Druhá šance

4

O týden později

Noah

Uběhl týden a já jsem zdravá jako rybička. Konečně nemusím sedět doma a nudit se v posteli a pracovat jako normální člověk. Svoji práci mám hrozně moc ráda. Vždycky mě bavilo obsluhovat lidí a hlavně tento podnik v hotelu, řídí můj strejda, který mimochodem když jsem od šestnácti vyšla z baráku.

Tak si mě vzal do péče a nechal mě vystudovat a potom mě nechal svobodně žít s Nickem. V Torontu je to tady báječný, nejhezčí město, jsem snad nikdy neviděla.

Jeden stůl vzadu obsadili jedná malá rodinka a tak jsem nečekala a vzala jejich objednávku. Jedna malá holčička, co seděla s nimi, se pěkně na mě usmála a ukázala na mě svoje bíle perličky.

Její úsměv jsem opětovala a šla to nahlásit do kuchyně a postavila se za pultem, nakrájet dort pro zákazníky s kterýma jsem mluvila, před tou druhou. Kde byla ta roztomilá holka.

Odnesla jsem jim dva kousky společně s kávou na tácku postavené a zase vrátila zpátky. Občas to tu je úhon, lítat po všech čertech, ale zase mě to baví, nikdy jsem nebyla, vysokoškolský typ. A strejdovi Ianovi ráda pomůžu.

Naše restaurace je spojená s kavárnou, proto tady máme a i zákusky a různé sladké dobroty. A jmenujeme se RestCoffee.

Někde za pultem ho vidím, jak mi mává ať jdu k němu a přitom se mračí. Zajímalo by mě co se stalo, ale dobře, to se jistě dozvím brzy. On nic neutají. Vše vyslepičí a nedává si pozor co říká ostatním. O sobě hodně výklada a hlavně se chlubí mě.

Jaká jsem úžasná a pracovita, šikovná holka. Upřímně? Jsem z něho šťastná. Opravdu je pro mě vlastním tátou. Jeho bratr mě vyhodil, Ian ho zase seřval za to, jak se to ke mně chovají. Že proč mě vyhodili, a podobně.

Díky němu, tu pořád jsem. Bez něho bych nevěděla kam dřív skočit. Byla jsem ještě dítě, poté co mě vypakovali. V takovém věku jsem ještě nevěděla se o sebe postarat. Teď mi je dvacet dva a před šesti lety, to bylo krutý.

Musela jsem si zvyknout na jinou školu, v které jsem neměla absolutně nikoho, protože jsem se strávila lidem. Zlomili mě natolik. Ze z žádnýma dalšími zrádcy, se nebudu bavit.

Poté přijel Nick a změnil se mi život. Po půl roce, co jsem bydlela v Torontu, můj nejlepší kamarád z dětství se rozhodl, že tu bude taky bydlet. No a potom, tušíte jak to bylo.

Po měsících jsme začali cítit něco víc a dali se dohromady.

„Co potřebuješ Iane?"

Zeptala jsem a on kývl ať jdu za ním, pěkně jsem ho sledovala, ať ho neztratím a došli jsme k jeho kanceláři.

„Chci si popovídat. Celý týden jsme spolu nebyli, chci nové drbičky od tebe, tak šup s tím. "

Pořád stejný, nikdy se nezmění, a ani nechci, mám ho ráda, takového jaký je.

„Co tvůj přítel například? "

„Můžeme se prosím bavit o něčem jiném, nechci o něm mluvit. "

Zamračil se a spustil.