We All Go To Hell [Frerard FF]

You are my only friend

Takže... včera večer jsem si zlomila palec *clap clap clap* ... Tři týdny budu kulhat jako kretén! xD Ale má to jednu výhodu jménem Omluvenka z tělocviku :33 Doufám, že nejsem jediná, kdo naprosto nenávidí tuhle hodinu plnou šikanování nemotornejch parchantů jako jsem já :$ Nikdy jsem nepochopila ty, co se na tohle mučení těší xD

Ne fajn nikoho to nezajímá, já vím, jen čtětee >.<

(A k fotce v médiích: Bože podívejte na ten Frankův pohled!!!! <3 *umírá*)

(A taky se omlouvám, že je takhle kapitola trochu nudná, ale příště to bude lepší :/ )

Málem jsem vrazil do Gerarda, když se zastavil, jak jsem byl ponořený do svých myšlenek. Ukázalo se, že zastavil právě kvůli mně.

Malou chvilku se na mě nejistě díval.
"Franku... já jsem ti chtěl jen poděkovat... myslím za včerejšek..."
Trochu mě to překvapilo.
"To je v pohodě, Gee. Nic to nebylo."
"B-bylo, chci říct... Jsi můj jediný přítel..."
Sklopil hlavu, trochu jsem se usmál.
"To není pravda, Gee. Co kluci?"
"Ne... s nikým jsem si ještě nemohl tak otevřeně povídat. Jen s tebou. Já vím, že je to sobecké říkat, když pro tebe je to nepřízeň osudu, ale jsem rád, že ses sem dostal... že jsi tu se mnou."
Vlastně je to přesně naopak, Gee. Ušklíbl jsem se. "Ne, Gee, stokrát radši jsem tu, než abych doma bydlel s rodiči."

***

Pozdější konverzace se odvíjela už mnohem uvolněneji. Když jsem nad tím přemýšlel, viděl jsem, že má pravdu. Ani já si vlastně dosud nikdy takhle s nikým nepromluvil. Řeč nestála, pokud jsme sami nechtěli. Takže jsme mluvili, dokud jsme v dálce nezahlédli nějakého zbloudilce, který měl dnes tu smůlu a bude okraden o peníze.

Vlastně právě jsme se vraceli s poměrně slušným úlovkem zpátky do domu. Měli jsme oba skvělou náladu, protože to celé byla celkem zábava.

Jenže najednou nám někdo zkřížil cestu. A nebyl to člověk. Bylo to štěně. Malinké rozkošné štěňátko.

"Gee!" vyjekl jsem nadšeně jako malé dítě. "Gee! Gee, podívej na to!" kvílel jsem. Je tak roztomilé! Huňaťoučké! Přišel jsem blíž a přidřepl si. Po chvilce se přiblížilo a nechalo se pohladit. "Odkud ses zatoulalo?" Vůbec jsem nevnímal, že můj hlas je asi tak o tři oktávy vyšší než obvykle.

Opatrně jsem ho vzal do náruče a přitiskl tvář do jeho srsti. Je tak strašně roztomilé! Otočil jsem se na Gerarda. Zpola se culil a zpola pohled říkající 'Co to k čertu ten vůl dělá?'

"Gee, vezmeme ho sebou!" vykvíkl jsem.
Usmál se, ale zavrtěl hlavou. "Nemůžeme Frankie. Podívej, jak je čistý, někomu patří."
"Ne, teď bude moje! A budu se o něj starat! Gee, prosím!"
"To nejde! Polož ho tady!"
"No tak! Vážně se o něj budu starat!"
Tohle trochu připomíná hádku dítěte s matkou ve zmerixu...

"Tohle nemůžeš Franku." řekl už přísně Gerard. Svěsil jsem hlavu a zamumlal: "Ale já ho nepustím." Gerard si dlouze povzdechl a na chvíli nastalo.

"Dobře, uděláme to takhle," prohlásil a já zvedl hlavu, "Položíš ho na zem. Když půjde za mnou, necháme ho tady, když za tebou, půjde s námi."

S úsměvem jsem přikývl. Jsem si jistý, že ke mně dokonce přiběhne.

Jenže když jsem ho položil na zem, sedl si a střídavě se díval na mě a na Gerarda. Začali jsme na něj volat a ukazovat, ale nereagoval na to. Možná byl chudáček zmatený, protože tu stáli dva lidi a on nevěděl, koho si vybrat.

Čekali jsme docela dlouho a štěňátko se nakonec zvedlo a odběhlo. "Takže je to remíza!" vyhrkl Gerard, popadl mě za zápěstí a táhl tu hromádku neštěstí - to jsem já - pryč.

***

Vevnitř už byli všichni. Pravděpodobně jsme se zdrželi kvůli té chlupaté překrásné věcičce. Ne, že bych si stěžoval.

Položili jsme peníze na stůl, ale vlastně jsme to ani nemuseli dělat, protože jsme byli hned vykázáni na nákup. Oli to obhájil tak, že jsme došli naposledy a jiný způsob, jak to rozhodnout ho zrovna nenapadl, takže máme smůlu. A tak jsme šli.

Gerarda to tak štvalo, že plánoval, že mu nekoupí Snickersku, kterou si vyžádal a já ho nakonec uklidnil tak, že jsem vzal ještě Snickersku navíc a tou mu zacpal pusu. Zbytek cesty spokojeně jen spokojeně přežvykoval a už mu nevadilo, že žádná pomsta na Oliverovi vykonána nebude.

Dokázal bych na něj civět celý den. Když se takhle usmíval, vypadal jako... mufin. Ale to už jsem vlastně říkal. Mufin. Nemohl jsem si pomoci a občas mi myšlenka sklouzla k tomu, jestli jeho rty chutnají jako to čokoládové těsto.

Byl jsem na sebe rozčilený. Chudák Gerard ani neví, jak o něm přemýšlím. Kdyby uměl číst moji mysl, nikdy by mi neřekl něco podobného jako ráno. O to důležitější je se ovládat a neprojevovat se stále. Vlastně už teď by mohl něco tušit...