We All Go To Hell [Frerard FF]

It's okay

Takže další díl s kawaii mufinovým Gerardem :33 Doufám, že se bude líbit xD

(Btw tenhle obrázek mě dohání k pláči :'( )

Dalších pár dní probíhalo poměrně poklidně. Na výpravy jsme zatím nevyráželi, protože jsme měli nadobu neurčitou všeho dost.

Mezi kluky byla vždycky zábava, ale když jsem byl s Gerardem v našem pokoji, nebylo tomu jinak. Smáli jsme se spolu, rozuměli jsme si, jako bychom se znali od narození. Byl jsem s ním tak šťastný a tak spokojený.

Někde vzadu v hlavě jsem moc dobře věděl, že tahle dobrá nálada mi dlouho nevydrží, protože jsem si byl jistý, že jednou, až budu psychicky slabý, se na mě vrhna ta myšlenka, že nikdy od Gerarda něco jako lásku nedostanu, jako virus a dočista mě pohltí. Věděl jsem to. Ale nepřemýšlel jsem nad tím, protože tím bych si svůj konec jen přiblížil. Zatím jsem byl šťastný a šťastným jsem chtěl zůstat.

Občas, když jsme vybuchli v záchvat smíchu jako dva malí kluci, občas jsem se zahleděl, jak je veselý společně se mnou a v tom zasnění jsem se přestal smát a v ty chvíle jsem měl chuť ho objat a už nikdy ho nepustit až do své smrti, ať už by byla za pár sekund nebo za sto let. A potom se pokaždé i Gerard přestal svíjet a usmál se na mě s takovými dolíčky a v ty momenty mi připomínal, sám ani nevím proč, čokoládový mufin. Takový ten nadýchaný a sladký mufin v hnědém košíčku s kousky sušenky na vršku. A při té představě jsem se začal usmívat stále více a více a najednou jsme zase byli na začátku.

Dokonce přestože jsem moc dobře věděl, co k Geemu cítím, ba každou sekundou s ním to bylo silnější a silnější, žádné noční můry se mi nezdály a já spal tvrdě a spokojeně.

Přestože věci kolem mě nebyly perfektní, cítil jsem se nejúžasněji za celý svůj život. Círil jsem, že jsem plný takové hřejivé energie, která mi tvořila úsměv na tváři. Jako by uvnitř mě začalo plát nějaké světlo, které tam doteď nikdy nebylo. Myslel jsem jen na tuhle chvíli, neměl jsem potřebu uvažovat, co bude dál, jen jsem se cítil, jako že žiju, tady, teď a jen jednou.

Nepřemýšlel jsem, proč tomu tak je, ale vlastně jsem věděl, že nemůže být jiného důvodu než Gerarda. On byl někdo... tak tajemný, ale tak kouzelný.

Tolik jsem se nad tím vším zamyslel, až jsem se zase zapomněl smát a teď na něj zase jen mlčky hledím zasněnýma očima. Zase se na mě podíval tím mufinovým pohledem a já mu úsměv oplatil. Koutky se mu roztáhly ještě více a já už musel ukázat zuby, cítil jsem, jak se uculuji.

Najednou po mně skočil a povalil mě na postel. "Hahaha-G-gee! C-hah-co děláš?! Pu-pusť měěě!" začal jsem vřískat, když mě s ďábelským potutelným smíchem začal lechtat. "G-gerardeee!" zaúpěl jsem, což znělo v kombinaci s nezastavitelným řehotem docela k pokukání, "Pro-sím, u-už dost!" Myslel jsem, že si vyrvu svaly v koutcích a taky, že to nevydrží můj močový měchýř.

"Za co?" uculil se. "C-cokoliv!"

Přestal a než jsem se stačil vzpamatovat, objímal mě tak pevně jako snad nikdy předtím. Ležel nade mnou, pevně mě svíral a vlepil mi pusu na tvář. Cítil jsem, jak červenám, ale to objetí jsem mu oplatil a přitulil se k němu.

Kéž by tohle trvalo věčnost. Ale netrvalo. Nemohlo trvat. Uplynulo to mnohem rychleji, než bych chtěl.

Odtáhl se ode mě a zase se vzepřel na rukách. Usmíval se, ale už to nebyl ten mufinovský úsměv, byl jiný... svým způsobem smutný. "Řekl jsi cokoliv." šeptl. Kývl jsem, natáhl ruku a jemně mu prohrábl vlasy.

Jen pár sekund jsem cítil jeho kadeře mezi prsty. Jako by pochopil, co se děje, rychle se posadil a vstal. Sedl jsem si taky a pozoroval, jak šplhá po žebříku na svou postel.

Chvíli jsem sledoval, jak bez jediného cuku ve tváři kouká do stropu. "Promiň." vypadlo ze mě. Otočil se na bok ke stěně popsané jeho rukou a zamumlal: "To je v pohodě."

Ale já věděl, že to není v pohodě.