We All Go To Hell [Frerard FF]

Finaly I'm not scared

Hádejte kdo je zpátky! :D Ne já totiž neumřela, jen jsem teď napsala dvě One Shotovky a k tomuhle jsem se nestihla dostat xD Ale jsem opět tu :D Taky se tak moc těšíte do školy?

Ven jsem šel s Gerardem, vlastně poslední dobou jsem s nikým jiným nebyl. Celou cestu jsme vtipkovali, až dokud jsme se nedostali k centru. U podchodu jsme na sebe kývli a rozešli se kousek od sebe.

Všechno šlo dobře, nic nenasvědčovalo tomu, že by se všechno mělo v jediném momentě posrat...

"Hej?! Co to děláte?!"

Proč jsem se otáčel? Proč jsem byl tak blbej a ukazoval svůj podělanej ksicht?

"Moment, odněkud vás znám..." držel mě ten policista za rameno a já nemohl nikam utéct. Ne, ne, sakra nemůžou mě chytit!

"Aha, vaši fotku máme na stanici! Vaše rodina vás hledá!"
"Nechte mě být, jsem dospělý člověk a od své rodiny jsem sám odešel!"
"Hledají vás, musíte jít se mnou, abychom jim dali vědět, že jste v pořádku."
"Cože?! Neslyšíte, jsem plnoletý! Pusťte mě!"

Zoufale jsem se rozhlédl kolem, ale nikdo se neotočil za hlukem. Ani se jim nedivím, musel jsem vypadat jako kriminálník. A vtom se můj pohled zastavil na té tváři.

Byl překvapený. Byl zlomený a byl zoufalý. Byl bezmocný. Pohledem mě prosil, abych nechodil pryč. A já se jen nechal beznadějně odvádět pryč.

***

"Proč jsi mě nechala hledat?" zeptal jsem se chladně, když jsem seděl v autě vedle ní. Mlčela a jen jela dál. Bylo to jako noční můra. Jako jízda smrti. Nechtěl jsem k tomu, co je na konci a nutně jsem potřeboval zpátky na začátek.

Když jsme dorazili k mému bývalému domovu, byl jsem odvlečen do pokoje,  který jsem předtím obýval. Dřív než jsem stačil utéct, dveře byly už zamčené. "Co chceš jako dělat?! Tohle má být domácí vězení?! Basa?! Nezůstanu tu, nikdy mě nedonutíš!"

Chvíli bylo ticho a vtom jsem zaslechl rychlé hlasité dupání chodbou. Ten zvuk jsem znal. Byl to něco jako signál. A vtom stál ve dveřích. Byl to on. Připadalo mi to, jako by se sem objevil z mé fantazie, ale přitom mi bylo jasné, že to je hloupost. Prostě tu bydlí, je tu, existuje a jás tím nic moc neudělám.

"Jak se opovažuješ takhle mluvit se svou matkou?!"
Ještě před nedávnem by mi přišlo, že má hromový hlas a je asi tak o dva metry větší než já. Měl bych z něho strach a asi bych se snažil skrčit v rohu do klubíčka a nějak to přežít.

Jenže dnes jsem se pobaveně ušklíbnul. Najednou jsem v něj viděl jem debila, který se mě snaží dost zoufale a trapně zastrašit.

"Není to moje matka, nepamatuješ?" už jsem se opravdu zasmál. Vypadal jako rozzuřený býk, kterého pustí do arény, ale ve skutečnosti nemá šanci na výhru.

"Čemu se tak směješ ty zmetku?!" zařval na mě a ohnal se po mně. Uhnul jsem, ale zopakoval to a mně nezbylo nic jiného, než se s ním začít rvát.

Popravdě, asi je jasné, jak to dopadlo, když ten kretén chodí do posilky. Ale on dostal taky pár pěkných, než se mu podařilo shodit mě na zem, kde už jsem se bránil opravdu těžko.

Zprudka jsem oddechoval. Strašně mě bolelo břicho a cítil jsem, jak se mi z nosu řine krev proudem. Nesnášel jsem to. Nesnášel jsem ten pocit, že si ze mě zase udělal levný boxovací pytel. Chtěl jsem zpátky za Gerardem.