Rozpolcený

(19

Kenny jen pořád nechápavě zírá do místnosti na tři osoby a nedokáže se přimět k žádné reakci. Tak trochu jsem paralyzován s ním, protože ani já netuším, jak mám teď reagovat.

Pohnu se první a pohladím ho po zádech, abych ho alespoň částečně probral z té strnulosti. A Denny prolomí ticho.

„Mami, to je Miky. Kennyho... přítel," řekne Denny, jako by nevěděl, jak mě správně definovat. Dává to smysl.

„Moc ráda tě poznávám," usměje se na mě, což je reakce, kterou jsem nečekal, vzhledem k tomu, že Kenny s nimi přesně z tohoto důvodu nežije.

„To jsi mi nemohl napsat, že tady bude?" vzteká se Kenny na svého bratra.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat," odpoví Denny svým nohám. „Nečekal jsem, že se vrátíte tak brzo."

„Máš mi napsat pokaždé. Taková byla dohoda!" zakřičí znovu a udělá krok vpřed. Chytím ho za zápěstí a zastavím ho. Ruku má zaťatou v pěst a pomalu to vypadá, že by Dennymu i jednu natáhl. Vím, jak se dokáže naštvat, ale nikdy by nikomu neublížil. Nebo jo? Nevím, neumím si představit, že by se Kenny uměl prát.

„Přišla jen na návštěvu. Probírali jsme Vánoce," pokouší se bránit Denny.

„Minimálně stokrát jsem ti říkal, že ji nechci vidět," odsekne Kenny a ani se nesnaží mírnit svůj řev. „To mi děláš schválně?"

„Hele," řekne klidně Denny a pokusí se Kennyho trochu srovnat, jenže mám dojem, že jeho to akorát ještě víc rozzuří. „Co kdybychom si všichni sedli, udělám nám čaj a můžeme si v klidu pro..."

„Odcházím," přeruší ho Kenny, otočí se na patě.

„Ken-mine, prosím," promluví na něj jeho máma a on se na chvíli zastaví. „Chci si jen promluvit. Hlavně se chci..."

„Nemám zájem," odsekne a nasupeně vypochoduje ze dveří bytu.

„Mikuláši," houkne na mě Denny a je mi jasné co po mě chce.

„Postarám se o něj," odvětím a rozběhnu se za Kennym. Jenže je rychlý. Překvapivě hodně rychlý. Ani nemrknu a on skoro utíká směrem k centru. Pokouším se ho dohnat, křičím na něj, ale on ani na moment nepoleví.

„Kene stůj," zakřičím znovu, ale on snad ještě přidá na rychlosti. Trochu popoběhnu a chytím ho za paži. „Kenny, no tak." Přiměju ho zastavit. Zhluboka dýchá, jako by uběhl maraton, nebo měl panický záchvat. Budu doufat, že je to ten maraton.

Pro jistotu si ho přitáhnu do náruče. Nechá mě, abych ho objímal uprostřed parku, kam jsme doběhli. Zaboří mi obličej do krku a silně mě chytí za klopy kabátu.

Objímáme se jen pár minut, ale nepustím ho, dokud se mu dech trochu neuklidní a přestane se tolik třepat. Zimou to určitě není.

Právě teď mě to bolí víc než jeho. Vidět ho z té stránky, kdy je naprosto zlomený mi trhá srdce.

Nasměruju nás z prostředku parku, kde kolem pobíhají různí lidé na procházce se psy nebo kočárky a posadíme se na lavičku.

„Dobrý?" zeptám se nejistě a chytnu ho za ruku.

Zavře oči a zakroutí hlavou. „Nevím. Jsem prostě... v šoku, nebo co," přizná lehce neochotně, a tak ho ještě víc stisknu. Musí se několikrát zhluboka nadechnout, aby se trochu srovnal. „Neviděl jsem jí tři roky. Ani jsem ji nechtěl vidět. A ona se na mě usmívala jakoby nic. Nasralo mě to."

Palcem mu přejedu po hřbetu ruky až sebou trochu trhne. Alespoň rozumím tomu vzteku a panice. Nevidět rodiče tak dlouho musí být hodně na hovno.