Druhá šance

25

Nastal druhý den a já se chystám jet do nemocnice, chci být u jejího probuzení, chci ji ještě šeptat laskavé slůvka, které ji toužím říct. Moc se na ni těším, zase budeme spolu s dvojčátky.

Stále se z toho nemůžu vzpamatovat, jsem neustále jim okouzlen. Tak moc bych si je přál je pohladit a mít v náručí, všechny tři. Moji zlatíčka milované.

Že mluvím jako proslazený romantik? Tak vězte že budu, protože tím chci opravdu být, její oporou, jejím mužem, láskou na celý život.

Mám nespočet přání, a to je první ji udělat šťastnou, ona si to zaslouží, myslím že po celý jejího života, bylo zla dost. Nechci aby znovu omdlela. A jeden stres musím od ní držet dál.

Tu mrchu Jennu.

Zbývá mi se jenom převléknout. A můžu vyrazit z domů ven, odemknu si klíčem auto a nasednu na místo řidiče a jak je mým zvykem, pustím si k cestě hudbu. Mám vždycky pocit že cesta mi pak ubiha rychle a jsem tam natotata.

Zanedlouho jsem se blížil k cíli a zastavil na parkoviště a vylezl z vozidla. Zamkl jsem ho a šel docela rychlou chůzi, nemohl jsem otálet, jinak bych se k smrti nedočkal se ji znovu dotknout a znovu ji vidět.

Zeptal jsem se na recepci, kde leží Noah a jedna protivná baba mi s drzým tónem mi odpověděla na mojí otázku, proč jsou vždycky na recepci, tak nepříjemní lidi, akorát mi to kazí náladu. S troškou špetkou naštvanosti jsem se vydal za svoji láskou.

Vzal jsem to výtahem, protože nemíním šlapat schody až do sedmého patra. Ano až tak jsem občas línej. To je z jedná z věcí co na sebe nesnáším, mou lenost, takhle se někdy stáva že nechávám vše na poslední chvíli a já nestíhám.

Když výtah zastavil a otevřel se, hned na proti mně byl pokoj s číslem 50 a já tam vešel a nikdo tu nebyl, jen moje ležící Noah.

Posadil jsem se na židli a vzal ji za ruku a dal k zápěstím pusu a něžně jsem ho hladil a pořád neustále si ho přivinul do mých prstů, má tak malinkaté ruce, že se mi vejdou do celé mé velké dlaně. Celá je takhle drobounka. Pokud bude holčička po ní, určitě zdědí její výšku, bude to další moje malinká princezna. A její bratr bude určitě po mně.

Oba budou krásní děti a až nám dospějí, ještě víc skrasní.

Cítil jsem náhlý pohyb prstů a já začal maličko vnímat a zíral na ní, jak přihmouří svoje oči a poté je otevřela. Postavil jsem se a kleknul si na kolena a s úsměvem ji hladil po vlasech a nemohl uvěřit, že se teď probrala.

Vždyť se měla probudit až odpoledne, ale jsme rád, že se probudila tak brzy.

,,Miláčku. "

Řekl jsem to tak s plnou emocí, že jsem ji musel políbit na rty, lehce aby se náhodou neviděsila.

,,Nicku, co tu dělám? "

Chudák je zmatená.

,,Jsi v nemocnici."

Řekl jsem a pohladil ji po vlasech. Abych ji trochu uklidníl, protože byla trošku nervózní, ale po mých něžných dotyku se uvolnila.