Druhá šance

12

Noah

Den se proměnil v druhým a já jdu z nemocnice domu, miminko se zdá v pořádku a zbývají jen už tři dny a budu v krásném čtvrtém měsíci. Neustále si hladím bříško, ten pocit, že máte u sebe tohle štěstí je neskutečný.

Doktoři říkali ať si dám týden volno od práce, ať si odpočinu a nemám se namáhat.

Je hezké, jak si lidi o mě dělají starosti, věříte že někam patříte a oni si vás hýčkujou. Jenže tenhle to přehání.

Stojí zády s tašku a nenechá mě si ani sáhnout na kliku od dveří, vysvětlila jsem mu že mi tohle nemůže ublížit miminku.

Ale on jako vždy si myslí svý. Přesto to je milé gesto, snaží se a jde vidět jak mu záleží na mým odpuštění a mít se mnou dobrý vztah. Vše mi vynahradit.

Jenomže v sobě mám blokádu, přes kterou mi nejde tak moc mu věřit, všemu co dělá, nedokážu věřit. Pořád se ujišťuju a dávám to najevo.

A on to pozná a sklopí hlavu a smutně se začne držet dál ode mně. Je mi to hrozně líto, musí pochopit že i pro mě je to také těžké, dát mi čas si srovnat ty věci v hlavě.

Miluju ho, to se nezměnilo a přála bych si sním zase společně zažít ty krásné chvilky, upřímně mi to chybí.

Ta láska mi chybí, on mi chybí. Všechno co je spojeno s Nickem, je jako kdyby se mi rozpadl svět a jediný kdo mi zůstal v tomto světě je Nick. Který se ale vzdálil a já měla jen kamarádku a strejdu.

Láska je ztracená. Chci mu odpustit, nejde to, ještě je moc brzy, vždyť měsíc od našeho rozchodu se mi zdá jako věčnost. Pořád brečím jak ho chci zpátky a přitom to nemůže už vyjít. Mám v hlavě takový zmatek že nedokážu myslet.

,,Nicku, klika pro mě těžká není, můžu se hýbat jako normální zdravá žena, tak
mě nech, dělat věci jako je si uvařit a uklidit a ...."

Nedomluvila jsem protože mi skočil do řeči.

,,Ne, uklízet teda nebudeš, Jenna to za tebe chvíli vydrží, dal jsem ji před odjezdem kázání ať na tebe dává pozor a pokud se tobě něco stane, tak se od ní odstehuješ a..."

Teď jsem ho já přerušila jeho smíchem, je tak roztomilý, když se stará. Jo on takový byl vždycky. To na něm nejvíce miluju, ano myslí na sebe, ale ohledně mně, dělá cokoliv, abych byla šťastná.

,,Hele to není vtipný. "

Uchechtl se a hodil po mně polštář.

,,Proč se o mě tak moc bojíš? Vždyť už jsem v pořádku."

Sebrala jsem mu tašku a kráčela si to do pokoje, on samozřejmě vystřelil a hned se mi snažil ji vytrhnout, bohužel má smůlu, už jsem ji stačila vybalit dřív než mě stihl zastavit.

,,Tak a je to."

Řekla jsem si pro sebe a když jsem se otočila, stál tam muž se zamračeným pohledem a já ucukla, ty vole, musí mě lekat?

,,Panebože, chceš abych zase málem potratila."

Vydechla jsem a koukala na něho pořád vyděšeně. Překřížil si ruce a já udělala nevinný úsměv, a on to po mě zopakoval.

,,Spíš teď potratíš když budeš nosit těžké věci."

,,Hele, já to nechápu, předevčírem bys to dítě zabil a teď najednou na něm ti záleží. To Se jak stalo, že jsi změnil názor."

On se rozesmál a chytil mě kolem pasu a pohladil si moje už docela kulaté bříško. A přitáhl si mě k sobě, já zalapala po dechu, bože můj ten jeho dotyk, Chci víc, ale musíme krotit. Ale nejde to ovládnout.

Svou ruku přesunul na můj pas a otočil si mě k němu a svými rty, jsme se dotýkají a líbali, vznikl z toho procitěný polibek a já si ho za zátylek opřela na svoji hruď a vysadil mě kolem jeho boku a šel se mnou do ložnice.

,,Nicku, myslím že..."

Ale neposlouchal byl úplně zhypnotizovaný, snažila se ho odtáhnout, ale měl větší sílu než já.

,,Nicku, prosím, musíme přestat. "

Zase nic, ne já tohle nemůžu, co se to děje, vždyť by nebyl schopný mi ublížit tímto způsobem. Tak proč mě neposlouchá.

,,Nicku, ne dost!"

Dokázala jsem ho už odstrčit a on se vyděšeně podíval do mých oči a zatvařil se provinile. Zakryl si rukou pusu a já se zvedla a šla k němu blíž.

,,To nic, chápu že jsem ti chyběla a ty mě též, ale není to správné. "

On přikývl a objal mě, hladil mě po vlasech a zrychlení dýchal, jeho to opravdu mrzí, je vidět že se změnil.

,, No tak uklidni se, nic se nestalo. Hm?"

,,Promiň, já nevím co to do mě vyjelo. Já..."

,,To nic, pšš, netrap se tím. "

Stiskla jsem ho co nejpevněji a zkusila ho utěšit, nevěděla jsem že ho ten rozchod, úplně ztratil, ano mě taky, ale myslela jsem že mu je to jedno.

,,Co to tvoje mamka, má se pořád dobře."

Zabočila jsem na jiné téma a v jeho očích se vmíchála bolest, řekla jsem něco špatně? Něco se ji snad stalo? Ach bože kolik toho nevím, a to jsme se měsíc neviděli.

,,Stalo se jí něco? "

Přikývl hlavou a já zůstala opařena, když jsem viděla jeho slzy na krajíčku a šel si sednout na sedačku. A sedla vedle něj.

,,Měla leukémii, nešlo zachránit. "

Zděšeně jsem si zakryla pusu a nemohla uvěřit svým vlastním uším.

,,Kdy umřela. "

,,Před měsícem, hned po té co jsme se rozešli. Měla jen týden na doživotí. "

,,Nicku."

Rozbrečel se a já ho znova vzala do náruče, kolem mě si odmítal paže kolem krku a opřel si hlavu o mé rameno. Je mi to hrozně líto, vím moc dobře, jak ho táta opustil a byl na všechno sám s jeho matkou.

Měl malou sestru o kterou se musel postarat, protože jeho otec ae ji vůbec nevěnoval a zavrhl je. Nechápu jak tohle mohl jim udělat.

Nick měl dokonalou rodinu, dokud jeho otec nezačal být na jeho matku hnusný, občas ji při hrubě škrtil končetiny, byl agresivní a to jen proto, že podvedl Vanessu.

Cítil vinu a tu si vybijel na Vanessu. Měla jsem ho taky ráda, ale pak, se mi vytvořil obrázek mých rodičů, a nemohla mu odpustit. Protože ke mně se vždy choval v pohodě, Brával mě na výlety stejně jako od Jenny táta,

Zklamal mě, myslela jsem že je jinej.

Dnes je trochu kratší, ale nebojte budou delší, jen něco si chci nechat na příště. Doufám že se kapitola líbila.