Druhá šance

14

O dva týdny později

Noah

Už dva týdny jsem ve čtvrtém měsíci a já se cítím skvělé. Doktorka mi i řekla, že miminko je v pořádku, jen bude mít možná astma. Ale není to nic hrozného, někteří se s tím prostě narodí, ale neumíráji.

Pouze budeme chodit na kontroly a popřípadě mu budou předepisovat ventolin. Což je taková lahvička a pomáhá vám dýchat. Hodně se bojím, toho co se ale bude dít. Chtěla jsem mít zdravé miminko.

Aby se netrápilo, sice doktorka říkala že nic to není, jenom jak bude nemocný, bude to mít horší. A nesmí chodit do školy s chřipkou. Já bych stejně nikdy nepustila dítě nemocné, nechápu proč někteří rodiče to dělají. Vždyť je akorát trápí.

Vím co to je, zažívala jsem to. A mám teď s nimi problém, už dva týdny se snaží dovolat matka. Nevím co po mě chce, ale jestli si myslí, že po šesti letech. Jsem zapomněla jak mě vyhodila z domu, a ze teď se budeme chovat, jako matka s dcerou tak to se plete.

Pro mě matka už skončila. Nic ji nedlužím, nemám si s ní vůbec o čem bavit, takže nebudu ji to zvedat. Za své chování si může sama. Měla se ke mně chovat normálně, nemusela být dokonalá máma. Ani já nebudu, ale já narozdíl od ní, nejsem svině tak jako ona.

Vyhodila svého bratra, když ji nejvíce potřeboval. Nemáte ani tušení, kolik lidí zničili, mě zničili, strejdu zničili, kdybychom neměli toho druhého ,jsme v háji.

Teď ležím na lehátku, protože dnes se dozvím, nebo spíš se dozvíme, je tu totiž i se mnou Nick, nabídla jsem mu jestli nechce jít se mnou se dozvědět pohlaví miminka.

Už jsem v 15 týdnů to je už čas se to dozvědět. Doktorka se usmála a podívala se na nás se šťastným pohledem a oznámila nám že....

,,Budete mít kluka. "

Oba jsme se na sebe nadšeně podívali a objali jsme se, oba jsme se šťastně smály a mě po chvilce se mi vehnaly slzy do očí, úplně mě to dojalo. Nám se narodí malý chlapeček. Ale i kdyby to byla holka, tak taky budeme rádi.

,,Už máte jméno? "

Zeptala se a mi přikývli a Nick za mně odpověděl.

,,Chceme malého Marca. "

,,Tak Marco. Jo bude mít nádherné jméno. "

Podala mi těhotenský průkaz a mi se chystali v odchodu. Šli jsme do auta a jeli k němu domů, chce prý našeho syna představit tátovi.

Tedy jedeme autem a já se dívám z okna na krajinu a město, kde bych chtěla žít celý svůj život a nikdy to tady už neopustit.

Nic mi tu nechybí a jsem tady spokojená, tam kde jsem bydlela se vrátit nehodlám. Támhle jsou jen špatné vzpomínky a nic mě tam nedrží. Tak proč bych měla jezdit za rodinou, která o mě nestojí.

Najednou mi cinkl mobil a já protočila oči když jsem uviděla jméno, které bych si přála navždy vymazat.

Nechápe snad, že s ní nechci mít žádný konfrontace? Nechci ji nikdy vidět. Je to už šest let a měnit to nechci. A co opravdu po mě chce.