Rozpolcený

(18

Kenny skutečně přišel na náš závod. Opravdu sedí celé dopoledne na tribunách i společně s Danielou a nikam neodešel. V šatně málem skáču několik metrů do vzduchu, jakou z toho mám radost. Všimnu si i mámy a Lucie, jak sedí vedle Kennyho a trochu mě to znervózňuje. Sice už mi nejednou dokázal, že by mé mámě nic neřekl, ale pořád má hodně prořízlou pusu.

Snad spolu jen zase diskutují o jídle. Tu lásku k těstovinám mají společnou až mě to trochu děsí. Jak jen si člověk dokáže vybudovat vztah k jídlu? Vždyť už se to pomalu rovná závislosti.

„Kenny vážně přišel, co?" zahuhlá tiše Stáňa a nějak moc vesele se kření na to, že ho dnes čeká představování přítelkyně rodičům.

„Dělá jen Daniele společnost," trhnu rameny, jako by o nic nešlo, protože o nic skutečně nejede. Jsem doslova jediný, kdo z toho má radost a pro koho to něco znamená.

Jenže si tím akorát dopřávám falešné naděje.

„Nebo taky přijít chtěl," pronese rozhodně a mrkne na mě jedním okem. Rozhlídnu se po ostatních klucích v šatně, ale naši soukromou konverzaci nevnímají.

„Minulý víkend jsem ho sem pozval s tím, že tady bude Daniela. O nic víc nejde."

„A Daniela mi napsala, že se jí ozval Kenny, sám od sebe, jestli může jít na závod s ní," zasměje se. „Přesněji to formuloval, jako představení akvabelek. Nepozvala ho. Z čehož pochopitelně vyplývá, že přijít chtěl. Kvůli tobě."

„Kam tím míříš?" zavrčím nepříjemně. Nelíbí se mi, kam to směřuje. Nechci mít naději, že by to Kenny mohl cítit stejně jako já. Bojím se toho. Bojím se všech následků, které by to mohlo způsobit.

„Ale nikam," řekne nakonec Stáňa a oblékne si triko.

„Přece jsem ti to vysvětloval," odseknu nevrle. „My spolu nechodíme! Jen spolu spíme."

„A chodíte na rande," pronese s hlavou zabořenou ve skříňce.

Promnu si prsty kořen nosu. Tohle nemá cenu někomu vysvětlovat. Takto se hádáme už pomalu od toho dvojitého rande. Prostě náš vztah s Kennym nedokáže pochopit a já už skutečně nevím, co mu na to mám říct. V podstatě má veškeré informace, co já, a přesto mu pořád v hlavě rezonuje, že já a Kenny spolu skutečně chodíme. Dost na to, že si to myslí i Daniela, takže ti dva jsou teď jakýsi spiklenci, nebo co.

„Nemám pravdu?" vykoukne na mě zpoza skříňky v šatně, ale jen něco neurčitého zamručím. „Co? Já tě neslyším," přiloží si dlaň k uchu jako naslouchátko.

„Jo. Chodíme na rande!" zařvu, ale na celou šatnu.

„Hohó," zvolá Robin a já jen sklopím hlavu a neodvážím se k němu otočit čelem. „Mikuláš s někým chodí? Už se těším na ten Irenin obličej, až to zjistí," zasměje se.

„S nikým nechodím," zavrčím nevrle a ze skříňky vytáhnu své bílé triko od Calvina Kleina.

„Tak s kým chodíš na rande?" zajímá se David.

„S nikým," zakroutím hlavou. „Jen... jo s někým se vídám, ale není to nic vážného." Za tyhle slova bych se nejraději praštil. Sice jsou pravdivá, ale i tak mě nepříjemně bodne v hrudi. Není to nic vážného pro Kennyho. Zato já bych si i dokázal představit, že bych s ním bydlel v bytě, do kterého se chce nastěhovat hned po maturitě.

I Stáňa si všimne mého bolestného výrazu a raději se v tom dál nerýpe. Možná mu konečně došlo, že ty jeho kecy udeřili přesně na to citlivé a zároveň bolestné místo.