We All Go To Hell [Frerard FF]

I don't know

Podíval jsem se hluboko do jeho očí. Naleznu v nich to správné? Viděl jsem jen chladnou odhodlanost slyšet odpověď. Mohl jsem lhát. Mohl jsem říci tisíce slov, které by zněly, jako bych to věděl. Ale já nevěděl nic.

"Nevím." usmál jsem se na něj. Zorničky se mu rozšířily překvapením, ale vzápětí se zase zklidnily.
"Ne?"
"Ne. Nemám tušení, Gerarde."
Kouř cigaret.
Chladný vzduch.
Večerní ticho.
Naše ticho.

"Gerarde?"
"Ano?"
"Máš přátele?"

A v ten moment utichlo úplně všechno. Nikde žádný zvuk, bylo to nepřirozené a děsivé. Gerard koukal na oblohu, na které se vynořily první hvězdy.

"Ne." Kupodivu nezněl smutně. V depresi. Zněl tak klidně jako nikdy. Jen se díval vzhůru a nic víc. Zahleděl jsem se do krásy nad námi také. Jen jsme stáli a mlčeli.

"Huh?" vyjekl jsem překvapeně. Gerard mě najednou obejmul. Pevně a vděčně. Opřel si hlavu o moje rameno. Ucítil jsem jeho dech, jak se mi otírá o krk. Málem se mi podlomily kolena. "Děkuji ti." zašeptal. Cítil jsem jeho vůni a vnímal jsem jeho ruce kolem mého pasu. Měl jsem pocit, že se z toho zblázním. Navíc vypadal tak roztomile a já se jen tak tak držel, abych se neprohrábl jeho vlasy, které vypadaly tak hebce. Franku musíš se uklidnit!

Tolik jsem si přál říct, že nejsem na kluky. Tolik si to přeju už tak dlouho! Ano, dalo se to potlačit, když se mi někdo prostě líbil. Prostě jsem se na něj nedíval a za chvíli si mohl v duchu poznamenat: Vidíš? Jenže tohle není tak, že se mi Gerard 'prostě líbí'. Ne já u Gerarda cítím něco, co mě přitahuje docela jiným způsobem. A já mám strach, bojím se tomu říkat láska.

"Omlouvám se." zamumlal a odtáhl se. "To je v pohodě." odpověděl jsem a ošil se. Přál jsem si, aby to udělal ještě jednou!

"Půjdem?" prohodil a kývl hlavou ke dveřím. Strčil jsem si ruce do kapes a zapadl dovnitř.

Měl jsem na sebe hrozný vztek. Bylo to jako kdybyste měli celý život před někým zamčené dveře, on zaklepe a vy aniž byste se podívali, kdo to je, pustíte ho dovnitř. Tak jsem se teď cítil. Jako osel.

Neměl jsem na Gerarda nikdy narazit!

Měl jsem na něj narazit o spoustu let dřív.

Proč se cítím jako v poutech a zároveň jako bych létal v oblacích?

Proč se cítím tak bezmocně a zároveň tak šťastně?

Proč mi přijde, že jsem v Nebi, když jsem se dostal do Pekla?

Nevím.