We All Go To Hell [Frerard FF]

Why is he crying?

Neušel jsem přespříliš daleko, jen na kraj čtvrti, především protože jsem byl hodně unavený. Zalezl jsem tedy do průjezdu do dvora jednoho z dalších opuštěných domů, kterými je tahle část města pověstná. Lehl jsem si, hlavu položil na batoh a za chvíli jsem tvrdě spal.

***

"Franku! Franku! Kde jsi?! Fraaankuuu! Jsi tu někde?! Franku!"

Otevřel jsem rychle oči. Ten hlas bych poznal vždycky. Popadl jsem svoje věci a schoval se ve stínu u vstupu do domu. Právě čas. Gerard tudy právě proběhl směrem do onoho dvora a mě si nevšiml.

Čekal jsem. Pořád neodcházel. Opatrně jsem vylezl ze stínu, abych nakoukl, jestli třeba neodešel nějakým postranním vchodem.

Jenže tam pořád byl. Seděl na dřevěných paletách a potom mi došlo, že pláče.

Chtěl jsem utéct, teď bych měl šanci nepozorovaně proklouznout. Ale... já to nezvládl. Měl jsem přece odejít, aby se smál. Tak proč pláče?

Proč pláče?

Co mám sakra dělat? Nechci ho vidět plakat. Nechci, aby byl nešťastný. Ale totálně mu ničím život.

Otočil jsem a pomalu se odtud plížil.

"Hej! Stůj! Co tu děláš?!" zavolal na mě. Ztuhl jsem. Všiml si mě. Ale ještě mě přece nemohl poznat. Jsem v příšeří a otočený zády k němu. Můžu mu ještě stihnout utéct. Věci bych tu nechal a pak se pro ně vrátil. Ale musím to stihnout.

Rozběhl jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal. Slyšel jsem, jak se Gerard pustil za mnou. Vstoupil jsem pod sluneční světlo.

"Stůj! Franku!"

Zrychlil jsem ještě více a prudce zabočil do jedné z postranních uliček. Ta navazovala na změt dalších. Za chvíli jsem mu unikl.

Vyčerpaně jsem se posadil ke zdi a vydýchával.

"Franku!" byl docela blízko, ale neměl šanci mě mezi domy najít. Bylo to tu trochu jako nějaké bludiště.

"Franku, prosím tohle mi nedělej!" zněl tak zoufale.

Prostě běž domů, Gee. Nechápeš? Se mnou to nemá cenu.

"Franku, vylez, prosím!" naříkal.

A pak jsem neslyšel nic jiného než jeho vzlyky. Jako by odmítal odejít.

Já nemůžu.

Zhluboka jsem se nadechl a vykročil za ním.

***

Držel mě tak pevně za zápěstí, až jsem málem brečel bolestí. Otevřel dveře očividně už zase našeho pokoje a strčil mě dovnitř, jako by mě snad vedl do nějaké smradlavé cely, ve které strávím zbytek svého života. A strčil mě tak prudce, že jsem klopýtl, spadl na matraci a praštil se hlavou o stěnu.

Zvedl jsem pohled zpátky k němu. Čekal jsem, co řekne, nedokázal jsem z jeho pohledu pořádně vyčíst, co si teď myslí. Byla to směsice vzteku, smutku a zklamání.

"Proč jsi kurva udrhal?" zněl docela nabroušeně.
"Já nevím..." vydechl jsem.
"Ale víš sakra, nedělal bys to jen tak!" zvýšil hlas.
"Nechci tu být."
"Proč?!"
"Vždyť je to tak lepší nebo ne?"
"A jak by to mohlo být doprdele lepší?! Jak ses mohl jen tak sebrat a zmizet, Franku?!"

Pootevřel jsem pusu, ale najednou jsem nevěděl co říct.

"Gerarde..." nadechl jsem se a tím mi došla slova.
"Já... dobře, omlouvám se za to ráno, já jen nechtěl... promiň, já nechci... ne, že by to byla tvoje vina, já jen... Sakra Franku, já tě miluju, prosím nechoď pryč!"

Zůstal jsem na něj jen koukat neschopen mu na to odpovědět. Vlastně jsem netušil, co si mám myslet. Měl jsem pocit, že si ze mě střílí.

"Frankie, řekni něco." zakňučel zoufale, když se na nejméně minutu rozhostilo ticho.
"Já... já, ale nevím co." dostal jsem ze sebe.

Gerard chvíli mlčel a s nadějí koukal, jestli je to opravdu všechno, co mu povím. A když viděl, že to je opravdu všechno, přišel blíž.

"Tak mlč, pokud chceš." usmál se a vtom se vpil do mých rtů.

"Gee, miluju tě." šeptl jsem a pohladil ho po vlasech.