Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 6

/1. září, 1989/

Katina nová uniforma do Bradavic jí perfektně pasovala. Látka byla příjemná na kůži, byla dlouhá tak, jak si ji představovala. Navíc, Kat pořád neměla dostatečně světa, který byl kolem ní.

Rychle hodila svůj hřeben do kufru plný věcí, který už měl její iniciály KJ napsány ve velkém, zlatém písmu vepředu. Kat navíc vedle toho nakreslila usměvavý obličej, aby opravdu poznala, že je to její. Všechny její knihy byly na dně kufru, stejně tak i její dalekohled, kotlík, přísady do lektvarů, náhradní uniforma a lahvičky. Kat si zapakovala i foto album, jen aby měla na svou rodinu vzpomínky.

„Katherine!" zavolala její máma o patro níž v jejich domě - nebo panské sídlo, jak tomu Tara říkala. „Katherine, budeme odjíždět za dvacet minut! Připrav se!"

Kat se otočila ke dveřím, ale přestože byly zavřené, zaječela zpátky, „Jo, mami!"

Do své tašky Kat uložila další knížky, nějaké klasické anglické. Kniha Legendy kouzelného světa; Dvacáté století tam také seděla. Měla zabalenou velkou svačinu, lahev plnou vody a její kouzelné peníze. Pro jistotu si zapakovala i mudlovské peníze (naučila se, že tak se říká lidem, co neumí kouzlit) a doufala, že si je může ještě někdy rozměnit na galeony a koupit si další knihy. To jí přivedlo na nápad, že si chce koupit nebo někde dostat knihu o kouzelném sportu, famfrpálu. Doufala, že v Bradavicích bude obrovská knihovna.

Amabel, Katina nová kočka, seděla na její posteli. Koukala na Kat s jejími nebesky modrýma očima jak tak chodila po jejím obrovském pokoji, pakovala a házela věci do svých tašek. Zamňoukala, což dostalo Katherininu pozornost.

Kat přikývla, a vzpomněla si. Převlékla se ze své uniformy a úhledně ji složila do kufru. Pak si natáhla své mudlovské oblečení.

„Tak pojď, Amabel, je čas jet na výlet." pověděla kočce a vzala ji do svých rukou. Přešla pokoj a položila Amabel do jejího košíku, kde zvířátko ihned zase usnulo.

Budoucí žákyně Bradavic vzala svůj kufr, hodila si tašku přes rameno a Amabel v jejím košíku vzala do ruky. Pak se vydala dolů ze schodů.

Cesta na nádraží King's Cross byla tichá a Kat cítila, jak nervozita v autě stoupala každou sekundou. Kat věděla, že její rodiče byli proti, aby jela sama studovat do Bradavic. Jednou, když nemohla spát, se šla do kuchyně napít a slyšela, jak se pan a paní Juanesovi baví o tom, že se jim nelíbil nápad, že jejich jediná dcera sama pojede na rok studovat do Skotska, do nějakého hradu plného lidí, které nezná a aby byla vyučována kouzelníky a čarodějkami nějaké čáry. Kat si myslela, že nechtěli, aby byla jiná, než oni. To akorát udělalo nervozitu ještě stoupnout.

Konečně dorazili a Kat vyskočila z auta, jak nejrychleji mohla. S Amabel a taškou v ruce doslova vlétla do budovy nádraží a nechala své rodiče, aby se postarali o její kufr.

Pohlédla na lístek, který dostala. Pohlédla na něj s úsměvem, ale ten brzo zmizel.

Nástupiště devět a tři čtvrtě.

Něco bylo špatně. Jak to, že si toho Kat nevšimla dřív? Žádné takové nástupiště přece na King's Cross nebylo! Kat si pamatovala, jak jí Brumbál říkal něco, jak se dostat na nástupiště, ale to bylo už před měsícem! Katherinina mysl prostě tak dobře nefungovala.

„Máš nějaký problém, zlatíčko?" zeptala se paní Juanesová. To byl další problém. Její rodiče jí nikdy neříkali jinak než Katherine nebo zlatíčko. Neměli rádi přezdívku Kat, kterou si Kat dala v první třídě s Tarou, a to vedlo k celému důvodu, proč Juanesovi neměli moc rádi Taru.