Denny s Marií se na mě mile usmějí stejně jako jeho máma. Jen z jeho táty jsem silně nervózní.

„Miky?" osloví mě Denny. „Právě s Kennym mluvíme o AMU. Co ty si o ní myslíš?"

Zamračím se. Jediné, co vím, že Kenny si není ani trochu jistý, jestli chce na vysokou. A už vůbec na AMU, jenže takhle otázka nezněla. Podívám se na Kennyho, ale ten se jen mračí na všechny strany. „Sestra tam studuje hru na piano."

„Ledecká," promluví pan Jung. „Věděl jsem, že mi to jméno něco říká. Před Vánocemi jsem byl na koncertě, kde hrála v orchestru."

Kenny má silně stisknuté čelisti k sobě vztekem. Vezme skleničku vína Marii a vyklopí ji do sebe.

„Slyšel jsi ji hrát, Ken-mine?" osloví ho jeho táta. „Je nadaná, ale ty jsi hrál lépe už ve čtrnácti. Uvědomuješ si, kam bys to mohl dotáhnout, kdyby ses na to nevykašlal?"

„Minie, máš v sobě léky proti bolesti," okřikne ho matka.

„Je mi to u prdele," odsekne a dolije Marii její skleničku. Jeho máma si hlasitě povzdechne a hned na to vstane a přejde přede mě.

„Oficiálně jsme se nepředstavili. Říkej mi Ari," promluví a postrčí mě blíž k nim. Střelím pohledem po Kennym, aby mi trochu pomohl, jenže je z této situace stejně bezradný, jako se já cítím. Nejspíš mu zase kecali do života, jako před tím, než se od nich odstěhoval.

Než ho vykopli.

„Takže jste se dali zase dohromady?" zeptá se nás Marie, a tak trochu nás vysvobodí z další nechtěné konverzace. Nebo nás do jiné uvrtá. Nevím, co jim na to mám říct, protože ani neznám odpověď.

„Je to komplikované," řeknu ve stejnou chvíli, kdy promluví Kenny. „Je to složité."

Marii i Dennyho tím rozesmějeme.

„Zapomněla jsem, že máte stejné uvažování."

Usměju se na půl úst a potřesu hlavou. Jsme děsivě strašidelní, to je pravda.

„Jak mají stejné uvažování?" zajímá se jejich máma a Denny pokrčí rameny.

„To nejde vysvětlit, musíš s nimi trávit čas. Jednoduše řečeno mají stejně myšlenkové pochody. Dokončují věty za toho druhého. Smějí se svým soukromým vtípkům, které neřeknou nahlas..."

„Pokud nás omluvíte," houkne na ně Kenny. „Máme něco důležitého k probrání. Kdybych řekl, že jsem s vámi rád pokecal, lhal bych. Takže se loučím a snad se už nikdy neuvidíme."