We All Go To Hell [Frerard FF]

Don't Go

Takže... hudební výchova je kupodivu to nejhorší mučení. 90% času si říkáme, jak skvělý byl Beethoven (ne že bych proti tomu týpkovi něco měla, ale uznejte, že to není úplně můj šálek kafe xD) a zbylých 10% jsou referáty... když nám naše třídní slepice (která o Justínkovi už dávno referovala) předváděla jejího "oblíbeného kanadského zpěváka", myslela jsem, že omdlím, protože to znělo jako Bieber zkombinovanej s electrem, so tleskám, hudební vkus mých vrstevníků na tom fakt už nemůže být hůř xD Plus naše učebnice se dost hnusně navažuje do punku a ohrazuje se slovy, že je to hudební styl plný narkomanů a "ke hraní punku si vystačíte se třemi akordy". Bravo, protože přesně tohle patří do učebnice, kde mají být fakta... :)

Oh pardon lidi, trochu jsem se rozkecala xD Užijte si čtení :D ("užijte" xD)
Už to bylo pár dní... Jen jsem tu přežíval a křičel a spal. Nic víc.

Když jsem se opět vzbudil, objevil jsem na stole talíř s vychladlými brambory a řízkem. Tak moment...

"Co tímhle sleduješ?! Že mě tu budeš pokaždý držet i na to zasraný žrádlo?!" Vztek ve mě rostl závratnou rychlostí. Nechtěl jsem tu strávit už ani minutu.
"Z tohohle pokoje se nehneš!"
"Nech mě být, jsem kurva dospělý! Chci jít za Gerardem sakra! Chci odtud vypadnout! Vůbec mi to tu nechybělo, ani ty, ani on, ani tenhle zasranej pokoj, prostě ani jedna věc z tohohle zkurvenýho baráku, jestli jsi to ještě nepochopila!"
Na druhé straně bylo ticho, než se ozvalo trochu vyděšeně, ale ne tím zhrozeným zbůsobem: "Kdo je Gerard?"
"A co je ti do toho?" odfrkl jsem znechuceně a naštvaně jsem kopl do dveří.
"Ty se taháš s nějakýma feťákama?" slovo 'taháš' protáhla tak jedovatě, že jsem věděl přesně, že naráží na to, co byla pravda, i když Gerard samozřejmě nebyl feťák.
"Hah jasně každej si táhnem svůj kříž že?" odsekl jsem jedovatě a znovu naštvaně kopl do dveří. "Nevíš ani, že jsem vegetarián?! Ten řízek ti nesežeru! Nesežeru jediný sousto z tohohle zkurvenýho domu! Jak dlouho si myslíš, že mě tu udržíš?! Nemůžeš mě tu držet jak vězně!"

Rozzuřeně jsem třískl talířem o zem a všechno jídlo se rozletělo po celém pokoji. A co?! Ať si to pak uklidí, mrcha jedna.

Za dveřmi bylo podezdřele ticho a já už několik minut jen funěl jako býk před červenou látkou. Myslel jsem, že už odešla, ale pak se ozvalo: "Počkej, až se vrátí otec. To si vypiješ."
"Není to doprdele můj otec!" zavřískal a kopl do dveří tak silně, že jsem slyšel tiché křupnutí, které kupodivu nepocházelo z mých kostí. A to mi vnuklo nápad. Vlastně to nebylo nic světoborného, ale na mě celkem dobrý.

Číhal jsem u okna a když jsem viděl, že její auto odjelo, okamžitě jsem popadl židli a prudce s ní třískl o dveře. Dřevěné židli jsem zlomil nohu a se dveřma to vůbec nehlo. Nasraně jsem do nich kopl a málem jsem se zabil, protože mi noha prolítla dřevotřískou a ve spodní části dveří zela celkem slušná díra. Aniž bych začal zkoumat, díky kterým fyzikálním zákonům se mi to povedlo, prokopával jsem díru dál. A za půl hodinu byla dostatečně velká, abych jí mohl prolézt po čtyrech.

Ocitl jsem se na chodbě. 'No... a co teď? Ty chytrej?'
Prokopal jsem si útěk do zamknutýho domu. Bravo. Chvíli jsem jen bezradně stál, ale pak jsem si uvědomil, že už je mi teď v podstatě všechno jedno a tak jsem si zašel do kuchyně pro kladivo na klepání masa. (Ne nebojte, to nemám na svoje vlastní zamordování, počkejte si na vysvětlení.) Stručně řečeno, to okno si budou asi muset zaplatit.

Zpátky k Gerardovi (a klukům) jsem šlapal celý den. Mohl jsem to vzít hromadnou dopravou, ale popravdě byl jsem srab. Bál jsem se, i když už zbytečně, že mě zase strčí do tý díry. Ironie, že to říkám o domě, kde je teplo, světlo a všechno to ostatní a vracím se do nejzapadlejšího domu v té nejzapadlejší části města.

Mohlo být už kolem jedenácté večer, když jsem konečně naprosto vyčerpaný po celodenním pochodu dokulhal k mému známému útočišti. Usmál jsem se a s kapkou nové energie vkročil dovnitř.

Opatrně jsem našlapoval k našemu pokoji. Byl jsem tak rád, že zase můžu říkat našemu. Zase my dva. Jenže potom jsem na gauči uviděl takovou osůbku, která se schovávala ve tmě. Otočil jsem k ní hlavu a ona na mě třeštila očka.
Byl překvapený. Byl zlomený a byl zoufalý. Byl bezmocný. Pohledem mě prosil, abych nechodil pryč.

"Gee?" vydechl jsem, protože jsem si pořád nebyl úplně jistý, jestli je to on. Měl kruhy pod očima, vlasy se mu lepily k sobě, v ruce držel flašku.

"Běž pryč." zahučel a převrátil lahev vzhůru nohama, takže všechen zbytek tekutiny mu skončil v hrdle.
"Proč Gee?" šeptl jsem opatrně.
"Jako bys to nevěděl. Vypadni už konečně."
"Gee... nemůžu za to, že..." polkl jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat.
"Mám toho po krk, zmizni!"
Do očí se mi nahrnuly slzy. "Gee... ale proč?"
Prudce se zvedl a rychle ke mně přikráčel. Trochu jsem se bál, protože z něj alkohol vážně táhnul. Zamračil se a strčil mě do hrudi, až jsem spadl na zem. Vtom se zarazil.

"Franku?" jeho tón se náhle změnil. Byl překvapený a ani bych nepoznal stopu po chlastu. Klekl si ke ke mně a lehce mě pohladil po tváři. "F-frankie." vzlykl a prudce mě objal. Začal brečet a myslel jsem, že mi rozdrtí žebra. Vzhledem k těm modřinám to docela bolelo, ale nedokázal jsem ho nijak odstrčit.
"Gee... proč jsi-?"
"Promiň já... jen se mi zdálo... občas se mi to zdálo, promiň..." fňukl mi do ramene a já ho pohladil po vlasech.
"Co se ti zdálo?"
"T-tohle, j-jen se myslel, že je to sen, Franku, promiň... Prosím, už to nedělej... Nechoď pryč..."