We All Go To Hell [Frerard FF]

Don't Read It!

Nejistě jsem následoval Gerarda, který mě vedl do svého pokoje. Přes rameno jsem měl přehozený velký černý batoh se všemi užitečnějšími věcmi ale hlavně mými věcmi. Dokonce jsem si i seskládal svoje plakáty, neměl jsem to srdce je tam nechat. A taky kytaru, ale ta byla připevněná k látce, dovnitř bych ji dostával hooodně těžko.

Otevřel a přede mnou se rozprostil vcelku útulný pokoj. Nebyl velký, ale nevypadalo to, že se tu budeme nějak tlačit. K pravé stěně byla přiražená zmíněná dvoupatrová postel. Naproti dveřím byla okna do ulice. Pod jedním z nich stál psací stůl pokrytý množstvím papírů. V pravém rohu se nacházela skříňka se šesti zásuvkami.

Přistoupili jsme k posteli a až teď mi došlo, že spodní postel je zaházená oblečením a nejrůznějšími věcmi rozmanitých tvarů i velikostí. Ušklíbl jsem se. Aspoň je vidět, že na uklízení si nepotrpí ani jeden z nás.

Už už sahal na dřevo u své matrace, aby se vyšplhal nahoru a vtom mu také pohled sklouzl k tomu nepořádku. "A jo..." zamumlal, celou tu nepředstavitelně velkou kopu nějakým záhadným způsobem pobral do náruče a jednoduše to hodil vedle.

Uchechtl jsem se a položil batoh na přikrývku. Neobtěžoval se šplháním po žebříku a prostě se nahoru vyšvihl. Obdivně jsem hvízdl a opřel jsem se rukama o zábradlí u jeho brlohu. Jen se ušklíbl, ale všiml jsem si, že se nepatrně červená.

Všiml jsem si něčeho na zdi za ním. Naklonil jsem se, abych si to prohlédl. A byly to nápisy. 'Mama, we all go to hell. I'm writing this letter-' více jsem nestihl. Text zakryl vlastním tělem a vrhnul na mě děsivě chladný pohled. To už nebyl zpola mrtvý a zpola živý. Ani zpola ohnivý a zpola ledový. Tohle byl jen smrtelně mrazivý pohled. "To si nečti." Přišlo mi, že se jeho rty snad ani nehýbou. Trochu jsem se ošil a zamumlal: "Promiň." Ticho.

"Tamto někdy uklidím." řekl už klidně snad ve snaze změnit téma a kývl rukou k hoře nepořádku, která sahala pomalu až k němu. Zašklebil jsem se a odbil to: "Pokud se tu bude dát procházet, tak je to v pohodě." Oba jsme se zasmáli a chvíli jsme zase mlčeli.

"Gerarde, mohl bys mi říct, kde to jsme, protože já to pořád nepochopil." prozradil jsem a v tu chvíli jsem byl rád, že je tu něco, co přeruší tu trapnou situaci. Cítil jsem, jak dusno ze vzduchu ustoupilo, když začal mluvit. "Byl to opuštěný dům, takže jsme se tady zabydleli. Je docela velký, takže se hodí." Zamračil jsem se. "A kde jste vzali ten nábytek?" Pokrčil rameny. "Něco tu bylo. Něco - třeba ten gauč - někdo nechal u kontejnerů. Tak různě." Kývl jsem a znovu se opřel o dřevo. "Pořád mi není jisté, jak tu zvládnete tak žít..." "No... většinu ukradneme." prohlásil jsem jako by nic. Vytřeštil jsem oči. "Kradete?" "A co máme dělat? Na žádnou brigádu ani jednoho z nás nevezmou, nemáme jiný způsob." Zamyslel jsem se a nakonec zase kývl hlavou. Má pravdu, určitě bych to tak dělal také, i kdybych je nepotkal.

"Co tohle celé teda je?" Gerard zapřemýšlel a podíval se lehce do stropu. Potom se ďábelsky usmál a obličejem se příbližil k tomu mému. Zamrazilo mě o trochu jsem uhnul. Vypadá docela šíleně. Úsměv se mu ještě více rozšířil. Skoro až výhružně zašeptal: "Já tomu říkám gang."