We All Go To Hell [Frerard FF]

Is he happy or not?

Ok v médiích máte písničku Helena od Misfits (jooo je dobrá :3 ale o tom mluvit nechci)... někteří lidé tvrdí, že MCR udělali cover COVER na tohle... -_- Podle mě jsou to dvě naprosto odlišné písničky a trochu mě to naštvalo... Někteří lidé chtějí všechno překrucovat O.o

Takže kdo chce, pustí si Misfits a ti ostatní si můžou přečíst další část ^^

"Budíčeeek! No tak, vytáhněte ty svoje zadky z postele, už je ráno! Za půl hodiny dole!"

Nespokojeně jsem zavrčel. Nejraději bych ještě spal, jenže mě něco šprtá do boku. Přetáhl jsem si peřinu přes hlavy a zakňučel: "Nech mě spát!"

Peřina se trochu pohnula, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože mě stále zakrývala. Reagoval jsem, až když jsem ucítil studené prsty na břiše. Otevřel jsem oči a o chvilinku později už mě lechtal.

"Aaa!" vyjekl jsem, rychle zkopl přikrývku na zem a setřásl i ten nepříjemný pocit. Přímo přede mnou se najednou vyjímal Gerard obličej se zlomyslným úsměvem od ucha k uchu.

"To jsi nemusel..." zamručel jsem nespokojeně. Jen na mě smířlivě mrkl. Zčervenal jsem a rychle začal hledat svoje oblečení, jen aby si toho nevšiml.

***

Potě, co jsme ukořistili nějaké jídlo, které ještě zbylo, jsme se všichni sešli v "obývacím pokoji", kde jsme ještě čekali na Vica. Když se sem konečně dohrabal, vypadal jako chodící mrtvola. Vsadím se, že nespal víc jak půl hodiny.

"Um asi jste si všimli, že bitka o dnešní snídani byla zase o něco krvavější, což znamená, že je zase čas vyrazit do ulic." ujal se slova Oliver. Podíval jsem se na Gerarda a uculili jsme se. I když popravdě my dva jsme se podělili o společnou kořist.

"Já jdu s Vicem do města, Gerard-" "Já jdu s Frankem." skočil Gerard Oliverovi do řeči. Střelil jsem po něm překvapený pohled a on se na mě spokojeně usmál. "Ok Gerard s Frankem taky do města a zbytek do metra dohodnuto?"

Všichni potvrdili, že ví, co mají dělat a loupení mohlo začít.

***

Kráčel jsem kousek za Gerardem a přemýšlel.

V noci je někdo jiný než ve dne. Vlastně mi přijde jako by vážně byl dvě osoby.

Jedny chvíle pln života, štěstí, radosti a mívám s ním pocit, že s nikým jiným nemůže být taková zábava. Má tak nádherný smích a když se uculuje, přemýšlím, jestli existuje něco rozkošnějšího. Je roztomilejší než malé štěňátko. A že já mám štěňátka moc rád.

Jenže někdy... ta naděje v jeho očích je pryč. Vypadá to, že se nikdy nevrátí. Za jeho očima jako by byla propast plna nejhoršího smutku a mně přijde, že ať bych se snažil sebevíce, nikdy bych tu temnotu nedokázal rozehnat. V ty momenty se cítím tak zbytečně. Nikdy mu nebudu moci pomoct.

A najednou zmizí sama a on je zase ten člověk nabitý radostí.

Byla to otázka, která mi vrtala hlavou. Jedna jednoduchá otázka. Je šťastný nebo ne?