We All Go To Hell [Frerard FF]

Please, help me

Ok přečetla jsem si creepypastu, konkrétně 'Původ Laughing Jacka' a řeknu to takhle: Můj žaludek snese hodně velký nechutnosti, neomdlívám při pohledu na krev nebo něco takovýho, ale z tohohle jsem se málem pozvracela :$ Vážně za celý svůj život jsem nic odpornějšího nečetla a nechápu ty sadisty, kteří to čtou :$
(Tímto se omlouvám všem fanouškům creepypasty)

A dnes zase trošku depresivní díl..

Jak dlouho ještě musím jít?

"Franku, Franku... co z tebe bude? Tvoje známky jsou pořád horší, vůbec se nesoustředíš."

Ohlédl jsem se. Viděl jsem malého desetiletého kluka, jak sedí v lavici a u něj stojí trochu obtloustlejší žena.

Poznával jsem ho. Matně. Měl kruhy pod očima a vypadal hodně strhaně. Ale pořád jsem to byl já.

"Aspoň mi ukaž domácí úkol." pobídla ho.
"N-nemám ho." špitl a vyděšenýma očima přeletěl pohledem z desky na lavice k jejímu obličeji.
Dlouze si povzdechla. "Takhle to nejde Franku. Musím už napsat rodičům. Jsi roztržitý, nepořádný, zapomnětlivý a chodíš do hodin nepřipravený."
Kývl a rychle zamrkal.

Otočil jsem se a rychle od toho výjevu odcházel pryč. Postupně jsem zrychloval, až jsem se dal do zběsilého běhu.

'Nemohl jsem za to! Nechápete to?! Nebyla to moje chyba!'

Jak dlouho to ještě bude trvat?

A najednou jsem byl nucen prudce zastavit. Byli přímo přímo přede mnou.

"Dneska mi volala učitelka."
"Omlouvám se."
"Ty nevděčnej parchante! Máš být rád, že máš nějaký vzdělání a ty se ještě opovažuješ, že musí volat domů?! Zmetku zasranej!"
"Pro-pro-miň..."

Stál jsem s otevřenou pusou a jen zíral na to, jak do těla kope, jako by to byl jen pytel brambor. Jako by to bylo naprosté nic. Něco, co nic necítí, ani bolest, ani city.

Nemohl jsem nic dělat. Neměl jsem, jak tuhle vzpomínku smazat. Mohl jsem jen sledovat. Jako divák na divadelním představení.

"Ne. Ne. Ne, ne přestaňte! Dost! Zmizte!" začal jsem křičet a prchat, jak nejrychleji jsem dokázal.

'Nesnáším tě! Nenávidím tě! Teď už vím, že jsem si to nezasloužil! Nechci na tebe vzpomínat!'

Jak dlouho?

Neutekl jsem daleko.

"Jak se ti povedlo zlomit si ruku?"
"U-upadl jsem, paní učitelko."

'Dobře lhal jsem. Ale já musel. Musel jsem lhát. Musel.'

"Musel!"

'Prosím odejděte už pryč...'

"Viděli jste snad někdo z vás Franka s holkou? Přestaň to na nás hrát, my víme, že seš buzna!"
"Zavři hubu, ty demente, nemám náladu na ty tvoje sračky, uhni a nech mě projít!"
"Kam bys tak spěchal? Za jiným buzerantem, co by ti rozmrdal prdel?"
"Máš problém s tím, že hned neošukám všechno, co se hejbe jako ty?! Dej mi pokoj!"
"Hej vy, nenechte ho utéct! Vymlátíme z toho homouše duši!"

'Prosím, už toho nechte, bylo toho dost, sakra. Sakra, sakra, k čertu!'

Do prdele.

Otevřel jsem oči. Cítil jsem chladný pot na těle, dech jsem měl nevyrovnaný a pohled pevně upřený na strop.

Byl to sen? Byl. Byl. Sakra, byl to jen sen, můj bože!

"Frankie? V-v pohodě?" ozvalo se kousek ode mě. Rychle jsem po něm střelil pohledem se zorničkami stále rozšířenými strachem. Seděl vedle mě na posteli a starostlivě se na mě díval, ruku opřenou vedle mého ramene, takže se nade mnou skoro nakláněl.

Opatrně jsem se posadil. Cítil jsem, jak se mi obličej kroutí do zmučené grimasy a nedokázal jsem s tím nic udělat.

"J-já... ne, nejsem, kurva vůbec ne, bože můj, proboha." mumlal jsem, prohrábl si vlasy a téměř se za ně zatahal. Panika se ve mě stupňovala a já se začal hlasitě nadechovat, abych ji nějak zahnal, ale moc se mi to nedařilo. Myslím, že to přicházel nějaký záchvat nebo něco takového.

"No tak, Franku, Frankie, no tak, to je v pohodě, to byl jen sen." začal mě Gerard rychle uklidňovat, když viděl, co se děje a konejšivě si mě k sobě přitáhl.

S knedlíkem v krku jsem mu zrychleně dýchal do hrudi a snažil se to odehnat pryč. "P-prosím, pomoz mi." Byl jsem strašlivě vyděšený, ale vlastně jsem nevěděl proč. Strach mi zaslepoval mysl a nepouštěl do ní nic jiného.
"Neboj, to bude dobrý, Frankie, jen klid." šeptal mi do ucha.

Postupně se do mé hlavy začalo prokousávat to všechno kolem a s tím i Gerardova přítomnost, jeho konejšivá slova a uklidňující tón jeho hlasu. Postupně jsem se zklidňoval a nakonec, po dlouhých minutách, tu ustoupilo.

Už jsem klidně dýchal, ale objetí jsem se nevzdával. Byl jsem hrozně vyčerpaný a nemyslel jsem na nic. Jen na něho.

"Děkuju ti, Gee. Moc ti děkuju, Gee, já tě zbožňuju." mumlal jsem unaveně a přitulil se k němu trochu blíž.

"Taky tě zbožňuju Frankie." Ucítil jsem, jak mě pohladil po vlasech a hned poté jsem znovu upadl do říše snů. I když se mi tedy už znovu nezdály.