We All Go To Hell [Frerard FF]

I Just Want To Try To Fight

Takže... jsem se odhodlala psát příběh.. :) To mě teda zajímá, jak tohle dopadne :D Nemám ani tušení, jak bude dlouhý :D

Podobný nápad jsem měla v hlavě už dlouho a tohle mi přijde jako vcelku fajn způsob, jak ho použít :)

Vedle Franka a Gerarda se v příběhu objeví i lidé jako Oli, Andy atd. :) :D

Chci poprosit, abyste nic nebrali doslova! Pochybuji, že Oli v mládí okrádal lidi xD Stejně tak si nemyslím, že Vic se oblékal jako Andy a takové další detaily :D Všechno je to jen fikce :D

Taky je možné, že se tu objeví i jiné shipy, ale nic není jisté a pokud ano tak pravděpodobně jen náznakově >.<

Em... asi to nebudu protahovat.

Chtěl bych povědět svůj příběh. Ale přestože to bude můj příběh, bude se také hodně točit kolem někoho jiného. Protože on vlastní kus mojí duše, bez něj bych žil jen napůl.

Už je to pár let, co jsem se stal také padlým andělem. Věřím, že takhle nebudeme žít navždy. A doufám, že jednou dokážeme všem, kteří nás chtěli srazit na kolena, že my jsme silnější. Že my vydrželi. Ne oni. Ale ze všeho nejvíce si přeji, abychom jednou pomáhali všem, kteří se cítili jako my.

Celé to začalo v mých osmnácti. Libuji si v černé barvě a temné tématice, mou vášní je hra na kytaru. Moje rodina to v drastickém měřítku neschvalovala. A tak mě, jakmile to jen šlo, doslova vykázala z domova. Pamatuji si to celé, jako by se to stalo teprve nedávno...

Kráčel jsem tichými ulicemi města zahalených ve tmě, občas osvětlené oranžovým světlem lampy. Chladný vzduch mě štípal do nosu, třásl jsem se. Byl jsem sám a ztracený. Neměl jsem kde žít, jak žít, z čeho žít, ani proč žít. Takže jsem jednoduše šel a snažil se zapomenout na to, že nedaleko odtud je jeden vysoký most a jedna hluboká řeka...

Vtom jsem ucítil cosi ostrého a chladného na krku. Krve by se ve mně nedořezal. Náhle jako by se mi vrátila chuť do života. Hlavou mi blesklo: "Tak... a teď umřu." Ale něco mi nedovolilo si to připustit. Chci ještě zůstat, chci se aspoň pokusit bojovat!

Tichem noci se ke mně z dálky donesl zvuk klapajících podrážek. Bohužel totéž slyšel i útočník. Strhl mě prudce do jedné postraní uličky a praštil se mnou o dlaždice. Ucítil jsem tupou bolest a zrak se mi zamlžil. Jen velmi rozostřeně jsem nad sebou viděl dlouhé, černé, rozčepýřené vlasy.

Probudil jsem se na čemsi relativně měkkém. "Jsem mrtvý?" pomyslel jsem si, ale vzápětí jsem pocítil bolest, a i když se trochu lišila od té předešlé, stále nebyla příliš příjemná. Posadil jsem se a se zasyčením nahmatal postižené místo, čímž byl týl.

Až v ten moment jsem otevřel oči a spatřil kolem skupinku kluků přibližně stejně starých jako já. Ale nebyli obyčejní, ne to rozhodně ne. Všechny jsem je přelétl pohledem a ač vypadali sebezajímavěji u nikoho jsem se nezdržel dlouho. Ale tehdy jsem ho uviděl.

Nikdo jiný by neřekl, že se od nich příliš lišil. Snad jen barvou vlasů. Měl je rudě obarvené. Ale něco... něco mě na něm učarovalo. Asi to byl ten jeho pohled nebo možná jeho oči. Byly... ani dnes nedokážu slovy vyjádřit jaké jsou, ale myslím, že nejvíce to vystihuje pojem 'hluboké'. Plné života a zároveň smrti. Plné radosti i žalu. Plné zvědavosti i znuděnosti. Tak se na mě díval.

"Uuuf." vyrušil mě z jeho kouzla hlas jednoho z nich. Rychle jsem se otočil za původcem hlasu. Byl vysoký, černovlasý a měl oči modré jako nebe. Ale neměly v sobě ani zdaleka tak osobitou jiskru. "Já se bál, že se fakt neprobereš! Hele promiň za tu ránu. Pořád to bolí? Jo a jsem Andy. Biersack. Nebo Six jak chceš." No jistě, už ho poznávám! Ty vlasy! To on mě napadl.

Opatrně jsem mu podal ruku a zamumlal: "Iero... Frank Iero." Postupně se mi představili všichni. "No teda chlape, Andy tě pořádně zřídil. Neřes ho je to debil. Jsem Christian Coma ale říkej mi CC ok?" "Drž hubu CC!" zařehtal se Andy a praštil ho do ramene. "Oliver Sykes." "Ahoj, jsem Vic." "Doufám, že se tu zdržíš, vypadáš sympaticky. Jmenuju se Ronnie Radke."

Až doteď jsem stále seděl na té rozvrzané posteli a vůbec mi to nepřišlo zvláštní. Jenže přicházel poslední, kdo se mi měl představit. Pomalu jsem se postavil. Chvíli na mě jen koukal. Prohrábl si rukou vlasy a nakonec se představil a i jeho hlas byl plný těch záhadných kontrastů: "Gerard. Gerard Way." Podal mi ruku a já ji stisknul. Celý ten moment byl tak zvláštní a nenahraditelný, že jsem ani nevnímal, jak na nás ostatní divně koukají.

A teď když nad tím tak uvažuji, už z toho, jak se každý představil bylo jasné jako jsou to osobnosti. Třeba takový Andy. Dokázal si udělat prdel i ze smrti vlastní babičky. S CCem se věčně pošťuchovali. Oliver byl zase ten drsňák. To on plánoval všechny ty výpravy a krádeže. A Gerard... Byl samotářský. Samotářský, přestože byl mezi svými.

Rozhlédl jsem se znovu a tentokrát po pokoji. Bylo zde přítmí, takže jsem poznával opravdu hodně málo. "Kde... kde to jsem?"

Budu vděčná za každičkou reakci, kterou mi dáte! <3