Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 2 8

/15. listopadu, 1994/

,,Taro, první úkolem jsou draci."

Taru zamrazilo. Draci? O nich se dokonce ani ona neučila! Jak má Harrymu pomoci, když o těchto tvorech nic neví?

,,Harry, máme problém." řekla. ,,A to dost velký."

Harry protočil očima, jako kdyby to, co Tara řekla, dávno věděl. ,,Máme si navzájem pomáhat. Tak prosím vymysli něco, co mi pomůže draka nějak porazit. Nějaká kouzla, lektvary, cokoliv! Musíš alespoň něco vědět! První úkol je už zítra!"

Tara rychle přikývla a podržela se za hlavu, zatímco si za ucho strkala pár pramenů zrzavých vlasů, které jí spadly přes oči. Musela jednat rychle. ,,Po obědě mám hodinu s Hagridem," rozhodla nakonec. ,,Nějak nenápadně se ho zeptám, co o nich ví a jak se jim ubránit. Zrovna on by to vědět měl, tak budeme doufat."

,,Hele, jestli se něco dozvíš, sejdeme se dneska po večeři v knihovně." domluvil Harry.

,,Dobře. Já teď ale musím jít." řekla Tara a přehodila si svou tašku přes rameno a svetr si uvázala kolem pasu. Zahleděla se k východu z nádvoří a spatřila Diggoryho a jeho kamarády, jak se něčemu smějí. Jakmile Taru spatřili, že se na ně dívá, začali na ní ukazovat, smát se a jeden z nich po ní dokonce hodil jednu z jejich broží, kde byl její a Harryho obličej a kolem toho napsáno Potterovi smrdí. Tara zrudla jako rajče a už se chystala po dotyčném skočit, když ji Harry chytl za ruku a zatáhl zpátky.

,,To ti nepomůže," řekl, když ji pustil. ,,Ale věř mi, když zítra vymyslíme něco skvělého, natřeme jim to." Harry se ušklíbl tak, jak ho Tara nikdy neviděla se usmívat. ,,Ukážeme jim, čeho jsou Tara a Harry Potterovi schopní."

*

/15. listopadu, 1994/

Tara pak celý oběd přemýšlela o něčem, co by Harrymu mohlo proti drakovi pomoct. Podle toho, jak viděla ostatní šampióny, si byla jistá, že Madam Maxime a Karkarov jim dají alespoň nějakou nápovědu. Tara ji měla od Harryho a doufala, že nebyl tak nemožný a řekl to i Diggorymu. A i kdyby, s jeho známkami si Tara byla jistá, že by něco vymyslel.

,,Ahoj Taro," pozdravila ji Talia a přisedla si vedle ní. ,,Kde jsi včera byla? Přišel za mnou Fred, a ptal se, jak to, že jsi se s ním včera nesešla venku. Prý ti chtěl něco ukázat s tou obrovskou sépií. Doufám, že si ji neochočili."

Tara se plácla do hlavy. ,,Proboha! Já na to úplně zapomněla! Dodělávala jsem úkol z lektvarů a pak jsem si šla odpočinout a asi jsem usnula... to by vysvětlovalo to, proč jsem se rána probudila v oblečení."

,,Ale to je jedno," řekla Talia a nandala si na talíř koláč. ,,Taky říkal, že ti chtěl něco ukázat na famfrpálovém hřišti... Nevím, jestli tě chtěl dostat na koště nebo jestli chtěl, abys ho sledovala, jak tam létá... nebo jestli ti chtěl dát nějaký dárek na povzbuzení nebo uklidnění nebo pusu..."

,,Talio!"

,,Ale spíš dávám přednost tomu koštěti," pokračovala Talia, jako kdyby Taru neslyšela. ,,Protože se smál jako kdyby něco chystal, a já už jsem ho viděla se takhle tvářit, a tak vypadal zklamaně, jako kdyby se něco geniálního nepovedlo, a takovou emoci jsem na jeho tváři taky už párkrát viděla-"

,,Talio!"

,,Ano?"

,,Říkala jsi, že mě chtěl dostat na koště?" zeptala se Tara a hned se jí udělalo špatně při pouhém pomyšlení na výšku a ten létající objekt.