We All Go To Hell [Frerard FF]

And we will be friends

Vrátili jsme se z výpravy. Vlastně jsem nic moc nedělal a ani si nestěžuji. Souhlasil jsem s kluky, že bych se měl nejdřív jen dívat. Potkali jsme dva lidi, dohromady měli něco kolem 1 300 korun. \Lidi sice se tohle neděje v ČR, ale já ani nevím, kde přesně se tohle děje, takže ať tam mají měnu jakoukoli, přepočítejme to na koruny ok? :D\ To si myslím, že je slušné. Podle toho, co přinesou ostatní.

V domě už byl Andy a Gee. "Tak kolik?" zavolal Andy. Ronnie hodil na stolek bankovky k těm, které sem položili oni. Andy si sedl, vzal peníze, přepočítal to a řekl: "Dohromady 2 900, to je slušný." "Bude i na cigarety?" ozval se Gee. "Možná," pokrčil rameny, "podle toho, jak se pochlapí Oli s Vicem." Opřel se hluboce do křesla, usmál se na něj a podotknul: "Ale vypadá to nadějně."

Za deset minut se objevili i oni. "Sorry, zašli jsme si trochu dál, dneska bylo nějak rušno." odfrkl Oli a přihrál peníze Andymu. "4 200!" zazubil se, "To ti na cigára zbyde." Gerard se ušklíbl. Následovalo dohadování, kdo půjde něco koupit. Nikomu se nechtělo, jen Gee se vehementně hlásil, že půjde, aby mu zase nekoupili špatný cigarety.

CC mi šeptem vysvětlil, že nakupovat se vždycky chodí do večerek, protože tam nemají takový kamerový systém, ale pořád je tu riziko, že je někdo pozná, proto se od toho úkolu každý drží dál. "Proč nejde jen Gerard?" zeptal jsem se potichu, ale zalitoval jsem. To bych vážně dopustil, aby se tam vydal sám? "Ne, to nejde. Vždycky jdou aspoň dva, to rozhodl Oli. A má pravdu, kdyby se něco podělalo, je větší šance, že se z toho dostanem." Kývl jsem, abych mu dal najevo, že chápu a čekal. Nakonec se rozhodl Oli. "Ale příště už jde někdo jinej!" ušklíbl se a oba za chvíli zmizeli za dveřmi.

***

Ještě chvíli se dole debatovalo, ale já se po chvilce odpojil. Byl jsem utahaný, protože jsem nebyl zvyklý tak dlouho stát na nohou. Vešel jsem do našeho pokoje, zkopl boty a sundal si mikinu. Vzápětí jsem si ji na sebe ale znovu natáhl. Byla tu zima, jak se tu nevytápělo. Ale taky se ve vzduchu vznášel takový nepříjemný puch, takže jsem otevřel okno navzdory riziku, že tu bude ještě chladněji.

Musel jsem se naklonit přes stůl. Jakmile jsem vpustil mrazivý vzduch do místnosti, všiml jsem si něčeho na pracovní desce. Byl to... byl to deník.

Ano jistojistě to byl deník. Písmo v něm bylo roztržité a neupravené. Jaksi... vzteklé. Posadil jsem se na židli a naklonil jsem se k němu... Franku přestaň. Franku! Co to děláš?!

Zase se mi o něm zdálo! Já to tak nenávidím! Už mě to sere, tohle celé a vůbec mohl si za to sám! Neměl mě rád stejně jako všichni! Už ho v životě nechci potkat! Proč se to zas vrátilo?! Zajímavé, zrovna když si sem nakráčel ten idiot Iero!

Polkl jsem. Bodlo mě u srdce a málem by mi i uklouzla slza, ale rychle jsem zamrkal a četl dál. Uvědomil jsem si, že s novým odstavcem je rukopis daleko klidnější a rozvážnější.

Ne... takhle bych mluvit neměl. On za to nemůže, bude to náhoda. Franka mám rád. Za tu dobu... Chci říct, nikomu jsem tak nevěřil. Děsí mě to. Chtěl bych ho nenávidět, vím, že mě nikdo rád nemá. Jsem jen pošahanej šílenec. Jde o to, že mu stejně dojde, že se mnou nemá cenu se ani bavit. Ale cítím... se jako bych měl kamaráda. Jde o to, že se děje něco, co se ještě nedělo: Vždycky když jsem s ním, tak to celé ustává. A já se poprvé cítím jako bych opravdu žil. Ne jen vstal z hrobu, ale žil a dýchal a smál se. Vím, že jsem na něj byl vzteklý. Došlo mi to pozdě. Jenže ani teď bych mu to neřekl. Nikdy mu to neřeknu. Nemá, jak se to dozvědět. A tak to celé zachráním a budeme kamarádi. Doufám...

-Gerarde, Gerarde... vážně máš pocit, že tohle vyjde? Nesnáší tě každý, na koho jsi narazil. I tvoje nebohá matka měla tu smůlu, že ses jí narodil zrovna ty.

Navzdory tomu to zkusím. Franka jen tak nenechám. Nevím, co se děje, ale něco se děje a já chci pochopit, co to je.