Rozpolcený

(24

Konečně skončí vánoční svátky a já vyzvednu Stáňu a Danielu, abychom mohli odjet na naši chatu. Nakonec vyzvedneme Kennyho a celkem mě mrzí, že sebou nebere svou kytaru. Rád bych ho slyšel zpívat, ale na druhou stranu nevím, kam bychom ji narvali. Auto je plné tašek jídla od Stáňovy mámy a taky vezeme spoustu alkoholu.

Stáňa uvolní místo spolujezdce a Kenny se usadí vedle mě. Je zvláštní ho mít vedle sebe, ale líbí se mi to. Naladím rádio na svou oblíbenou stanici a vyjedu z Prahy.

Jenže Kenny na mě neustále vrhá kradmé pohledy a jsou zcela jiné, než na jaké jsem od něj zvyklý.

„Zíráš na mě," obviním ho a pozvednu obočí, jestli mi vysvětlí, proč.

„Jsem si toho vědom," odpoví beze studu a nohou poklepává do rytmu s rádiem.

„A nechceš mi prozradit, proč na mě zíráš?"

„Ani nechci," uchechtne se. „Ale kvůli tvým krásným očím... Je to divný!" rozhodí rukama.

„Dobře," přikývnu trochu zaraženě, protože nerozumím, co se mu zase honí hlavou. „Zíráš na mě, protože je to divný?" Zamručí na souhlas. „A víš, že to tvé zírání je divné? Ani mě nesvlékáš očima. Jen zíráš a to je..."

„Divné?" dopoví a oba se rozesmějeme. Stáňa s Dančou zrovna rozebírají, co si dáme dneska na večeři, protože Stáňa je náš hlavní kuchař.

„Tak to konečně vyklop. Co je divné?" mrknu na něj koutkem oka, ale nepřestávám se soustředit na silnici.

Kenny znovu rozhodí rukama a praští mě tím do ramene, ale pořád mu nerozumím.

„Ty, my, tohle... Ty za volantem," blekotá. „Ještě si nejsem jistý, jestli je to vzrušující nebo děsivé. Ani jsem nevěděl, že máš řidičák."

„Jsme na cestě půl hodiny," promluví Danča. „A oni už se baví o sexu."

„Mě spíš udivuje," řekne Stáňa. „Že tebe to pořád překvapuje. Myslel jsem, že s tím spustí hned, když Kenny nasedl do auta."

„Nedělej se," pocuchám Kennyho ve vlasech a ty dva na zadních sedačkách ignoruju. „Přijde ti to sexy."

„Tak hlavně koukej na cestu," odstrčí mi ruku, ale jen mě to pobaví a potěší zároveň.

Než dorazíme na místo, Kenny nás všechny usvědčuje, proč je rizoto na večeři ta nejlepší volba. Neustále se na něj mračím, ale uzemní mě tím, že to nejsou těstoviny. To je sice pravda, ale pořád je to italská kuchyně.

Projedeme mezi chatami až ke konci silnice, která pokračuje už pěší zónou směrem do lesa, kde stojí naše chata. Pobaví mě Kennyho výraz, kdy mu brada spadne až na hruď.

„To není chata," odhlídne se na mě. „To je vaše další vila."

„Nepřeháněj," potřesu hlavou a vystoupím z auta. Se Stáňou vytáhneme věci z kufru a vyneseme je do chaty. Jen co vejdeme, Kenny s Danielou se nepřestávají udiveně rozhlížet. Je pravda, že je naše chata trochu větší než ostatní v okolí, ale pořád je to jen chata. Je menší než náš dům.

Stáňa se hned pustí do vybalování tašek na kuchyňské lince a nastrká jídlo do lednice společně i s alkoholem.

„Vy dva si můžete vzít můj pokoj," řeknu Stáňovi. „My si vezmeme mámin."

S Kennym si vezmeme své tašky a vystoupáme schody do prvního patra, kde jsou čtyři ložnice a jedna koupelna v chodbě. Dovedu ho až k posledním dveřím.