We All Go To Hell [Frerard FF]

I'm not okay

Takže další díl na světě :D Tentokrát depresivnějšího nádechu (a taky kapánek slaďárna) a hlavně je hodně spojený s písničkou I'm Not Okay, takže je v médiích (<- Btw nechápu, proč ji tam dávám, když stejně vím, že ji tu každý zná :DD)

Tuto noc zase nespím. Přemýšlím, co to pokazilo.

Já jsem to pokazil. Já jsem navíc, jsem někdo, kdo se mu vetřel do jeho pokoje, do jeho života.

Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Nechtěl jsem se nikdy zamilovat. Bál jsem se, protože jsem skrytě věděl, že by to byl kluk. Věděl jsem to, jistěže jsem to věděl! Skrytě jsem se nenáviděl. Možná jsem myslel, že když to nebudu řešit, přejde to. Jenže jak tohle může přejít? Tuhle vlastnost jednoduše neovlivním.

A teď ničím život klukovi, který chce jen jednoho kamaráda a musí mít zrovna tu smůlu, že narazí na zasranýho buzeranta Franka Iera.

Nesnášel jsem se. Jsem rád, že mí rodiče nepřežili. Takhle zemřeli v představě, že jsem dobrý člověk. Kdyby jen viděli, jakej jsem sráč...

Nakonec se Jamesovi nedivím. Taky bych se nejradši zkopal.

Takhle jsem ležel a přemýšlel. Bylo mi jedno, že je hluboká noc a možná bych měl spát. Co je mi po tom. Nemůžu usnout. Nejde to a ani nechci.

Ale najednou mé uvažování přerušilo zrychlené dýchání nade mnou. Zaposlouchal jsem se, jak Gee lape po dechu. "Nechte mě. Běžte pryč. B-běžte pryč!" téměř křičel. Přikrývka šustila a on se prudce převaloval. "Jdi pryč! Je to vaše vina! Vaše!"

Připadalo mi, že se zoufale snaží nadechnout, jako by se dusil a najednou se hlasitě dlouze nadechl a dřevo skučivě zavrzalo.

Jen pár sekund bylo ticho. A potom začal plakat. Bolestně vzlykal.

Původně jsem chtěl dělat, že spím, ale tohle mi trhalo srdce na kousky. Každým nářekem jako by mě řezal do žil.

"Gee?"

Bylo jasné, že se přemáhá, když se pláč tišil.

"Gee... Jsi v pořádku?"

"Franku?" Jeho hlas byl tak zlomený. Tak jiný než za bílého dne. Jako by se během toho spánku změnil v někoho jiného.

"Ano?"
"Chceš něco říct?"
"Povídej."
"Nikdy jsem nebyl v pořádku. A nikdy nebudu."

Ztuhl jsem. Rychle jsem vylezl nahoru za ním. Krčil se schoulený v rohu své matrace a obličej si zakrýval dlaněmi. "Gee... Gee, co to povídáš, to není pravda!" snažil jsem se ho ujistit a přilezl blíže. "Nemá to cenu." šeptl zničeným tónem, z něhož jsem cítil, že hraničí s pláčem. Byl to ten hlas, kdy šeptáte, protože kdybyste se do něho více opřeli, bylo by vidět, jak velkou bolest prožíváte.

"Tenhle život, tohle kolem, nemá to smysl, chápeš?" zaše šeptl, ale tentokrát už ta obrana nepomohla. Tichounce zvlykal a já pozoroval, jak sebou kvůli tomu pravidelně cuká.

"Gee..." položil jsem mu opatrně ruku na rameno. Tentokrát ho nebudu děsit hlazením ve vlasech... "Gee, možná se teď necítíš v pořádku, ale jednou budeš, přísáhám ti, že budeš! Gee prosím... Věř mi."

Podíval se na mě uslzenýma očima a přes lesknoucí se kapičky mě sledoval, jako by znovu hledal tahle slova útěchu. A vtom se mi vděčně vrhl kolem krku. Držel se mě, jako by ta nalezená slova nechtěl nechat odejít, jako by toužil po tom, aby se uchovala v tomhle objetí a vždy, když by to potřeboval, by ho zahřála u srdce.

Vzlykal ještě více než předtím, tak usilovně, až mi zarýval nehty do zad. Ale já věděl, že tyto slzy nejsou slzy zlomené duše. Jsou to slzy tolika emocí, které se v něm za tu dobu usadily a on je potřeboval dostat pryč.

Bylo mi ho tak líto. Cítil, že mě to bolí za něj.

Miluju tě Gee. Nechci, abys trpěl. Chci ti pomoct. Ach, Gee. Gee, je mi tě tak líto.

Po tváři mi pomalu sklouzla jedna malá studená kapička a já Gerarda pevněji objal a pohladil ho po vlasech. Aniž bych si to uvědomil, jemně jsem ho v nich vískal a dlaní mu opakovaně přejížděl po holých zádech.

Jen chci, abys byl v pořádku Gee.

"F-franku, d-děkuji, že jsi tu se mnou!"

Miluju tě Gee.