Rozpolcený

(4

Máma mě vyhodí před školou, kde máme sraz na školní výlet. Jen na ni mávnu, protože spěchá do práce a s taškou přes rameno se rozejdu k ostatním v hloučku.

Srdce mi nejspíš spadne až do kalhot. Ani trochu nejsem psychicky připravený na sdílení chatky s Kennym. Nemám nejmenší tušení, jak se mám chovat nebo co mám dělat. Co říkat? Přece jen byly naše dosavadní konverzace víc strojené než přirozené.

Dokonce jsem o tom včera mluvil se Stáňou po telefonu, ale poradil mi jen samé kraviny.

Buď sám sebou, chovej se přirozeně a nedej najevo, že jsi z něj hotový. Osobně si myslím, že bys ho měl přimět, aby byl hotový on z tebe. A poslední věc, usmívej se. Máš krásný úsměv. Není to můj názor, říkají to holky ve třídě.

Přimět ho, aby byl ze mě hotový? To by mě zajímalo, jak se to dělá.

Odhodíme si tašky do zavazadlového prostoru v autobuse a s kluky se usadíme do zadních řad.

Hned po nás nastoupí naši spolužáci z béčka a všimnu si Mariky, jak se usměje na Kennyho.

„Prý jste nasrali Kučerovou," houkne, když kolem něj projde. Mluví celkem potichu, ale stejně ji zaslechneme.

„Jsme hold banda kreténů," zakřičí Kenny na celý autobus a chtě nechtě se musím zasmát.

Mám krásný úsměv. Měl bych se víc smát.

Cesta ubíhá vcelku rychle, ale hlavně proto, že se bavíme mezi sebou a s kluky plánujeme, co všechno podnikneme. Celý ten výlet je spíš takové soustředění. Je to náš poslední rok a máme si ho užít na maximum. Příští rok se naše cesty rozdělí a taky se může stát, že nikoho ze svých spolužáků už nikdy neuvidím.

Kennyho už nikdy neuvidím.

Po víc jak hodině dorazíme na místo a s kluky vystřelíme z autobusu mezi prvními. Když už nemůžeme být spolu na chatkách, alespoň chceme, abychom byli co nejblíž u sebe.

Třídní učitel z béčka nám rozdá klíčky od chatek a opravdu máme čísla jdoucí po sobě. Vytáhneme si své tašky a já v davu hledám Kennyho, aby věděl, že už mám klíče od chatky.

Ty jeho bílé vlasy nejdou přehlídnout. Z autobusu vyjde mezi posledními i s kytarou na zádech. Pokud ho znovu uslyším zpívat, nejspíš zešílím. Stejně tak, pokud ho znovu neuslyším.

Co mi to ten kluk dělá?!

Zhluboka se nadechnu a vydechnu a zamávám na něj s klíčky. Ještě obejme Danielu a konečně spolu vyjdeme k chatkám.

Je jich tady asi třicet, takže pro každou dvojici jedna, rozestavěné do několika řad s čísly nad dveřmi. My dostali číslo šest. Přesně na okraji jedné řady.

Otevřu dveře a nám se naskytne pohled na malou místnost, která smrdí zatuchlinou. Po stranách stojí dvě válendy a mezi nimi vysoká skříňka.

„Kterou chceš stranu?" zeptám se ho a on sebou trhne.

„Nemám žádnou vyhraněnou," odpoví nakonec a pokrčí rameny.

Vejdu dovnitř a své věci odhodím na pravou postel, takže on se musí uvelebit nalevo. Otočím se čelem k němu abych něco řekl, jenže on udělá přesně to samé a najednou stojí těsně u mě. Připomene mi to tu chvíli, kdy byl tak blízko na Robinově párty a trochu mě zamrazí.

Všimnu si, jak mu poskočí ohryzek a jeho oči putují po mé tváři.

„Chystáš se mi dát další pusu?" zeptá se bez obalu.