We All Go To Hell [Frerard FF]

I don't want to be alone

Um lidi dneska fakt haluz, nebyla jsem ve škole půlku vyučování, zubařka mi už potřetí odložila termín, ale mně to fakt moc vyhovuje vzhledem k tomu, že jsem byla doma o tři hodiny dřív než obvykle ^×^

(Btw mám laserový ukazovátko a neumíte se představit, jaká je s tím prdel XDDD /Už jsem říkala, že jsem divná?/)

Vstoupil jsem do pokoje a rozhlédl se. Gerard nikde. Ale vzápětí se mi kolem pasu omotaly dvě ruce. "Překvápko." šeptl a objal mě pevněji.

Tak rád bych tam jen stál a nechal se jím objímat. Jenže jsem cítil tu povinnost mu o tom říct. Musím.

"Gee..."
"Copak Frankie?"
"Vím, co se stalo, když jsi byl na škole."

Paže mu klesly. Otočil jsem se na něj, vyděšeně se na mě díval. "Ne, ne, ne, přece..." zašeptal a zavrtěl hlavou, ale najednou se zarazil a postupně se mu zrychlovalo dýchání.

Hystericky zalapal po dechu a zběsile vyběhl ven. Vyrazil jsem za ním. Byl ovšem tak rychlý, že jsem mu nestačil a než jsem se dostal z domu, on už byl kdesi v ulicích.

Byla hluboká noc a já se toulal po okolí, abych ho našel. Konečně jsem něco zaslechl. Byl to pláč. Vydal jsem se po zvuku.

Za chvíli jsem ho našel, jak se krčí u zdi s tváří schovanou v dlaních.

"Gee-"
"Nepřibližuj se."

Vytáhl cosi z kapsy a rukou prudce vystřelil před sebe. Zvedl se ze země a držel mi přímo u hrdla ostrou čepel vystřelovacího nožíku.

"Nepřibližuj se ke mně. Odejdi, Franku."
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, až jsem se lehce škrábnul o ostří.
"Ne." odpověděl jsem prostě, "Zabij mě, jestli chceš. Do toho, udělej to."

Nevěděl jsem, jestli má Gerard na to, aby mě vážně zabil. Nepřemýšlel jsem nad tím, bylo to jako bych byl v obyčejné hře, nemělo pro mě žádný význam, jestli teď a tady přijdu o život.

Gerard se mi pár minut díval zpříma do očí s odvahou to celé ukončit a já do jeho s oddaností ho nechat.

Ale ruka se mu začala třást a nožík mu proklouznul mezi prsty. Vrhl se na mě a pevně mě objal, jeho kamenná schránka se najednou rozpadla a už nezbylo nic, co by chránilo jeho nitro.

"Promiň, promiň, Frankie! To bych nikdy neudělal, přísahám, že ne! Nejsem vrah, vážně ne! Teda vlastně jsem, ale já... Franku, ten parchant mi nikdy nedal pokoj a... a já ho zabil, já vím, ale prosím, bylo to tak dávno a já už takovej přece nejsem! Chápeš, já-! Já... prosím, jen nechci, abys mě opouštěl, mám z toho děsnej strach, protože já byl naprostá nula, dokud jsem tě nepoznal. Nic jinýho než troska přežívající ze dne na den. Neměl jsem z ničeho radost, nic mě netěšilo, ale, bože, Franku, nevím proč zrovna ty, prostě jsi mi dal ten náboj, abych pokračoval a já už od začátku věděl, že se na mě jednou vysereš, protože jsem zpropadenej parchant, kterej akorát vzal roha z blázince, jenže já nechci, ne po tom všem. Nechci, aby tohle skončilo, Franku, už si to fakt nedokážu představit. Umřel bych žalem, nebo bych si podřezal žíly, protože bych to prostě nedal, nezvládl bych to. Takže bych měl chápat, že odejdeš zhnuseně pryč, protože teď ti je jasný, kdo jsem, jenže já to nemůžu pochopit, nemůžu tě nechat jít a jsem sobeckej hajzl, ale nechci, abys odešel, nechci a budu tě držet a až se mi silou vykroutíš a utečeš, bude mě to bolet ještě víc, jenže já nechci přijít o těch posledních pár minut s tebou. Už nikdy nechci být sám."

Mumlal mi to všechno vysíleně do ucha, jako by to měla být jeho poslední nebo jako bych se teď měl vypařit a nechat ho tu navždy samotného. Pohladil jsem ho po vlasech, zmateně se na mě podíval a já se na něj usmál. "Myslím, že bude lepší, když zůstanu."

Nespustil ze mě pohled a oči se mu zvláštně zamlžily, vypadalo to, jako by se do nich nahrnuly slzy, ale ve skutečnosti vůbec neplakal, jen se mu tak podivně zaleskly. Nahnul se ke mně blíž, na chvíli se zastavil a jen tiše vdechoval noční vzduch a potom se mi něžně vpil do rtů. Přivřel jsem oči a polibek mu taktéž jemně opětoval.

Nepřežiju, až se objeví někdo lepší než já.